reklama

Dáša (35): Jsem bezdětná – a šťastná! Děti by mě jen omezovaly

Nemyslím si, že můj případ je v dnešní době zas tak ojedinělý. Ve společnosti je vždycky část žen, které prostě mateřské pudy nechávají v klidu a po dítěti netouží. Důvody mohou být různé. Jenže zatímco dřív se o takových ženách nevědělo, protože své vnitřní pochyby potlačily na úkor přizpůsobení konvencím a normám, dnes už svůj postoj můžeme dát hlasitě najevo. Já se s ním nikde nechlubím, ani ho netajím. A stále mi mnoho lidí nerozumí.

Přitom jediné, co bych si přála, je to, aby každý respektoval moji volbu. Ale lidé mají z nějakého důvodu potřebu řešit věci, které se týkají jiných. Stačí, aby jim připadalo, že je někdo divný a nedělá to, co všichni.

Rozhodnutí nemít děti ve mně zrálo v podstatě odjakživa. Není to výsledek nějakého životního zklamání ani náhlého popudu. Už řadu let podvědomě vím, že pro mě prostě role matky není, a s přibývajícími léty si to uvědomuju čím dál víc. Zatímco jiné ženy v mém věku – tedy pětatřiceti letech – jsou v největší panice a stresu, že už je opravdu poslední příležitost otěhotnět, já zůstávám v klidu a spokojená.

Důvody, proč děti nechci mít, se mohou někomu zdát sobecké. Jenže já si na rozdíl od řady pokrytců dokážu přiznat – ano, jsem sobec, nechci svůj život podřizovat nikomu jinému, nechci se přizpůsobovat, a proto děti mít nebudu. Je tohle sobectví? Sobectví by bylo si dítě pořídit a pak být matkou, která se o něj nestará. Tím, že dítě mít nebudu, nikomu neublížím.

Cizí lidé se mi snaží mluvit do života

Mé okolí to ovšem vidí jinak. Kupodivu nejlíp to nakonec snášejí mí rodiče. Především proto, že mám sestru a bratra a oba už děti mají, přestože jsou mladší než já, takže vnoučata jsou tu hned čtyři. Že jsem se já nějak „nepovedla“, je tedy zas tak netrápí.
Daleko větší problém s mou volbou mají ti lidé, kteří mě znají zběžně a nebo vůbec. Scénář je obvykle stejný. Pokud se hovor někde ve společnosti – v práci, hospodě, na oslavě stočí na děti, dřív nebo později se na mě někdo obrátí s otázkou, jestli už konečně bych si také neměla potomka pořídit.

Po mé odpovědi, že já dítě vůbec neplánuju, se nejprve rozhostí šokované rozpačité ticho, než se někdo opatrně zeptá: „Ty děti mít nemůžeš?“ „To nevím, předpokládám, že je mít můžu. Ale já je mít nechci,“ odpovídám s klidem. Šok a pohoršení by se daly krájet.

„Jak někdo může nechtít děti?“ vznese pak vždy řečnickou otázku někdo s přítomných a rozproudí se kolotoč dotazů a přemlouvání. Úplně cizí lidé se mě pak snaží přesvědčit, že nevím, co mluvím, že děti chci, jen o tom nevím, že je to nejlepší, co můžu pro sebe udělat, a ve finále vytahují kalibr typu, že je to moje povinnost!

Děti by mě omezovaly

Obvykle na mě útočí víc ženy, i když se samozřejmě najde i nějaký útlocitný muž. Dřív jsem se snažila jejich výpady zodpovídat v klidu a s úsměvem, pokoušela jsem se vysvětlovat svůj postoj. Poslední dobou mě to ale začíná čím dál víc rozčilovat. Co je komu do toho? Připadá mi, že nejvíc na mě útočí ženy, které samy nejsou šťastné. Ženy, které dělají všechno tak, jak společnost čeká, a nemůžou pochopit, že se někdo chová jinak a hájí si svůj názor, jakkoli je neobvyklý.

Není to tak, že bych děti neměla ráda. Svoji neteř a dva synovce zbožňuju, dokonce je sourozencům i ráda pohlídám, když na to přijde. Umím s dětmi i hezky zacházet, jsou se mnou rády. Ale něco jiného je se s dítětem pomazlit dvě hodiny a pak ho vrátit a něco jiného je podřídit mu celý život. Dobře, ne celý, ale dle mého názoru jeho nejlepší léta.

Mám ohromnou spoustu koníčků. Dělám řadu sportů, strašně ráda cestuju, baví mě i kultura – na všechno, co dělám, je potřeba spousta času a peněz. Neumím si představit, že bych se něčeho vzdala, jakkoli egoisticky to zní. Ale člověk má myslet v první řadě na sebe – a já jsem takhle šťastná. Někoho tím možná pobuřuji, ale rozhodně nikomu neškodím. To je to základní, co se snažím svému okolí vysvětlit. Oni se tváří, jako by to, že zrovna já nebudu mít dítě, způsobilo vymření lidstva.
Partnerovi nechávám možnost volby

Na rovinu jednám i se svými partnery. Nikdy jsem se svými názory netajila. Samozřejmě to nevybaluji na prvním rande – děti jsou ostatně to, co chlapi v počátcích vztahu opravdu neřeší. Ale vždy, když se můj vztah začal překlápět do opravdu vážné roviny, s dotyčným jsem si promluvila a vysvětlila mu svůj postoj. Jen jednou se mi stalo, že mě kvůli tomu muž opustil. Jinak moji volbu vždy respektovali, ale je pravda, že to bylo v době, kdy děti nebyly vzhledem k našemu věku beztak na pořadu dne.

Teď mám přítele necelé tři roky. Víc než rok o mém rozhodnutí nemít děti ví a zatím ho respektuje. Je mu o tři roky víc než mně, je to stejný sportovní a cestovatelský nadšenec a prohlásil, že pokud nám spolu bude natolik dobře, že nám dítě chybět nebude, tak to tak bude brát. Je možné, že časem změní názor. A jakkoli ho mám ráda, v takovém případě bych ho nechal jít. Nechci, aby moje dobrovolná volba svazovala život někoho jiného.

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Pro jednání s lidmi odpoledne příliš nadání nemáte, ale kolegové vám snad pomůžou. Vy si věříte spíš na soustavnou práci. Neumíte…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama