[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když jsem byla malá, říkali mi pořád: Až vyrosteš, na tohle už si ani nevzpomeneš. Většinou to bylo ve snaze přehlušit nějakou mou bolest, zlehčit to, co mě bolelo, trápilo…
Slýchávala jsem také, že si některé okamžiky budu naopak pamatovat celý život, a já si z nich přitom pamatuju jen ten předpoklad, že bych si je pamatovat měla, ale… kde nic tu nic. S lidskou pamětí je to hodně záludné.
A od doby, co jsem máma, přemýšlím o jejích schopnostech mnohem víc než kdy jindy. Ne náhodou. Věřím na to, že vzpomínky nás formují, že se podílejí na tom, jakými lidmi se staneme.
A že tohle formování začíná už ve velmi raném dětství. Možná už před ním, ještě u mámy v bříšku, jak mě o tom koneckonců neustále přesvědčuje i má dcera. Vždycky si dá odhodlaně ruce v bok a vykládá:
„Když jsem byla malinká, neměla jsem ráda…(doplňte si). Ale teď už mám.“ Je to vtipné, protože v mých očích je malinká pořád, zatímco v těch svých je ve třech a půl letech už velká a ve dvou nebyla a byla maličká a žila jiný svět.
Nebo najednou pronese: „Když jsem byla maličká, tak se mi v bříšku nelíbilo. Byla tam tma. A málo místa!“ A pak si vyberte: Co všechno si děti vlastně pamatují? Mají pravdu vědci, kteří mluví hlavně o tom, že dětská paměť „zraje“ a naplno funguje až kolem třetího, čtvrtého roku?
Nebo je to úplně jinak a děti si pamatují naprosto všechno, třeba už z doby před narozením, jen nám to (raději) neservírují a nechávají si mnohé pro sebe? Co je pro ně ze vzpomínek důležité?
S pamětí děti každopádně pracují už od narození. Každá jejich nově získaná dovednost je o tom, že si dokázaly zapamatovat, jak se co dělá. Že hračka s kuličkami chrastí, že kulaté věci se kutálí…
S postupujícím vývojem se jen mění míra, s jakou si pamatují a na jak dlouho si novou věc uloží. Získávají tak vlastně všechny zkušenosti, ale protože je jejich paměť po dlouhou dobu jen krátkodobá, všechno potřebují hodně opakovat (a přivádět vás tím také k šílenství, že?).
Odborníci z Harvardu v jedné studii zjistili, že do půlroku věku si děti pamatují maximálně den staré události, ve tři čtvrtě roce si pak tuto událost dokážou pamatovat už celý měsíc. Až po prvním roce nabírá vývoj dlouhodobé paměti obrátky.
„Za dlouhodobou paměť, která je schopná řadit události chronologicky a vnímat tedy čas, nebo za prostorovou orientaci nese totiž odpovědnost část mozku, která se nazývá hippocampus. Ten při narození dítěte ještě není zcela vyvinutý,“ říká psychoterapeutka Mgr. Jitka Hromadová z pražské kliniky INEP (inep.cz).
A vyvíjí se poměrně dlouho, vývoj dokončuje mezi 2. a 4. rokem života. Jak upozorňuje odbornice, dítě si právě v té době začíná uvědomovat samo sebe a svět kolem, postupně rozeznává časové pojmy jako dnes, včera, zítra, příště.
Díky tomu se pak rozvíjí schopnost zasazovat události do času a vnímat souvislosti. A s tím pak zase souvisí i postupný rozvoj dlouhodobé paměti a schopnost vědomého učení.
„Dokud není hippocampus zralý, události ztrácejí kontinuitu a jsou zapomenuty,“ naráží Mgr. Jitka Hromadová na skutečnost, že zhruba do tří let věku se z výše uvedených důvodů mluví o takzvaném dětském zapomínání.
„Nicméně se objevují i další teorie spekulující o tom, proč si děti nepamatují první roky svého života. Podle některých si nevybavujeme vzpomínky z časného dětství z toho důvodu, že v tomto období se lidský mozek velmi rychle rozvíjí a původní neuronová spojení jsou zničena a nahrazena novějšími.
Spolu s nimi jsou tedy zničené i vzpomínky. Podle další teorie se na zapomenutí nejranějších zážitků podílí řeč, která není rozvinutá, a dítě nemůže svoje zážitky verbalizovat a uchovat ve slovní formě, proto je zapomíná,“ podotýká k tomu psychoterapeutka.
Do teorie paměti zasáhl dokonce i známý Sigmund Freud, který vytvořil vůbec první hypotézu o tom, proč si do věku tří let pamatujeme jen málo věcí. „Podle jeho teorie člověk vytěsňuje vzpomínky vztahující se k nejranějšímu období života z důvodu sexuálního kontextu spojeného s rodiči (např. matčin prs),“ říká Mgr. Jitka Hromadová s tím, že právě Freudova teorie už byla těmi výše uvedenými velmi dávno překonána.
Zatím ale byla řeč jen o pamatování si událostí, konkrétních věcí. Je tu nicméně ještě takzvaná emoční paměť. A o emoční vzpomínky se stará jiná část mozku, tzv. amygdala, která je vyvinutá už v okamžiku, kdy dítě přijde na svět.
„Zde se shromažďují nezávisle na vědomí vzpomínky na celé spektrum emocí a pocitů – radost, blaženost, spokojenost, pocit bezpečí, ale také strach, hněv či pocit nejistoty,“ vypočítává odbornice.
Proto si každé dítě dává rychle dohromady, s kým a kde je mu dobře, a podle toho se chová. Podle chůze brzy pozná mámu, už pár dní po porodu si pamatuje její hlas, který vstřebávalo do paměti už v bříšku.
A postupně přidává ostatní členy rodiny a bere je za blízké. „První vzpomínky jsou spojeny s pocity, které dítě prožívá. Není proto zcela podstatné, co, kde a kdy dítě zažívá, ale jak to zažívá. Je důležité, jak se cítí.
Jestliže pociťuje bezpečí, je o něj pečováno s láskou, jsou-li uspokojeny jeho potřeby včetně potřeby komunikace a předvídatelnosti, roste spolu s tím i jeho pocit důvěry.
To mu později umožní otevřenost vůči světu. Na druhou stranu, pokud je často nevyslyšené, jeho potřeby zanedbávané, zažívá-li nejistotu a neklid, nemá-li možnost pevného připoutání k jedné osobě, je pravděpodobné, že bude v životě často prožívat pocit ohrožení, aniž by vědělo proč.
Každý z nás si proto pamatuje něco jiného – někdo více to hezké, jiný více to špatné,“ objasňuje další zákonitosti dětské paměti Mgr. Jitka Hromadová.
Způsob, jakým jako miminka prožívají vaše děti dění v okolním světě, ovlivní doživotně jejich osobnost, emoční vývoj i to, jak se budou chovat, až vyrostou.
Možná mají jen emoční vzpomínky, nepojí si s nimi konkrétní výlety, sobotní odpoledne prochechtaná u lechtání na gauči nebo radost z prvního bobování, ale emočně se ve vzpomínkách cítí šťastně, což jim dává dobrý základ pro to, aby šly dál a byly šťastné.
A samozřejmě, platí to i opačně. Špatné citové zázemí v prvních letech vyšle děti do světa se špatnými emočními vzpomínkami a pochroumanými základy. Pokud si tedy čas od času kladete s těžkým srdcem otázky, jestli si vaše malá bude pamatovat píchání náušnic nebo jestli si syn ponese trauma z toho, jak spadl z postele a na čele mu pak museli šít velkou ránu, pak vězte, že nebudou.
Za předpokladu, že mají základ v dobrých emočních vzpomínkách a pokud jste vy jako rodiče schopni s nimi jejich trápení vždycky prožít a pomoct jim pokaždé, když o to požádají.
Když s nimi budete sdílet, co považují za důležité, když jim dáte tu nefalšovanou rodičovskou lásku. Pak bude jedno, že do jejich života patří i smutné vzpomínky, protože silnými nás, lidi, dělají vždycky jen ty překonané překážky a chvíle, kdy něco ustojíme. A tak je to i u dětí…
Určitě také chcete, aby si dítě pamatovalo především některé vaše společné zážitky, velké události… Jak to udělat?
Jeho dlouhodobou paměť můžete jednoduše podpořit tím, že si o dané události budete povídat, namalujete si o ní obrázek, necháte vyvolat fotky a společně poskládáte album nebo vyrobíte třeba koláž na zeď v dětském pokoji.
Vědci z University of Otago totiž výzkumem potvrdili, že takto si mohou děti pamatovat po celý život už zážitky z období kolem dvou let. Jak ale varuje Mgr. Jitka Hromadová, nedělejte z takových aktivit cílené výkony.
Pokaždé jde především o sílu okamžiku, o „tady a teď“, které je dětem vlastní (a které jim trochu komplikuje i to budování paměti: Dlouho nežijí minulostí ani budoucností, ale jen přítomností, umí to, co se my od nich potom zase naopak s obtížemi učíme).