reklama

Daniela Peštová: I v rámci řádu, musíte dětem umožnit dýchat

Modelka Daniela Peštová u dětí uplatňuje americkou výchovu, ale zároveň se snaží aby si uvědomovaly, že život má nějaký řád. Přečtěte si, jak to zvládá.

První zdání: Daniela Peštová, trochu ledová Barbie, žije šťastně s Palo Haberou, trochu drsným Kenem, a třemi krásnými dětmi v domečku snů, s kuchyňkou, večírkovými outfity a nevím, zda i stádem poníků… Jenže je Daniela Peštová opravdu ledová královna, nebo není? A jak se na to zeptat a nebýt nezdvořilá…

Jste opravdu ledová královna, nebo je to jen image či škatulka?

Působím na lidi opravdu tak. Ze dvou důvodů. Za prvé, dodnes jsem si nezvykla na rozhovory typu vy se ptáte a já odpovídám a někdo další, komu nevidím do obličeje, to bude číst. Nějak si pořád neumím v hlavně srovnat důvod, proč bych se měla obnažovat před lidmi, které neznám. Povídám si docela ráda, ale oboustranně. Navíc obdivuju lidi, kteří jsou moudří a mají co říct, a toho modelka - z pohledu veřejnosti - fakt není dobrý reprezentant. Druhý důvod je moje povaha. Jsem stydlivá a uzavřená. Ještě před pár lety bychom tu takhle v pohodě neseděly. Pamatuju si, že na svém prvním focení v Miláně jsem za celou dobu řekla jen pár slov. Slov. Ne vět.

To pro modelku není zrovna praktické. Byla jste taková odmala?

Byla. Mám zlaté rodiče, kteří nás ale s bratrem vychovali až příliš slušně. Byla jsem navíc to, čemu se říká hodná holka. Nikdy mě nenapadlo sebeméně vzdorovat. Dnes mě vzdor vlastních dětí občas zarazí, ale jsem za něj vděčná. Budu ráda, když budou průbojnější než já. V nadsázce: Když naši řekli, že ten bílý talíř je modrý, měla jsem za to, že vědí lépe, proč to říkají, a protože se nikdy nechovali vůči nám dětem nefér, neměla jsem důvod to zpochybňovat. Vždycky měli dobré a pochopitelné vysvětlení pro svá tvrzení. No a pak jsem přišla na to, že svět takhle férový není, a neuměla jsem se vůči tomu nijak vymezovat.

Přesto jste v devatenácti rovnýma nohama vletěla do ledví velkého světa…

V televizi jsem viděla výzvu, aby se holky hlásily do konkurzu na modelky. Pamatuju si přesně, že jsem si tenkrát řekla, že to je hezké, ale že já bych tohle nikdy nezvládla – někam jít a předvádět se a s někým cizím mluvit. A pak jsem šla do kina, kde mě před sálem oslovila Milada Karasová a řekla, abych přesně na tenhle casting přišla. Dostala jsem tu informaci několikrát, tak jsem poslechla a šla to zkusit.

Přišla jste a zvítězila.

Ano. I dál to bylo snadné. Ten svět nebyl nijak špatný. Neprošla jsem si ničím, o čem by se dalo poctivě mluvit jako o těžkých začátcích. Prostě jsem jela do Paříže. Bylo to krátce po revoluci a do Paříže bych šla klidně pěšky i na jedno odpoledne. A pak jsem tam dostala první práci, druhou… Ono je to tak: Na světě jsou tisíce krásných holek, které by tuhle naši práci mohly dělat, ale modeling je, podle mě, ze všeho nejvíc o štěstí a náhodě. Já měla obojí na své straně. Navíc jsem do tohoto světa vstoupila v době, kdy bylo všeho dost. Devadesátá léta v modelingu byla rohem hojnosti: finančně i kreativně. Pryč byla osmdesátá léta s drogovými excesy i sedmdesátá, kdy si modelky mohly o velkých výdělcích nechat jen zdát.

Takže jste nejvíc práce měla opravdu jen sama se sebou?

Byla jsem asi půl roku v Paříži. Nejlegračnější na tom je, že si to vlastně ani moc nepamatuju. Mým deníkem z té doby je dobrá paměť Jarky Rytychové. A pak jsem odjela poprvé za prací do Ameriky. Cítila jsem se tam lépe, aniž bych zatím věděla proč. No a pak jsem se jela znovu „nadechnout“ do Paříže a tam mi to pomalu došlo. Modeling je pro mě práce. Nechodím se na focení bavit a užívat si. Je to hezká práce, ale práce. Moje povaha a moje nejistoty si žádají jasná pravidla. A ta skýtá právě Amerika. Fotí se od devíti do pěti, a když je potřeba déle, tak se platí přesčas. Ve Francii, když se fotí od devíti, znamená to, že se všichni k desáté sejdou, dají si kafe a kolem jedenácté se začne a končí se kolem desáté večer. Na soukromý život tu není místo.

Přečtěte si také: Daniela Peštová: Úspěšná v modelingu i v charitě!

Byl to ale čas kariéry, se soukromím se přece nepočítá…

Sebehezčí práce ale přece není život. Chtěla jsem čas pro sebe. Pro lásku. Přátele…

Počkejte, vy, s vaší uzavřenou povahou, jak jste na tom s přátelstvím?

Nemluvím o nějakém vulkanickém množství. Mám dvě přítelkyně asi dvacet let, jednu ještě déle. Mého služebně nejmladšího kamaráda mám třináct let. Neseznamuju se lehce a rychle. Proto právě potřebuju čas pro sebe i pro navazování kontaktů. Nemám žádné koníčky, kterým bych se aktivně věnovala, chtěla jsem jen soukromý a vlastní byt a být…

Vdala jste se.

Ano. Vdala a po pěti letech zase rozvedla. Tohle bylo poprvé, kdy jsem opravdu zažila, jaké to je, když je něco zgruntu nefér. Ne doba začátků v modelingu nebo v cizích zemích byla pro mě úhelná, ale zrada v manželství to byla. Můj bývalý manžel zradil moji absolutní důvěru, bez které moje verze vztahů nefunguje. Ukončila jsem to já, ale dlouho jsem se pak nemohla zbavit psychické, ale i fyzické bolesti. Nikdy bych nevěřila, jak bolí zlomené srdce. Ta intenzita fyzické bolesti mi vyrazila dech.

Jak dlouho trvala ta bolest?

Úhrnem taky pět let. Ale přebolelo to a dnes máme s prvním mužem korektní vztah. V té době jsem měla zakázáno chodit komukoli na svatby. Protože když přišlo k bodu, zda někdo ze zúčastněných má nějaké pochybnosti, byla jsem vždy připravená vstát a upozornit na to, že to může špatně dopadnout. Až po čase mi došlo, že některým se to povede – třeba mým rodičům. Dnes vím, že nic není věčně zalité sluncem, a vidím, že to prostě jde. Že když se jednou spálím o hrnec, neznamená to, že se už nikdy neukážu v kuchyni.

Je i tahle zkušenost důvod, proč se dnes věnujete týraným ženám?

Jsem samaritán s pudem sebezáchovy. Ráda bych se viděla jako hrdinka, která zachrání všechny z hořícího domu, ale spíš mám strach z toho, že bych byla ten posera, který první uteče… Nikdy jsem neprovozovala vlastní charitu. Pomáhala jsem například Tereze Maxové i Heleně Houdové, ale založení vlastní nadace mě nelákalo. Až když mě prostřednictvím charitativního projektu oslovili, abych se podílela na pomoci týraným ženám, napadlo mě, že téhle myšlence bych ambasadorku dělat mohla.

Setkala jste se někdy ve svém okolí s takovým příběhem?

Myslím, že ne, ale čím víc vidím do téhle problematiky, musím poctivě říct, že vlastně nevím. Ono se to opravdu, ale opravdu zvenčí jen velmi těžko rozpozná. Zdravá mysl nedokáže připustit, že by ten sympatický a úspěšný manažer doma bil svoji křehkou ženu…

Jste jen tváří projektu, nebo se opravdu setkáváte s týranými ženami?

Je několik cest, jak může modelka tuhle činnost vykonávat. Může se nechat nafotit a stát se jen oficiální tváří. Já se ale rozhodla s dotyčnými lidmi setkávat osobně.

Byla jste nějak teoreticky připravená na setkání s týranými ženami?

Nejsem žádný psycholog a nemám ani teoretický trénink. Vzala jsem to čistě po citu. Měla jsem chvíli strach, jestli naopak nebudu pro takové ženy jakousi „fackou“ navíc.

Napadlo mě to, krásná, úspěšná, se skvělým rodinným zázemím…

Právě. Ale ono je to takhle: když je týraná žena zrovna ve fázi, kdy je nejhůř, nezajímá ji nějaká paní, která přijde. Potřebuje praktickou pomoc právníků a psychologů a těch, kteří mají stejnou zkušenost. Když je o trochu líp a začne uvažovat o další podobě svého života, tam už jsem užitečná. Jako důkaz, že to jde. I jako hledačka nových cest. Teď třeba hledám cestu, jak pro paní Míšu sehnat zuby. Je jí třicet, a když ji manžel bil, kousla ho. On jí „za trest“ pak všechny zuby vyštípal kleštěmi. A já hledám zubaře, který by téhle ženě vrátil její důstojnost jen za náklady na materiál…

Mívají tyhle příběhy, se kterými se setkáváte, i šťastné konce?

Ale ano, ale nejvíc mě na tom všem děsí asi to, že jsem byla svědkem prokazatelně šťastného konce, kdy si žena našla nový život, novou práci, ale po letech si ji její tyran znovu našel. On totiž není ten, kdo má co ztratit. Nebo nechápu, proč je žena s tyranem třeba i čtyřicet let nebo se k němu vrátí sama… Život má nekonečně mnoho podob a mě ty neférové děsí stále stejně.

Bojíte se v tomhle světě, který vidíte, víc o své děti?

Stále uvažuju o tom, jak děti vychovávat i jak je chránit. Máme osmnáctiletého syna, dvanáctiletou dceru a pětiletého syna. Zjistila jsem, že dobře zvládám období miminek. To bych mohla mít donekonečna. Čím víc se děti vzdalují a vydávají se do světa, tím větší o ně mám strach. Nejhorší je to teď s tím nejstarším. Ne s ním. Nic špatného nedělá. Se mnou. Musím ho pustit a já se bojím.

O něj?

Taky, ale hlavně toho, že už mu nebudu nijak užitečná. Jsem dobrá v „mikromanažování“. Pravdivě řečeno, jsem ráda, když mám vše pod kontrolou. Nedávno jsem o tom mluvila s jednou skvělou řeckou stylistkou, vyprávěla mi a popisovala, jak už takhle pustila do světa své dva syny. Mluvila o tom chytře a zvládla to a je to podle mého báječná žena. Tak jsem si řekla, že to zvládnu taky. Jen pořád nevím jak.

Ono vám stejně asi nic jiného nezbude…

Uklidňuju se momentálně hlavně tím, že jde o poprvé. U dcery už to snad bude zase o něco jednodušší a u toho pětiletého už budeme tak staří a senilní, že už nám to snad ani nepřijde…

Mimochodem, vaše děti jsou spíš Češi, nebo Američani?

Starší dvě vyrostly v Americe. Ale Eliška chodila teď už do české školy. Nejmladší vyrůstá tady.

Jak to podle vás oni mají naopak těžké se slavnými rodiči?

V New Yorku je to v podstatě úplně jedno. Tam nikdo nehledí na rodiče ani na barvu ponožek. Ale upřímně, ani tady, v Čechách, neměla Eliška ve škole s tímhle žádný problém.

A s něčím ano?

Spíš já ho mám. Týká se svobody obecně, ve výchově dětí ale obzvlášť. Pořád se tu lidi nezbavili potřeby děti nesmyslně peskovat. Prodavačky se na vás i na dítě oboří, aby na nic nesahalo, všude musí klidně sedět a raději ani nemluvit…

Ale ona pověstná americká výchova vzbuzuje obavy z opaku.

Já jsem sama zastánkyně řádu. Ale v rámci něj se musí dát dýchat. Špatně se mi to definuje, ale rozhovor s dítětem se nesmí omezit na nesmíš, tiše a seď. A taky mám strach z toho, teď mluvím jako dvousetletá, že ten svět se řítí někam, kde tomu už nerozumím. Chtěla bych to nějak zastavit, ale jakékoli extrémní ovlivňování také nefunguje. Je to předem prohraný boj.

U nejstaršího syna jsem se například rozhodla, že nedostane do dětských rukou žádné hračky, které připomínají zbraně. Jednou si takhle hezky hrál s legem a svoji první flintu si prostě před mýma očima postavil… Dvouletá Elinka si uměla zapnout DVD i tablet, dělá automaticky to, co se třeba už moji rodiče naučí horko těžko. Ale nemůžu zastavit její vývoj a vyřadit ji ze společnosti. Na druhé straně zas vidím u oběda rodinu, kde děti sledují iPady a iPhony a rodiče taky a všude je ticho a všichni žijí v jiné dimenzi…

Co s tím?

Není to jen ve výchově dětí, napadlo mě, když jsem se bavila nedávno s kolegyní modelkou, která je ve věku mého syna, že dnes by se ze mě s mojí povahou modelka v žádném případě nestala. Všechny jsou na Facebooku, mají Instagram a tam prezentují svoje osobní věci a klienti si je pak vybírají podle oblíbenosti na sociálních sítích.

Nejsem ani na Facebooku, ani jinde a v tomhle světě jsem zcela ztracená. Představa, že se s veřejným prostorem dělím o svůj život, je pro mě nepředstavitelná. Takovýhle rozhovor je až až. Když si zapnete například MTV, není tam snad zpěvačka, která by byla normálně oblečená. Většina žen se dnes prezentuje jako… víte co?

Vím a taky nevím, jak to publikovatelně napsat…

Tak. Je to, podle mě, smutný pokus o srovnávání kroku s mužským světem. Není to ale proboha o tom, že se žena po čtyřicítce nemůže nechat fotit ve spodním prádle nebo v plavkách, když je to její profese. Jen nějak… úměrně věku. I když… ona je vlastně i ta moje práce už úplně jiná. Dřív se dlouho líčilo, česalo, svítilo a pak nastal TEN moment a jedinečnost a možnost projevit nezaměnitelný talent všech zúčastněných. Dneska se všechno upraví ve Photoshopu. Jen chci říct, že je to… škoda. Vidíte, nejsem prostě velká optimistka.

Ne, to ne, ale váš pohled na věci je spíš realistický než smutný…

Když jsem byla náctiletá a někdo se mě zeptal, jestli ta sklenička je napůl prázdná, nebo napůl plná, odvětila jsem jednoznačně. Že je napůl prázdná. Ten druhý pohled na věc mě naučila až Amerika. A dalších dvacet let mého života. Byla jsem vždycky realistka/pesimistka a v průběhu mého života jsem vědomě změnila přídomek za lomítkem. Stala se ze mě realistka/optimistka. Chci to tak. Je mi tak lépe. Mám třeba v tomhle směru ráda stárnutí. Přináší klídek. Dnes jsem se třeba nevešla do jedněch kalhot. Před dvaceti lety bych se zhroutila, teď si klidně řeknu o větší.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 6/2014)

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Pro jednání s lidmi odpoledne příliš nadání nemáte, ale kolegové vám snad pomůžou. Vy si věříte spíš na soustavnou práci. Neumíte…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama