Přidat odpověď

Dobrý den. Plně vám rozumím. Máme také dvě děti, první plánované, druhé neplánované. Jsou od sebe rok a dvanáct dní. Mám stejný problém a myslím, že je takových rodičů víc. Samozřejmě, že obě děti celým srdcem miluji, ale je tam jedno malé ale. Když se narodil Míla a byla jsem s ním v porodnici, tak Adélka ležela doma ve čtyřicítkách horečkách. Manžel musel do práce, máma byla v nemocnici a tak hlídala tchyně. Když se Adélka trochu zmátořila, klesla jí teplota, tak babičku nenapadlo nic jiného, než ji nacpat do chodítka. Podotýkám, že jí měsíc předem sundali třmínky. Když brečela, tak ji prostě dala do ohrádky a dala ji hračky, kde byla zavřená, dokud nepřišla domů neteř, která si s ní potom hrála. Takže dítě vyděšené, plačící, osamocené a k tomu bolavé. Kyčle jsme pak řešili znovu, takže si holka opět užila. Dávám to za vinu sobě, neměla jsem tak brzy otěhotnět. Bohužel i svým způsobem synovi. Vím, že za to nemůže, ale přesto je to ve mně. Nejhorší je to v okamžiku, kdy přijde ke mně, chce se mazlit. On po tom tak touží, cítí, že má daleko méně pozornosti a moc by ji chtěl. Já ho pochovám, ale v okamžiku, kdy přijde Adélka a chce taky, tak je ona ta první. Hrozně mě to mrzí, vím, že je to křivda a snažím se to nedělat, ale nedaří se mi to. Přeju vám hodně sil.