reklama

Dara Rolins: Sáhla jsem si na dno... níž to nejde

Kdo chce, dozví se denně nejen to, co měla zpěvačka Dara Rolins na sobě na poslední párty, ale i co jí kde vykouklo, na koho se koukla, a kdo na ni, jakou měla náladu, jak snáší nevěru, rozchod, soudní tahanice všeho druhu, jakého si našla kluka a tak stále dokola. Drobný problém je v tom, že ona z toho vždycky vychází jako minda. Jakž takž se jí nechává, že se umí obléknout, a když jí něco vykoukne, tak je to pěkné. Ale zbytek je tristní. Nevěru nesnáší dobře. Rozchod také ne. Její soudní tahanice jsou nechutné, a její nový kluk, no to je úplná katastrofa...

* Jaké to je číst o sobě a o svých blízkých tyhle věty?

Pro úplnost, nedávno jsem se umístila na třetím místě v soutěži o nejblbější blondýnu showbyznysu. Jsem hned za Ivetou Bartošovou a Dominikou Mesarošovou.

* Tak to gratuluji… Kdo to pořádal?

Děkuju, ale zklamu vás, vůbec jsem netušila, že se něčeho takového účastním. Ale vážně, kdyby to bylo jen tohle, neřeknu ani popel. Je to hra. Jsem sice zpěvačka, ale jednou nohou jim zapadám mezi povrchně lehkovážné celebrití ksichtíky a mojí slabostí pro módu se zase hodím do podkategorie modelkovské. Tím, jak vypadám a jak žiju, se prvoplánově vejdu všude. Nevadí mi tuhle hru hrát. Je to moje image. Problém nastane v momentě, kdy se přestane probírat moje poprsí a to, že jsem si měla vybrat slušného kluka (třeba někoho pod penzí…) a dají se do mých pocitů a ze složitých osobních věcí se dělá jedovatá fraška.

* V jaké životní situaci se vlastně teď nacházíte?

Převažují ve mně teď dvě velké emoce: Jsem zamilovaná a unavená. Úplně upřímně: jsem utahaná jako kotě. Z toho, jak mi dávají do kožichu za to, že jsem vrah, že neplatím, že jsem lakomá… Dávají mi sežrat tragédii, která se může stát komukoli. Oba jsme jeli mimo rozbitou krajnici. Pomalu. Byla jsem naprosto střízlivá. Stejně mě srovnávali s nějakou opilou slovenskou řidičkou z „vyšších kruhů“. Finálně bylo řečeno, že jsem spoluviník. Spoluviník. A z toho je celé to slavné neplacení. Pojištovna se rozhodla tím pádem zcela logicky proplatit jen půlku. Já to ale už zaplatila celé. Proto odvolání k Nejvyššímu soudu. Rozsudek totiž nezohlednil faktor spoluviny v souvislosti s finančním odškodněním. Mezi tím vším zmatkem se vždycky kousnu, a řeknu si, že na konci téhle hrůzostrašné chvíle je mrtvý člověk a já nemám právo se hájit…

* Jste přesto vinna v plném rozsahu jednou provždy…

To je to, co řeším každý den. A jak moc bych měla přestat žít kvůli téhle děsivé vteřině já. Jedna věc je soud, složité právní jednání, kterému sama nerozumím. Chápu a přijímám beze zbytku všechna rozhodnutí. Neřídím, ano. Musím zaplatit. Ano. Pořád mi ale z toho vychází, že lidský život přece není jen nějaká částka peněz. To, co mi osud nachystal, bych nepřála ani svému největšímu nepříteli. Je to moment, kterého se už nikdy nezbavím, nikdy se z něj nevyspím, nikdy na něj nezapomenu. To snad ale pochopí každý, kdo má v sobě jen špetku lidskosti. Ty stálé výzvy, abych si sáhla do svědomí… sáhla jsem si na dno, níž to nejde.

* Jste ve smutku spíš samotář, nebo hledáte oporu?

Člověk je ve svých myšlenkách nad ránem vždycky sám. A když se zapomenu a jsem hodně smutná, vidím, že Patrik je taky smutný a všechno kolem je smutné... Je to jako mor, který v jednu chvíli zachvátí všechno. Všímám si těch plíživých stínů ale všude. Vidím smutky všeho druhu i na jiných. Proto chci třeba úplně neviditelně, proto neřeknu jak, podpořit český výzkum léku na rakovinu. Ale není to hojení svědomí. Tahle moje strašlivá vteřina mi umožnila vidět kolem sebe to, co jsem do té doby míjela.

* Zmínila jste Patrika…

Nejlepší chlap a je můj! Patrik je ten nejlaskavější člověk, kterého jsem vůbec kdy potkala.

* Na první pohled tak nevypadá...

Jojo, to nevypadá. Než jsem ho poznala osobně, měla jsem z něho pocity všeho druhu. Že je ho moc. Emočně, v projevu, že je macho, děvkař, s každým jde do konfliktu, ale od začátku mě na něm něco bavilo. Mám ráda chlapy, kteří jsou o něčem. Líbil se mi. Mám, jako každá normální holka, slabost pro záporné hrdiny, kterým držím palce, aby nakopali zadek tomu falešnému hezounovi. Nejvíc ale převažoval nějaký druh obavy. Ne přímo z toho, že by mi jednu natáhl, ale styděla jsem se s ním i normálně mluvit. Potom jsme jednou spolu zůstali trčet na nějakém focení a nebylo kam utéct. Začali jsme si opatrně povídat. Spadla mi brada. Ptal se velmi přirozeně na věci, které nikoho mimo můj okruh nejbližších nezajímají. Na moji rodinu, na Lauru, na ségru, na muziku. Zeptal se mě na celý můj obyčejný život. Ještě ten den mi cestou domů napsal, že čím je ode mě dál, tím víc se mu stýská a jestli se nemůže vrátit.

* Vrátil se?

Druhý den. Ale to byl další paradox. Naše obličeje jsou razítka a scházejte se někde po kavárnách… Jenže pozvat ho rovnou domů mi připadalo staromilsky nemístné. Nějak jsem to pozvání ale ze sebe vykoktala. Něžně mi řekl, že my dva si přece nemusíme tyhle věci vykládat. Přijel na čaj. Druhý den zase. Jako kdyby bydlel za rohem a ne v Piešťanech. Vypili jsme litry čaje a nic. Povídali jsme si a pili čaj. Začala jsem uvažovat nad tím, jestli je s ním všechno v pořádku a taky nad tím, že se mu holt asi nelíbím… nakonec to ale dobře dopadlo. Takhle to totiž vypadá, když je ve hře láska.

* Co na to vaše okolí - kamarádky, táta, sestra, máma?

Zkuste si někoho takového dovést domů a uvidíte. Ségra to uhodla. Zná mě. Máma zahořekovala něco v tom smyslu, jestli si nemůžu najít někoho normálního a táta, to už si ani nevzpomínám, ale nadšení to jistě nebylo.

* A dnes?

Dnes je to miláček celé rodiny.

* Abychom mu tu nekazily image…

Ale ono je to na něm po chvíli lehce rozpoznatelné. Aspoň pro ty, kteří to poznat chtějí. To bylo vidět na mých kamarádkách. Do té doby, než jsme s Patrikem začali chodit, mluvily o něm stejně jako já, jako o pěkném chlápkovi. Když jsem pak řekla, že jsme spolu, najednou jsem se dozvídala, že jsem se zbláznila. No a když ho pak poznaly osobně, bylo všechno jinak. Aspoň u některých. Pár jich má ještě výhrady, ale řekla bych, že ty pramení odjinud.

* Jaký je rozdíl mezi Patrikem a Rytmusem?

V podstatě zas tak velký rozdíl mezi nimi není. Rytmus vznikl z Patrikova života. Táta se na něj vykašlal, když mu byly tři a jediné, co v dětství slyšel, bylo, že z něj vyroste obyčejnej cikán, kterej bude jenom krást a dělat potíže. Naštval se a vyfakoval celej tenhle svět. Tak jako černí rapeři v Americe. Se všemi atributy, co k týhle naštvaný bouři, která si říká rap, patří. S velkými gesty, velkými hodinkami, hlasitým projevem, houpavou chůzí… Každý to takhle mít nemusí, někdo, kdo je ponížený už ve svém základu, může třeba odjet do Tibetu… Každý udělá, co cítí. Navíc každá z těchto cest má svoje poznávací znamení: mnich nosí kutnu, houslista housle a frak, raper zase zlatý řetěz a prsten s diamanty. Patrik šel touhle cestou a ukázal ji spoustě mladých kluků. Ale i s chlupama: chceš tááákhle velký hodinky a tááákhle velký auto? O. k. Tak musíš tááákhle makat. Jeho svět je srozumitelný.

* Jenže ani kutna, ani housle lidi tak nedráždí…

Problém s penězi je v našich dvou zemičkách pochopitelný. Peníze se tu rovnají krádeži. Řekla bych ale, že je to problém lidí o generaci starších. Problém všech těch pseudopodnikatelů a rádobypolitiků. Bohužel to zasahuje i generaci naši. Přitom peníze jsou známka úspěchu. Lovec, který přinesl mamuta, byl lepší než ten, který přitáhl veverku. A navíc, je naprosto každého věc, co s penězi udělá. Někdo si koupí velké auto, někdo obraz. Mimochodem, myslím si naprosto poctivě, že kdybych měla malé auto, byla bych v očích mnohých i méně vinna… V používání peněz i v míře pracovitosti si s Patrikem rozumíme.

* Hádáte se?

Já se hádám. Jsem takovej třívteřinovej papiňák. Odsyčím a je to. Za chvíli o ničem nevím. Patrik se nehádá vůbec. Vydobyl si hodně svého prostoru a mně ho velkoryse dává. Nepotřebuje si přede mnou nic dokazovat a nic obhajovat. Pochopila jsem a získala velký respekt vůči jeho jednání. Je běžné, že slyším, jak říká někomu ne. Nebudeme ze sebe dělat pitomce. Nemá rád kličky a smyčky všeho druhu. Žije se s ním nesmírně pohodlně a srozumitelně. A navíc se každé ráno budí s úsměvem, to je zázrak.

Pokračování >>>

Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 7-8/2013

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Hodně záleží na vašem přístupu k lidem, Luna vám ale postavení mezi kolegy i klienty zlepšuje. Proto se nebojte pracovních jednání i…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama