[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
* Annie, kterou hrajete, nafotí spolu s kamarádkami akty do kalendáře, aby přispěla na nákup sedačky pro onkologii, kde zemřel její manžel. Myslíte, že byste se do něčeho takového pustila i v reálu?
Těžko říct. Jisté však je, že se to v Yorkshiru doopravdy stalo, fotky těch žen jsou i na internetu. Podle mě musely být velmi statečné, když do něčeho takového šly! I pro nás, herečky, nebylo snadné se při focení a potom i na jevišti svléknout - a to jsme asi přece jen o něco víc free než obyčejné ženské z vesnice.
* A co když vám nějakou výzvu přinese skutečný život?
Obvykle musím sama sebe dost přemlouvat, abych nebyla zbabělá a zkusila to. Mívám totiž tendenci držet se věcí, které znám, být nenápadná. Už jenom zvyknout si v divadle nebo při natáčení na nový systém práce a nové lidi mě stojí nervy. Vždycky při tom jde o překonávání strachu, který je mým největším nepřítelem. Se strachem se asi nejen já, ale i většina introvertnějších herců potýká celý život.
* Tančit ve „StarDance“ tedy pro vás nejspíš nebylo zrovna snadné...
Opravdu jsem se hodně dlouho rozhodovala už proto, že společenský tanec není a ani nikdy nebyl mým koníčkem. I tanečním jsem se úspěšně vyhýbala - pro mě to byl umělý svět, který mě nikdy nelákal. Na rozdíl od baletu nebo výrazového tance, který mě na divadelní škole bavil.
* Co vás přimělo k tomu společenský tanec přece jen zkusit?
Obdivovala jsem kolegy, kteří tančili v předchozích řadách, a lákalo mě vyzkoušet si, jestli to také zvládnu. Rozhodující však asi bylo, že mě podpořily moje děti. Marjánce se ten pořad líbil, sledovala i předchozí řady. A ani Kuba nebyl proti. Určitě bych do toho nešla, kdyby mi děti řekly: „Mami, ty ses zbláznila!“ Takhle nebylo co řešit.
* Jak se dá taková soutěž fyzicky zvládnout?
Když už do toho jdete, nic jiného vám nezbývá! Ale přiznávám, že jsem mockrát byla hodně zoufalá. Společenský tanec totiž vypadá tak lehoučce a krásně, ale přitom je za tím strašná dřina. Díky němu poznáte, kolik máte v těle svalů, o kterých jste do té doby nic nevěděla. A při každém typu tance se navíc namáhá jiná část nohou. Zpočátku to tedy bylo hodně drsné už proto, že mi chyběl jakýkoli trénink.
* Takže jste neholdovala ani žádným jiným sportům?
Kdepak, až teď jsem se po dlouhé době vypravila asi třikrát na pilates, protože zrovna nezkouším. Bylo to výborné, a kdybych se přinutila chodit pravidelně, bylo by to ještě lepší. Jenže jsem na sportování většinou líná. Díky své poměrně energické povaze mi totiž připadá, že mám dost pohybu v práci, doma i na zahradě.
* Byla jste překvapená, kolik hlasů vám lidé v taneční soutěži poslali?
Nevím, kolik jich bylo, ale asi hodně, když mi přinesly vítězství. Bylo to šokující nejen pro mě, ale i pro všechny ostatní. Nebývá zvykem, aby žena v mém věku vyhrála podobnou soutěž. Dodnes mě lidé zastavují na ulici a říkají, že mi posílali hlasy, což je pokaždé velmi příjemné.
ČTĚTE TAKÉ: Protikvasinková dieta: Konečně pokoj od nepříjemných zánětů
* Čím myslíte, že jste si je nejvíc získala?
Svoji roli v tom určitě hrál můj věk. Po revoluci to vypadalo, že šanci tady mají jen mladí. Komu bylo přes třicet, už stál trošku mimo. Zdálo se, že zrovna moje generace je na odpis. Teď už se to naštěstí začíná pozvolna otáčet a třeba dnešní padesátnice jsou hodně jiné než ty před revolucí. A právě tahle věková kategorie mi poslala nejvíc hlasů. I když šlo jen o takovou „hloupost“ jako vyhrát taneční soutěž, byl to pro ně možná signál, že ani ve svém věku nemusí věci vzdávat a mají šanci začít znovu.
* Společenský tanec jste od té doby vzala na milost?
Ani bych neřekla. Na plesy nechodím, ale s Honzíkem (taneční partner Jan Onder - pozn. red.) máme občas vystoupení. Teď jsme třeba tančili na plese Hlavního města Prahy v Obecním domě. Bez tréninku bych ale nebyla schopná vůbec ničeho. Jsou to pokaždé nervy a spousta dřiny. A zároveň jsou to pro mě takové malé svátky. Vždycky se s Honzíkem hodně nasmějeme - když mě vidí po té době tančit, má záchvaty smíchu. Pak se hodíme do gala, obujeme botky a je to paráda.
* V divadelní hře „Ženy na Titaniku“, kterou napsala vaše kolegyně Kateřina Macháčková, se ale myslím se svým tanečním partnerem zase znovu sejdete...
Ano, to je pravda. Honzík tam s námi bude účinkovat a budeme tam spolu tančit. Kromě toho se na vzniku inscenace podílejí také naše děti. Dcera Katky Macháčkové dělá scénu a kostýmy, můj Kuba slíbil písničku a syn Jitky Sedláčkové bude fotit. Premiéru by toto představení mělo mít 14. 4. - v den, kdy se před sto lety potopil Titanik.
* Říká se, že lidem na Titaniku nebylo zdraví nic platné, protože neměli štěstí. Co si o tomto úsloví myslíte?
Moc ráda ho nemám. Je to cynické, jako by na ničem nezáleželo. Když je člověk zdravý, měl by se o své zdraví starat, aby mohl co nejdéle žít plnohodnotný život a užívat si každého dne bez omezení. Samozřejmě nikdo nevíme, co je takzvaně za rohem. Štěstí stejně nemůžete ovlivnit! Ale ve svých rukou máme kvalitu svého života. Ne vždy se na nás štěstí lepí, a tak se snažím radovat z drobných věcí, vždycky se v tom dni na něco těšit -třeba na ranní kávu, na hudbu, kterou si pustím, anebo z toho, že jdu ven se psy.
Pokračování >>>