Maminka.czBatole

Co zas provádíš?

Zuzana Labudová 28.  6.  2010
Obdobím, které rodičům není příjemné, projde každé dítě. Najednou zjistíte, že váš potomek má přesně ty zlozvyky jako vy před lety, takže je zbytečné ptát se, po kom to vlastně má. Jenže, jak s nimi skoncovat?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Prstík v nose

Dětí, kterým se nějaký ten zlozvyk nevyhne, je většina. Každý prcek se někdy nudí nebo bojí a v takových stavech pak nachází uklidnění v určité činnosti.

Jejím opakováním se pak uklidňuje či zabavuje stále častěji, až si nakonec vůbec neuvědomuje, že si právě kouše nehty nebo strká prst do nosu. Pravdou je, že většinu rodičů takové chování doslova vytáčí.

„Naše tříletá dcera se začala asi před půl rokem dloubat v nose. Dělá to opravdu velice důkladně a občas bohužel i nějaký výdobytek strčí do pusy. Vypadá to jako legrace a někteří známí se mi smějí, že to považuji za problém, ale já už jsem z toho fakt zoufalá,“ říká třiatřicetiletá maminka malé Aničky. „Nezabírá nic. Vysvětlovala jsem jí už asi tisíckrát, že je to ošklivé, že to nevypadá hezky, že se jí děti budou smát nebo si ji budou dokonce ošklivit.

Vždycky mi to odkývne a za chvíli má zase prst v nose. Manžel už jí vyhrožoval, že jí prst namočí do pepře, aby s tím konečně přestala.“ Anička však zdaleka není sama. Její zlozvyk je opravdu velmi obvyklý, stačí se podívat například do hlediště dětského divadla nebo třeba za volanty automobilů stojících na červenou.

A maminku asi zrovna nepotěší, že rakouský specialista Friedrich Bischinger nedávno oznámil, že pojídání obsahu nosních dírek tělu nejen neškodí, ale naopak prospívá.

Jednak prý člověk po vyčištění dírek může lépe dýchat (a tady je zřejmě prapůvod toho, proč s touto činností děti začínají) a pak podle lékaře hlen z nosu posiluje obranyschopnost organismu proti nemocem. Nos totiž funguje jako filtr, který zachytává bakterie, a pokud se tato směs dostane do střev, působí zde jako lék. Takže Anička se vlastně sama léčí :-)

Milovaná plínka

Ale dost legrace. Zaprvé je třeba odlišit, co je opravdu nebezpečné a co dítě ohrožuje méně. Potom se zaměřte na to, zda váš potomek inkriminovanou činnost praktikuje z nudy anebo se jí uklidňuje. Pak zahajte „terapii“. Nejprve můžete zkusit zlozvyk ignorovat. Mnoho dětí se totiž různých návyků zbaví zhruba kolem čtyř až pěti let úplně samovolně.

Tak tomu bylo i v případě dnes šestiletého Adama. „Asi ve dvou letech měl Adámek laryngitidu a já jsem mu dávala přes postýlku mokré látkové pleny, aby měl v pokoji vlhký vzduch a lépe se mu dýchalo. Vždycky si jednu z nich stáhl, zmuchlal do kuličky, přitiskl k tvářičce a spal s ní,“ popisuje jeho máma Petra, jak Adámkovy peripetie s plínkou začaly.

Nemoc přešla, ale Adámek chtěl s plínkou spát dál. Usínal s ní v pohodě, tak proč ne. Pak ale začal nosit plínku všude s sebou, a když zjistil, že ji zapomněl doma, bylo zle. „Ale opravdu zle, to si nedovedete představit. Šli jsme třeba jen do obchodu, Adam měl odrážedlo, jel přede mnou na chodníku a najednou se otočil a řekl: pí? Jako jestli mám plínku. Když jsem řekla, že zůstala doma, lehl si na zem a hystericky řval. Museli jsme se vrátit,“ vzpomíná Petra.

S plínkou tak Adámek jezdil na dovolenou, k babičce, k pediatrovi, na plavání byla položena u schůdků do bazénu. „To by pořád ještě šlo, jenže Adam po čase začal vyžadovat jen tu jednu jedinou oblíbenou plínu. Poznal ji podle dírky v jednom z rohů a skvrny od kapiček železa, která nešla úplně vyprat. „Budete se smát, ale jednou zjistil, že ji nemá, když jsme jeli taxíkem na letiště. Měli jsme odlétat na dovolenou do Řecka. Když jsme si s manželem představili, co nás čeká po celou dobu dovolené, raději jsme taxikáře požádali, aby se vrátil, a když jsme konečně i s plínkou dorazili na letiště, už nás vyvolávali,“ směje se při té vzpomínce Petra.
Tehdy jí ale moc do smíchu nebylo.

„Teď s odstupem už mi to přijde vtipné, ale tehdy jsem začínala mít pocit, že mé dítě není normální. Plína byla pro něj snad cennější než já, po mně by se takhle nesháněl. Přemýšlela jsem, jestli nemá nějaké trauma, dokonce jsem se radila s psycholožkou. Ta mě ale uklidnila, že fixace na předměty bývá v tomto věku normální. Poradila mi, abych mu sama plínku nenabízela, nehlídala, ani na ni neupozorňovala, ale když ji chce, dala mu ji, protože se s ní prostě cítí bezpečně.

Tenkrát jsem jí nevěřila, že to pomine, ale naštěstí to opravdu přešlo. Mezi čtvrtým a pátým rokem, vlastně ani nevím jak, ji vyžadoval čím dál tím míň. Čas od času usnul bez ní, už jsem ji mohla jednou za týden vyprat i bez hádky nebo dokonce rvačky o ni, jednoduše už pro něj přestala být tak důležitá.“ Adam ještě plínku úplně neodložil, má ji stále v dětském pokoji, většinou v šupleti s prádlem. Občas, třeba když je nemocný, si ji ale zase přenese do postele. Petra už ale věří, že s ní její syn nebude od září chodit do školy. „Ale vyhodit ji každopádně nemůžeme, teď už je to skoro posvátná relikvie, takže ji budu mít určitě schovanou, třeba pro vnouče,“ říká Petra se smíchem.

Kauza dudlík

Adamův nešvar byl v podstatě neškodný, i když i tak stál jeho maminku trochu nervů. Horší je to ale v případech, kdy zlozvyk zdraví ohrožuje. Klasickým případem je dudlík a cucání palce. Dudák k malým dětem tak nějak patří, i když jsou děti „dudlíkové“ a pak ty, kterým kus pryže či silikonu v ústech nic neříká.

Ideální samozřejmě je, když je miminko tak pohodové, že vás ani nenapadne mu jej dávat. To je ovšem u řady dětí příběh z kategorie sci-fi, takže u některých malých řvounů je šidítko (pokud si ho tedy vezme) pro maminky doslova spásou.

Proti dudlání nemají nic ani lékaři, hovoříme ale o kojencích, maximálně batolatech. Předškolák by dudlík v pusince mít neměl ani na spaní, protože dudání má vliv na zuby i měkké patro. Jenže většina dětí se ho nechce jen tak vzdát.
„Náš syn dudlík miloval od narození. Už v porodnici jsem mu ho zkusila dát, když mi ho přinesla kamarádka jako dárek. Okamžitě se přisál a spokojeně usnul.

Do roka s ním vypadal roztomile, později jsem se mu ho snažila brát, když byl zaujatý nějakou činností, nebo když mu ve spaní vypadl. Jako by ale přišel na to, že mu ho chci postupně vzít, začal ho vyžadovat stále častěji. Řekla jsem si, že je času dost a že ho nebudu stresovat, navíc pořád byl nějaký důvod, proč dudlík ještě nechat - nejdřív se učil chodit na nočník, pak začal chodit do jeslí, potom byl nemocný…“ vykládá dudlíkové peripetie dvaatřicetiletá Alena. „Ve třech letech už bylo ale jasné, že budu muset zakročit, Ondra měl většinu dne jeden dudlík v puse a další dva v ručičkách. V jeslích mu to tolerovali, i když mě samozřejmě upozorňovali, že už to není v pořádku, ale po prázdninách měl jít do školky a paní ředitelka mi už u zápisu nekompromisně oznámila, že nastoupit musí bez dudlíku,“ vzpomíná Alena.

Poptala se na možná řešení všech známých maminek i dětské lékařky. Pročetla nespočet diskusí na internetu. „Zkusila jsem všechno. Někdo radil začít dudlíku ustřihávat špičku a každý den odstranit další část, až by zbylo jen držátko, které dítěti bude na nic. Jenže když jsem ustřihla špičku, Ondra dudan zahodil a vřískal, dokud jsem mu nedala jiný. Další maminky radily dát ho nějakému miminku. Využila jsem tedy toho, že se mé sestře narodila holčička, a šli jsme s šidítkem na návštěvu. Ondra sice dudlík položil miminku do postýlky, ale za chvíli si pro něj zase běžel,“ vypočítává neúspěchy.

Po několika dalších pokusech se Alena odhodlávala mu ho prostě vzít a vydržet jeho řev, mezitím ale jeli ještě na návštěvu k babičce na venkov. „Babička má na dvorku velkého hlídacího psa, Ondra z něj byl nadšený, takže jsme celou návštěvu strávili na dvoře. Najednou ale Ondrovi dudlík vypadl na zem, pes po něm skočil a sežral ho, i s umělou hmotou. Ondra se na mě podíval a já jsem pohotově zareagovala: „Vidíš, ani Haryk se nemohl koukat na to, jak takový velký kluk dudá, a radši ti ho sežral. Ondra Haryka pohladil a v klidu jsme odjeli bez dudlíku,“ vykládá Alena oblíbenou rodinnou historku. Od té doby byl bez svého oblíbeného „doplňku“. Párkrát si na něj sice vzpomněl, maminka mu ale pokaždé připomněla, že ho přece sežral Haryk, a Ondra se s tím spokojil.

Paleček nevyhodíte

Svým způsobem je to s dudlíkem snadné - jednoho dne se ho prostě nějak zbavíte. Těžko ale svému potomkovi odstraníte jeho oblíbený paleček. Podle některých odhadů si cucá prst, nejčastěji palec, až polovina tříletých dětí, z nichž menší část si tento zlozvyk udrží až do začátku školní docházky.

Protože jako u každé závislosti se potřeba a intenzita stupňuje, některé děti si usilovným cucáním pokřiví přední zuby (to se jim může stát i při cucání nějakého předmětu, třeba hračky) nebo si prst zdeformují. Největším rizikem, které při cucání palečku hrozí, je tzv. otevřený skus, kdy se dětem při skousnutí nesetkají horní a dolní zuby, což je nejen estetický problém. Abyste se mu vyhnuli, odborníci doporučují, aby se dítě zlozvyku zbavilo nejpozději do té doby, než se mu začne prořezávat stálý chrup.

Jenže - jak na to? Vězte, že tento problém zřejmě existoval už odpradávna a řešily ho u svých dětí už naše prababičky. Tehdy se doporučovalo ušít dítěti rukavičky bez prstíků, zato se šňůrkami, kterými rukavičku i s ručkou po usnutí přivážete k postýlce nebo peřince. Otrlejší povahy doporučují namočit palec do pepře. Vyrábějí se dokonce speciální vodičky, které dítěti neublíží, ale určitě mu s nimi prstíky chutnat nebudou.

Psychologové jsou spíše pro pozvolné odnaučování méně drastickými metodami, protože zlozvyky obvykle souvisejí s psychikou a jejich příliš rázné odstraňování může dítěti způsobit psychické problémy. Takže se dítěti pokuste vysvětlit, proč je s cucáním prstů lepší skoncovat, a pak mu pokaždé, když s ním začne, vaši dohodu připomeňte.

Nezapomeňte přitom, že většina dětí si už svůj zlozvyk ani neuvědomuje, proto na ně nekřičte a nevyčítejte, jen upozorněte. Tento přístup se hodí i na další velice rozšířený zlozvyk, a to nejen u dětí, ale i u dospělých, kterým je kousání nehtů.

U starších dětí můžete použít speciální lak na nehty, který opět neuškodí, ale připomene dítěti, co právě dělá.

Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Maminka.

Témata: Děti, Časopis Maminka, Batole, Vlhký vzduch, Třiatřicetiletá maminka, Tříletá dcera, Přední zub