[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
S Dashou jsme se potkali na začátku roku, kdy byla v jednom kole mezi zájezdem, natáčením v rozhlase a hraním v divadle. Zrovna napadl sníh a ona se chystala své sedmiměsíční dcerce Žofce poprvé ukázat, že to bílé, co všude napadlo, pěkně studí.
Ještě ne. Zatím byl na nějakou delší vycházku docela mráz, ale chystám se, že jí z balkonu seberu trochu sněhu a ukážu jí, jak studí. Jsem zvědavá, jak se na něj bude tvářit.
A jak si užíváte svoji maminkovskou roli?
Musím říct, že mateřství mě začíná čím dál tím víc bavit. Určitě je něco pravdy na tom, že vztah maminky a dítěte se postupně víc a víc prohlubuje a vyvíjí. Já v posledních dnech zažívám až nepochopitelné stavy strachu o tu moji malou holčičku. Myslím, že teprve teď mě ten mateřský stav pořádně dostal.
Pociťujete třeba větší strach, než jste měla v šestinedělí?
Určitě ano. Všechno se u mě rozvíjí tak nějak postupně. Zpočátku jsem byla spíš vyděšená z neznámých věcí, nikdy předtím jsem miminko nepřebalovala a nestarala se o něj, takže jsem se musela všechno naučit. Teď, když už jsem v těchto věcech zaběhnutá, mnohem víc si začínám uvědomovat taková ta globální nebezpečí a nástrahy. A jen tak mezi námi, už teď se strašně bojím, až si ta moje kočička poprvé rozbije kolínko.
Přesto nepůsobíte jako nějaká ustrašená matka. Dokonce jste přes původní záměr zůstat na mateřské velmi brzy vyrazila zase do práce.
Je to tak, původně jsem měla v plánu zůstat nějakou dobu doma, ale v divadle mě přesvědčili, abych nastudovala hlavní roli v muzikálu Bonnie a Clyde. A tak jsem hned po šestinedělí naskočila do práce.
Jsem prostě typická pracující matka moderní doby.
Ale přiznám se, že jsem z toho zprvu měla výčitky, co jsem to vlastně za mámu, že od malé odcházím. Ale pak jsem si uvědomila, že si to zkrátka dnešní doba žádá a že zdaleka nejsem jediná. Naštěstí mám takovou profesi, při které mohu zároveň plnohodnotně trávit čas s dítětem.
Partner na váš poměrně rychlý nástup do práce nic nenamítal?
Samozřejmě že jsme se na tom dohodli společně, jinak by to ani nešlo. Naštěstí i jeho profese není o nějaké pravidelné pracovní době (přítel Dashy je bubeník Ondřej Sluka, pozn. red.), a tak se můžeme u Žofinky střídat. I teď, když spolu mluvíme, je malá s tatínkem a nemyslím si, že by tím nějak trpěla.
Neuvažovala jste o chůvě?
Naštěstí to zatím pokrýváme i za pomoci babiček, ale kdyby bylo potřeba najmout chůvu, hodně bych to zvažovala. Musel by to být někdo na doporučení a musela bych ho nejprve alespoň trochu poznat a věřit mu, že v mé nepřítomnosti se věci dějí tak, jak potřebuji, aby se děly. Hodně bych to řešila, přece jen předat svoje miminko někomu cizímu, to není jen tak.
Stalo se vám, že vás někdo za brzký návrat do práce odsoudil?
Napřímo ne, ale to víte, že jsem v internetových diskusích četla, jak jsem si udělala dítě a hned běžím pracovat, že je to typické. Jenže lidé do toho nevidí, a tak by neměli odsuzovat. Některé ženy zkrátka pracovat musí, protože stát se o ně nijak nepostará. Když to řeknu natvrdo, mně stát nedal ani korunu, protože pracuji na volné noze… Ale já v tom, že chodím do práce, vlastně vidím jistou výhodu.
Jakou?
Mám čas si od miminka trochu odpočinout, načerpat sílu z práce, která mě nesmírně naplňuje a je mi vlastně i koníčkem. Zažila jsem v šestinedělí, že jsem byla s dcerou neustále, což bylo samozřejmě důležité, ale přiznám se, že mi z toho tak trochu hrabalo.
Takže jste jako pracující matka šťastnější?
Myslím, že ano. Navíc malá je pro mě neuvěřitelný relax. Vedle ní dokážu poprvé v životě vypnout od práce, naprosto se uvolnit a maximálně se jí věnovat. Díky tomu, že od ní odcházím, si ten čas s ní dokážu naprosto užít. O to víc je samozřejmě těžké od ní odcházet.
Mně se vždycky po dítěti stýská už za deset minut, jste na tom podobně?
Přiznám se, že ano. Zpočátku jsem se bála, jak to doma budou zvládat, ale teď už se mi opravdu stýská. A už po hodině vytahuji telefon, abych si prohlédla nějaké její fotky a byla s ní alespoň virtuálně.
Představovala jste si, že bude mateřství právě takové?
Nějak jsem ani nevěděla, co od toho mám vůbec očekávat. Všichni mi říkali, jaká je to honička a hodně práce, takže jsem čekala, že té práce bude opravdu hodně (říká s úsměvem). Člověk si s dítětem musí nastavit nějaký systém, rozvrh nadlouho dopředu a pak se dá všechno v klidu zvládnout… I když teď v poslední době chodím skoro všude pozdě, protože Žofka zrovna spí, nebo chce kojit nebo něco jiného.
Výmluva, proč jsem nedorazila včas, je krásná a pro všechny tak nějak pochopitelná
Dceři je sedm měsíců, překonala jste magickou kojicí hranici. Vyhovuje vám kojit dál, nebo už vyhlížíte příkrmy?
Víte, já jsem strašně šťastná, že mi to jde, malá se v porodnici hned nechytla a musely jsme pár dní rozkojovat. Naštěstí jsem si koupila dobrou odsávačku, díky které jsem si, myslím, udržela laktaci doteď. Kojení je strašně pohodlné, myslím pro nás obě. Jak má Žofka hlad, má vlastně hned ohřáto a nachystáno (dá se Dasha do svého typicky zvonivého smíchu). Navíc si myslím, že kojení je pro miminko velmi důležité, mně osobně se to osvědčilo už dvakrát. Jednou ve čtyřech měsících, kdy malá dostala poprvé rýmu, a podruhé teď nedávno, kdy ode mě chytila chřipku. V obou případech to u ní mělo naštěstí velmi mírný a krátký průběh, což přikládám právě tomu kojení a mateřskému mléku.
Jak jste prožívala první Žofinčiny nemoci?
To víte, že jsem byla z její první rýmy úplně vystrašená a nevěděla jsem, co se bude dít. Hned jsem volala paní doktorce, která si o mně musela myslet, že to s tou starostlivostí přeháním. Ale teď už alespoň vím, jak se chovat, když je nemocná, a jsem víc v pohodě.
Vraťme se k těhotenství. Byli jste spolu s partnerem krátce, když jste oznámila, že čekáte miminko…
Možná že si někdo může říct, že je to nějaká taková zamilovaná nerozvážnost, ale my jsme to takhle plánovali. Přece jenom, mně bylo v tu chvíli 34 let, partnerovi o rok víc, už jsme za sebou měli nějaké vztahy, a tak když jsme po dvou měsících zjistili, že nám to funguje, dohodli jsme se, že to zkusíme. Do té doby jsme oba rodinu odkládali, ale najednou jsme věděli, že ji chceme. Oba jsme ve znamení Raka, jsme si podobní, hodně orientovaní na rodinu. Rozhodně nelituji toho, že jsme do toho takhle šli. Ondra je skvělý táta, který si tu svoji holčičku ohromně užívá. Pro mě je to chlap k nezaplacení.
Byla jste překvapená, že jste otěhotněla vlastně hned?
To jsem tedy byla. Vlastně jsem ani nedoufala v to, že by to mohlo jít takhle rychle. Plánovala jsem, že to budeme zkoušet minimálně rok. Víte, člověk se všude dočítá, jak těžké je po třicítce otěhotnět, a já byla tím strachem tak nadopovaná, že když se nám to podařilo takhle rychle, opravdu mě to překvapilo. Po třech měsících vztahu jsme se tak s Ondrou stali budoucími rodiči.
My ženy většinou sníme o holčičce, měla jste to také tak?
Moje sestra měla jako prvního kluka, úžasného Tobíka, a já na to konto strašně toužila mít taky takového. Ale když nám řekli, že to bude holčička, ani na chvíli jsem nebyla zklamaná a teď jsem z té naší holčičky úplně hotová. A můj přítel ještě víc.
Jste taková ta maminka, co si holčičku činčá a krásně obléká?
No, oblékání je pro nás trochu opruz. Žofka nemá ráda nějaké činčání, nejraději je v teplákách a mikině bez kapuce a zapínání, aby se mohla válet. A já si ji také radši ňuňám a pusinkuji, tomu se totiž nedá vůbec odolat.
Vzpomínáte si, jak jste zprávu o těhotenství partnerovi oznámila?
Vlastně ani ne, protože on byl do toho tak zatažený, že nebylo potřeba to nějak významně oznamovat. Ale rodičům jsme to oznámili na Vánoce pod stromečkem.
Jako vánoční dárek jsme jim dali fotku nás dvou a na tričko jsme dali fotku ultrazvuku. Bylo to tak nenápadné, že moje maminka si toho dva dny nevšimla a rozklíčoval to až můj bratr ajťák.
Rodina byla asi nadšená, ale jak vaši zprávu přijali v divadle?
V divadle jsem těhotenství musela odtajnit brzy, aby se stačily zařídit alternace. Díky tomu to prolezlo na veřejnost dříve, než bych si já přála. Ráda si nechávám všechno dlouho pro sebe, jsem prostě tak trochu zpátečnický Rak.
Herečky se v těhotenství cítí pracovně odstrčené. Jak jste to vnímala vy?
Víte, tím, že jsem měla dost svých vlastních projektů, jsem nějakou odstrčenost vlastně vůbec nepociťovala. Koncertovat jsem přestala až tři týdny před porodem, do té doby jsem jela skutečně naplno. Až mi někteří lidé říkali, že jsem blázen, že si neodpočinu. Jenže já jsem se cítila naprosto skvěle, nic mě nebolelo, nic mi nevadilo. A práce, ta mi zkracovala období s břichem.
Mluvíte o břichu, ale vy jste v těhotenství téměř nepřibrala.
Musím zaklepat, že jsem měla opravdu pohodové těhotenství a cítila jsem se neskutečně dobře. Žádná velká únava, nevolnosti ani jiné problémy jsem neměla. Dokonce jsem se před porodem stihla i přestěhovat. Jediné, co mě trochu trápilo, byly otékající nohy, ale to zná asi každá žena. Opravdu velkou změnu jsem ale pociťovala v úpravě svého jídelníčku. Přestala jsem pít kávu, černý čaj a alkohol a naopak začala jíst velmi zdravě.
Média často ve vašem případě mluví o vaší velmi štíhlé postavě a zmiňují anorexii…
Jenže kdo mě zná, ten se tomu musí smát, protože ví, že rozhodně nejsem živa ze zrní. Já jsem naopak velký jedlík, a co jsem se svým partnerem, který jí takové ty hodně chlapské věci, klidně si dám v noci i párky. Jen mám asi dobré spalování a také díky velkému pracovnímu nasazení mám prostě štíhlou postavu. Vím, že média ráda dávají lidem nějaké přívlastky a na mě padla ta nejhubenější zpěvačka. Ale když mluví o anorexii, tak to mě mrzí a není to vůbec příjemné.
Vraťme se od jídla porodu…
Porod, tak ten bych si tedy představovala trochu hladší…
Měla jste těžký porod?
Nebyl komplikovaný, ale spíš byl velmi dlouhý. Kontrakce jsem měla čtyřiadvacet hodin a ani potom mi samovolně neodtekla plodová voda, a tak to chvíli vypadalo, že budu muset rodit císařským řezem. Jenže já si moc přála rodit přirozenou cestou, a tak jsem sama sobě vsugerovala, že se přece nenechám říznout teď, když už tady tak dlouho trpím. Byla jsem opravdu hodně unavená, ale i díky skvělému přístupu personálu v porodnici v Podolí jsme to nakonec se Žofinkou daly.
Měla jste připravený nějaký porodní plán, nebo jste to nechala na lékařích?
Nepřišla jsem do porodnice s žádným seznamem, protože mi bylo jasné, že všechno může proběhnout docela jinak, než bych plánovala. Jediné, co jsem si přála, ale myslím, že už to dělají v porodnicích automaticky, bylo, aby mi malou hned přiložili na hrudník a aby nechali dotepat pupečník.
To se ale rozhodně v porodnicích automaticky nedělá…
Aha, to mě tedy překvapuje. V tom případě jsem měla štěstí.
Jak jste prožívala ty první okamžiky s prvorozenou dcerou?
Byla jsem strašně zvědavá, jak bude vypadat, a když jsem ji viděla, v duchu jsem si říkala „Snad se z toho holka brzo vylíže.“
Byla taková zmuchlaná, a když mi pak doktor toho malého králíčka položil na hrudník, byla jsem neskutečně šťastná. Dvě hodinky jsme se spolu mazlily a tulily se. Dokonce jsme spolu na chvilku usnuly, protože jsme z toho porodu byly úplně hotové. Bylo to nádherné.
Měla jste u porodu partnera?
Byl tam, ale já byla v takovém deliriu, že vlastně ani nevím, jak to celé probíhalo. Ale pamatuji si, že v poslední chvíli mi držel hlavu na prsou a hecoval mě, abych správně dýchala. Nevím, jak ten celý porod vnímal on, ale byl první, kdo Žofk u držel v náručí, a tak si myslím, že to pro něj bylo taky ohromné. Malá se narodila nad ránem, takže jsme byli unavení všichni. Zaplatili jsme si v porodnici nadstandard, a tak jsme mohli být všichni spolu. Byla to vlastně taková naše první rodinná dovolená. Měli jsme krásný výhled z okna, nosili nám jídlo a my se mohli jen společně válet v posteli a užívat si to.
Dcera se narodila v létě, chtěla jste se hned „ukazovat“ s kočárkem?
Na procházku jsme vyrazily až za dlouho, což mě trochu mrzelo. Ale v tu dobu byla strašná vedra, takže jsem se bála, aby se mi malá v kočárku neuvařila. A navíc mi doporučili, abych dva týdny po porodu moc nevstávala a spíš ležela. A když jsme poprvé vyrazily, byla to paráda. Jen jsem se bála, aby jí to bylo příjemné a aby jí nebylo horko…
Dceři jste dali krásné a neobvyklé jméno.
Jméno Žofie je česká podoba jména Sofie, ale máte pravdu, že se s ním moc často nesetkáte. Osobně znám jen jednu Žofii, ale ta mě k tomu jménu neinspirovala. Od začátku jsem věděla, že chci české jméno, které se bude hodit k příjmení Sluková, a tak jsem projížděla kalendáře. Měla jsem několik favoritů, ale na Žofii jsme se s přítelem shodli.
Probíhaly u vás o jménu nějaké hádky?
On měl samozřejmě svoje návrhy, já zase protinávrhy, ale brzy pochopil, že Žofka je dobré jméno a dal mi za pravdu (mrkne na mě Dasha šibalsky). Stejně tak nic nenamítala naše rodina a všichni začali už miminku v bříšku říkat od nějakého třetího měsíce jménem.
A já jsem za to strašně ráda, protože můj tatínek, který bohužel zemřel, když jsem byla v sedmém měsíci, věděl, že to bude holčička Žofie.
Ptát se, zda pro vás tato tragická událost byla těžká, je asi zbytečné…
Jak říkám, jsem vděčná za to, že můj tatínek věděl, že čekáme holčičku, ale neskutečně mě mrzí, že se jí nedočkal. A musím říci, že kdybych ji v té době nečekala, nesla bych to mnohem hůře. Bylo to pro nás všechny nečekané a jen díky Žofince jsem tu situaci dokázala překonat.
Bála jste se v té době smutku, aby bylo miminko v pořádku?
Bylo mi v té době hrozně a myslela jsem, že ji snad z toho bříška vypláču. Ale věděla jsem, že se o sebe musím kvůli ní starat, jíst a nebýt permanentně ve stresu. Byla velký důvod, proč se postavit na nohy. A to nejen pro mě, ale pro celou rodinu.
Otočme list… Žofce je teď sedm měsíců. Čím vás překvapuje?
Musím říct, že třeba tím, že začala lézt pozadu. Ale prý to má po mém příteli, který dokud nezačal chodit, lezl jen pozpátku. Inu je to Račice, tak je trochu zpátečnická.
Máte za sebou focení pro Maminku, jak se to Žofce líbilo?
Ona už jednou profesionální focení zažila. Nechávali jsme si krátce po jejím narození nafotit fotky na památku. Ale teď už je větší, a tak si to mohla také víc užít. Měla radost, že je tam tolik lidí, moc ji baví to cvakání fotoaparátu a všechen ten rozruch kolem. Je hodně společenská, a dokonce když je dlouho doma jen s námi a v zajetí svých známých hraček, je nepříjemná a chce do víru velkoměsta.
Berete si ji někdy s sebou do práce?
Když vím, že jedu na koncert někam, kde je hezké zázemí, tak ji beru s sebou.
Jsem tak v práci a zároveň i s ní a ona je úplně nadšená, že je v rušném prostředí se spoustou lidí. Dokonce jsme jí pořídili taková velká sluchátka, co vypadají jako traktoristická, aby jí nevadil přílišný hluk, třeba při zvukové zkoušce.
Oba s partnerem jste z hudební branže, projevuje se u Žofky už záliba v hudbě?
Hudba jí rozhodně není lhostejná. Doma jí občas zpívám, když chci upoutat její pozornost, aby se třeba nemlela při přebalování, a ona to ráda poslouchá.
Co spolu děláte nejraději, když jí zrovna nezpíváte?
Asi mě nejvíc baví si s ní číst. Mám pocit, že i když tomu ještě nerozumí, tak že jí baví můj hlas a ona mě poslouchá. Máme hodně obrázkových knížek, česká říkadla a máme rády pohádku o Veselé mašince, která má nádherné obrázky od Zdeňka Milera. Tu jsem měla i já jako malá.
Kolem šestého měsíce se začíná s příkrmy. Jak malá reaguje na nové chutě?
U známých jsem viděla, jak se jejich dcera jako malá pěkně ládovala sama rukama, a tak jsme vynechali lžičkovou metodu a dáváme hned kousky. Položíme si Žofinku v lehátku na stůl, když jíme my, a dostane kousek jablíčka, vařenou mrkev nebo bramboru. Necháme ji, aby si to ožužlávala a poznávala nové chutě. Přijde mi to pro ni zábavnější, než jí nutit nevábně vypadající rozmixované kaše. Mě samotnou by nebavilo jíst rozmixované jídlo.
A prozradíte, Dasho, co vás teď na jaře všechno čeká, na co se nejvíc těšíte?
Tak těším se na každý den, který strávím s malou. Na každý její úsměv a novou dovednost, kterou se naučí. A co týká práce, tam toho bude hodně, ale především chci dokončit desku, kterou jsem začala natáčet ještě se Žofinkou v bříšku.
Takže Žofka už je zkušená hudebnice… Chtěla byste, aby se věnovala hudbě?
Dělat hudbu je opravdu krásná věc, ale také velice těžká. Určitě bych dceři nebránila věnovat se muzice, protože vím, jak mě i partnera naplňuje a dělá nás šťastnými. Ale nechám to na ní… a třeba nás překvapí a bude z ní ajťák.