[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Rodila jsem dvakrát císařským řezem a pokaždé mě zvedne ze židle, když si někde přečtu, že je to vlastně pohodlné. Než jsem měla to štěstí okusit to poprvé před dvanácti lety na vlastní kůži, myslela jsem si totéž. Strašně jsem se bála porodu.
Bála jsem se bolesti, pochybovala jsem o tom, že to zvládnu, děsila se komplikací. Byla jsem už týden v nemocnici a vypadalo to, že se miminko rozhodlo, že na svět nepůjde.
Byla jsem opuchlá, připadala si jako slonice, břicho obří, týden po termínu – a nic. Vyvolávání porodu – nic. Je pravda, že jsem se přestala bát a myslela jen na to, aby se už něco stalo! Po dvou dnech mi sestřička mezi řečí řekla: „Tak zítra vás to čeká, že jo?“
Nechápala jsem, jak může vědět, kdy se to stane. A pak mi prozradila, že jdu přece na sál, že budu rodit císařským řezem. Po pravdě se mi ulevilo, že se mi tak trochu plnil sen. Pěkně ve spánku si porodím a je to.
Ráno mě prohnali předoperačním vyšetřením. „Citlivě“ mi prozradili, že dítě s tak velkou hlavou bych neodrodila zdravé, a po nezbytných kosmetických úpravách (klystýr, holení) jsem byla na čekačce.
Původně jsem měla dostat epidurál, ale to se bohužel nepodařilo a přišla na řadu celková narkóza. Do té doby se to všechno zdálo jako legrace. Co na tom porodu mají? Všechno je vlastně v pohodě.
Už jsem ležela na sále, slyším jen hlasy, jak si lékaři mezi sebou povídají, někdo mi natírá břicho a v tom zaslechnu: „Tak můžeme začít!“ A já jsem chtěla zakřičet, že ještě nespím! Ale ve stejnou chvíli jsem se propadla do říše skřítků a po chvíli (alespoň mi to tak připadalo) se probudila.
Narkóza působí na každého jinak a já měla tu čest se setkat se svým druhým já – dokonalou hysterkou. Při tom, co jsem na všechny křičela, jsem se pomalu probouzela do reality a zjišťovala, že mě něco zatraceně bolí a ještě nevím, co to je. Ve chvíli, kdy je vám nejhůř, je nad slunce jasné, že někdo potřebuje vaši péči, lásku a pozornost víc než vy.
Ale jak to udělat? První den po císaři máte ještě volno. Ležíte a pořád se vám někdo věnuje. Třeba sestřička. Přinese vám pití s hadičkou, abyste se nemusela namáhat. Mimochodem, těch hadiček je víc.
Jedna vám visí z jizvy, druhou do vás něco kape a tou třetí vypouštíte tekutiny (místo chození na toaletu). U mě se pak objevila další sestra a sdělila mi, že mě po vizitě „udělá“. Po pravdě jsem si vůbec neuměla představit, co tím myslí. Přišla mě umýt, tedy tam dole umýt.
To jsem asi naposledy zažila v plenkách. Já vím, nemohoucí, po operaci, co se mnou. Přesto mi to přišlo v tu chvíli jako to nejvíc ponižující, co jsem kdy zažila. Naštěstí se chvíle „dělání“ střídaly s okamžiky, kdy mi přinesli ukázat miminko, a svět byl v tu chvíli vždy o dost lepší.
Na JIP si to moc neužijete. Rodí se jako na běžícím páse, jste matkou, musíte se starat, a ne ležet. Sestry vidí takové mátohy denně, takže moc soucitu neočekávejte (ale je to samozřejmě všechno o lidech, takže můžete klidně narazit na milý personál).
Vstát, dojít do sprchy a přejít do nového pokoje. V první chvíli si myslíte, že to nedáte. Že je to prostě nemožné, že potřebujete ležet ještě týden. Ale dáte. Protože si chcete pochovat miminko, protože chcete jít brzy domů.
Světlými chvilkami byly injekce proti bolesti. Po nich jsem si připadala jako v nebi. Na chvíli. Pak zase realita. K bolavému (strašně bolavému) břichu se přidají ještě bolavá prsa, plačící miminko nebo několik dalších na pokoji. Taky jsem si někdy říkala: „Jak to, ty můj kluku malej, spolu zvládneme.“
Holky na pokoji, co rodily přirozenou cestou, vypadaly v pohodě. Svoje už si zažily a já to měla obráceně. Záviděla jsem jim, protože když vás něco hodně bolí, cítíte se mizerně, cítíte bezmoc, ztrátu svobody.
Nemůžete se zasmát, kýchnutí vás rozbrečí, každý pohyb je znát. Nemůžete jen tak vyběhnout, něco zvednout, nic z toho, co považujete za přirozené. Na druhou stranu, každý vnímá bolest jinak a tohle je chvíle, kdy se ujistíte, jak to s vámi a vaším prahem bolesti je.
Porodnice byl bláznivý kolotoč a zkoumat se, jak vypadám, nebo se jen podívat do zrcadla, na to nějak nebyl čas ani chuť. První procházka mi rychle ukázala, jak na tom jsem.
Zaparkovala jsem kočárek před obchodem a vyrazila si koupit kalhotky (pokud možno až ke krku), aby mi náhodou nesjely na jizvu. Když jsem se přiblížila k pultu, paní prodavačka mi řekla:
„Jéé, co vy tady, já myslela, že už rodíte.“ Jinými slovy, že moje břicho nevzalo na vědomí, že už jsem porodila. Že jsem jako almara. Že kromě toho, že je mi nanic, ještě zřejmě vypadám hrozně.
Na kalhotky jsem v tu chvíli zapomněla a jela se domů vybrečet. A pak už ty dny začaly mít spád. Bolest ustupovala, břicho se zmenšovalo, miminko baštilo, dny se zdály být zalité sluncem.
Po tomhle zážitku jsem jiná. Jsem silnější, jsem si jistá, že vydržím všechno. Vím, není to jen tou bolestí, je to i tím, že to přineslo další život. Najednou jsem si připadala nejdůležitější na světě. Rozřezaná, sešitá, postarám se o miminko, vyperu, uvařím, zvládnu všechno! Jsem máma. Tohle my holky prostě umíme.
Mám doma ten malý růžový poklad se vším, co patří k dokonalému štěstí. Všechno najednou dává smysl. A i když jsem si po probuzení z narkózy říkala, že tohle už NIKDY, tak jsem si to po dvanácti letech zopakovala.
A šla jsem do toho úplně jinak. Na rozdíl od prvního císaře byl ten druhý plánovaný. Nástup ráno na sedmou, jako když jdete k zubaři. Víte přesně krok za krokem, co vás čeká. A napodruhé to bylo snazší, protože jsem už znala ten zázrak, který se stane.
Věděla jsem o těch chemických reakcích, tušila jsem tu vůni a uměla si představit ten dotyk malinkých prstíčků.
O jizvu po císařském řezu je třeba co nejlépe pečovat. Jde o náročnou operaci, velký zásah do organismu a taková jizva může půl roku až rok a půl po porodu ještě pracovat, měnit svůj vzhled i tvar.
Jizvu pečlivě promazávejte vazelínou, můžete i obyčejným sádlem. Některé ženy mají to štěstí, že se jim jizva krásně zahojí a není skoro vidět, jiné to mají naopak. Jizva může být zbytnělá nebo vpáčená s nadbytkem kožní tkáně.
Pomůže některá z metod plastické chirurgie, díky níž se vzhled jizvy výrazně zlepší. K ošetření jizvy můžete využít i laser, vše je ale nutné konzultovat s odborníkem.
MUDr. Radka Gregorová, gynekoložka, ld.cz
Proč roste počet plánovaných císařů?
Důvodem je vyšší věk rodiček, vzrůstající počet těhotenství po umělém oplodnění i větší opatrnost porodnických zařízení. Když se dají dopředu odhadovat komplikace, které by hrozily při spontánním porodu, případně když má rodička vážnější zdravotní problémy nebo je dítě ve špatné poloze, raději se volí ukončení těhotenství císařským řezem.
Je možné provést císařský řez na přání?
U nás to legální není. Ale někdy porodníci přihlédnou i k psychickému stavu maminky a přikloní se k této formě ukončení těhotenství i tehdy, když to není nezbytně nutné.
Jaká je doba rekonvalescence?
Pacientka je ihned po zákroku přemístěna na jednotku intenzivní péče, kde obvykle zůstává do druhého dne. Následně rehabilituje chůzi a přesouvá se na oddělení šestinedělí. V porodnici zůstává ještě čtyři až pět dní a když je vše v pořádku, může jít domů.
Císařský řez představuje větší zátěž než spontánní porod a vyžaduje delší dobu hojení. Následující tři měsíce by se žena měla vyvarovat velké fyzické zátěže, posilování a zvedání těžkých břemen, aby se jizvy dobře zhojily.