[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Z řady psychologických studií vychází, že člověk lépe snáší stres, podílejí-li se na jeho odstranění i další lidé. Když se lidé spojují, aby bojovali proti společnému nepříteli, a snaží se dosáhnout společného cíle, často ze sebe vydávají to nejlepší. Důkazem toho jsou skutečná hrdinství v době živelních katastrof či válek. Jednotlivci v těchto vypjatých situacích zapomínají na osobní problémy i žabomyší potyčky.
Je všeobecně známo, že během bombardování Londýna v průběhu 2. světové války, i přestože situace nebyla nikterak životně příznivá, výrazně klesl počet lidí, kteří hledali pomoc kvůli psychickým problémům.
Živelní katastrofa i válka s sebou nesou jasnou hrozbu ztráty života, zdraví, nejbližších, majetku, zkrátka všeho, čeho si člověk cení. A to zcela jistě lidi postrkuje ke konkrétnímu činu. Ale jsou i situace, kde jediné, co můžeme udělat, je „JEN“ povzbudit či vyjádřit podporu slovem. Nutno ale důrazně říct, že to nemusí být mnohdy tak málo, jak se na první pohled zdá.
Je prokázáno, že lidé udržující si mezilidské vztahy a vazby, žijí déle a méně podléhají nemocem vyvolaným stresem, na rozdíl od lidí, jejichž sociální okruh je malý. Vliv na tuto skutečnost bude mít i fakt, že více lidí nabízí více různých možností, respektive více různých slov. Nabídka možných způsobů podpory či povzbuzení se rozšiřuje. Zvyšuje se tak pravděpodobnost, že se najde ten „správný“ způsob podpory či povzbuzení, který přijde někomu konkrétnímu právě vhod, aby mu mohl pomoci se lépe vypořádat s nepřízní osudu. Ale je skutečně tak snadné někomu vyjádřit upřímnou podporu či ho povzbudit, aby to neznělo až příliš odtažitě, neosobně, lacině či velkohubě? Upřímně musím říct, že pro většinu lidí není, protože „učitelů slovního povzbuzování a podporování“ rozhodně moc není. Bagatelizování problému nebo plané ujišťování, že všechno bude v pořádku, nezaručí jednoznačné snížení úzkosti, může se dostavit i efekt zcela opačný.
V mé pracovně bylo už pár čtyřicetiletých rodičů hledajících způsob, jak podpořit a povzbudit své dospívající děti. Dobře si pamatovali podporu a povzbuzení, jaké se jim dostávalo od jejich rodičů. Většině z nich se při této vzpomínce objevil na rtech i lehký úsměv. „A vzpomenete si, co vám řekli rodiče večer před maturitou, když jste vyjádřili obavy z toho, že ji neuděláte?“ Jak by ne! Matka tehdy konejšivě řekla: „Neboj, udělalo to tolik blbů před tebou, uděláš to taky!“ Většina rodičů zastávajících tento „kombinovaný“ způsob uklidnění a povzbuzení praktikovala s nejčistším svědomím. Skutečně chtěli svým potomkům sdělit, že na požadovaný výkon rozhodně mají a že jim věří. Nenapadlo je, že by to nemuselo dopadnout dobře, a tak jim trochu uniklo i druhé poselství obsažené v jejich „povzbuzovací“ větě. „A když neudělám, tak i ti blbové mě předhonili...“ Tohle zjištění člověka, který zvažuje obě alternativy, většinou ani příliš neuklidní, ani nepovzbudí.
Mnohdy je zkrátka snazší přiložit ruku k dílu než něco říct, ale život je už zkrátka takový, že ne vždy nám dá možnost něco udělat, a pak je třeba vědět, co říct. A něco říct, byť i trochu kostrbatě, je přece jen často lepší než neříct vůbec nic. Umět někoho povzbudit, a to mi věřte, se musí trénovat! Tak se nebojte začít.