[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Rytíř Radovan pocházel z rodu Smíšků z Vrchovišť. Bydlel na svém sídle na vršku uprostřed lesa spolu se svým jednorožcem, který mu nosil štěstí. To se ovšem nelíbilo čaroději Zlorádovi. Chtěl Radovana z jeho sídla vystrnadit a nastěhovat se tam. Jeho plány mu ale pokaždé překazil Radovanův jednorožec, který kolem sebe šířil jen dobro a svého pána chránil.
„Nejdřív se zbavím té jednorohé potvory a pak i Radovana,“ plánoval čaroděj Zlorád. Jednoho slunečného rána se Radovan Smíšek probudil jako vždy s úsměvem na tváři. Něco ale bylo jinak. Nevítal ho jeho jednorožec. „Dobré ráno,“ zvolal vesele mladý rytíř. Myslel si, že tím svého jednorožce přivolá. Protože se jeho šťastný jednorožec neobjevil ani po obědě, rozhodl se ho jít hledat do lesa. Hledal stopy, hlasitě volal, ale bez výsledku. Jeho volání uslyšela sojka, která věděla o všem, co se v rozlehlém lese děje. Sedla si rytíři Radovanovi na rameno a všechno mu pošeptala. „Cože? Uvězněný? A kde?“ zeptal se vyděšeně. Sojka ho zavedla hlouběji do lesa. V jednom místě byly obrovské kůly zasazeny v kruhu tak hustě, že se nedalo dostat ani dovnitř, ani ven. Uvnitř byl uvězněný jeho jednorožec. Snažil se vysvobodit, ale nedařilo se mu to.
„Potřebuji svůj kouzelný meč! Vydrž, kamaráde, hned jsem zpátky,“ chlácholil jednorožce Radovan. Většinou jezdil na jednorožci, který byl rychlý jako blesk. Teď mu pomoc nabídl jelen. Jak by ne, když ho rytíř v zimě krmil čerstvým senem a jedlými kaštany.Během chvilky byli oba zpátky. Radovan v plné zbroji tasil svůj kouzelný meč. Jedním máchnutím poslal kůly k zemi a svého jednorohého přítele vysvobodil. V tu samou chvíli se tam ale objevil čaroděj Zlorád se svou kouzelnou hůlkou. „Tak to tedy ne! Jednorožec je odteď můj!“ zahromoval.
Rytíř Radovan se postavil před jednorožce, aby ho ochránil. Byl odhodlaný se s čarodějem utkat v souboji. Ve chvíli, kdy Zlorád napřáhl ruku s hůlkou a chtěl všechny proměnit v kamenné sochy, se do boje přidali lesní mravenci. I těm Radovan často nosil drobečky. Teď nastal čas mu všechno oplatit. Vlezli Zlorádovi pod plášt a začali ho štípat po celém těle. Kousli ho i do ruky, ve které držel hůlku. Ta spadla na zem. Než se pro ni sehnul, přiletěl datel a začal do ní klovat svým zobákem, až ji úplně zničil.
„Né!“ zakřičel čaroděj. Chtěl vyndat alespoň křišťálovou kouli a zkusit nějaké další kouzlo, ale nečekal, že se proti němu zezadu přiřítí divočák. Vší silou do Zloráda narazil. Koule, kterou při pádu upustil na zem, se rozbila na tisíc malých úlomků. Bylo mu jasné, že proti Radovanovi a jeho lesním přátelům nemá šanci, a tak chtěl alespoň máchnout svým kouzelným pláštěm a rychle zmizet. Jelen však jeho plán překazil, protože plášť zachytil svými parohy a roztrhal na cucky. Čaroději nezbývalo nic jiného, než vzít nohy na ramena a utéct.
„Do našeho lesa se už nikdy nevracej!“ zavolal za ním Radovan. Pak poděkoval lesním kamarádům za pomoc a spolu s jednorožcem se vrátil na své sídlo, kde žili šťastně a spokojeně ještě mnoho dalších let. A čaroděj? Ten se už nikdy neukázal.