[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Hned jak se malá Sofinka probudila, zvolala: „Chci papat!“ Na to její máma, moje kamarádka, která u nás strávila s dcerkou pár dní, zareagovala láskyplným objetím a přislíbením, že dostane ten jogurtek s barevnými kuličkami.
Zatímco moje děti musí na jídlo počkat ke společnému stolu, skoro čtyřletá Sofinka ještě před „oficiální“ snídaní stihla slupnout už jeden sladký jogurt, půlku rozinkového závinu a pět kousků kukuřičných křupek. A věřte mi, že jsem si fakt připadala jako krkavčí matka.
Nebo se skutečně mají vést děti k jídlu trochu zodpovědněji a v pevnějším režimu? Co může jejich volání o jídlo způsobit v následujících letech?
Dítě vlastně už od jeho narození cvičíme na to, že se všechno točí kolem jídla. Jakmile začne plakat, spolehlivě ho uspokojí kojení nebo flaška s mlékem, že?
„Pláč je chápán jako volání po jídle, i když jím dítě může vyjadřovat nějakou jinou potřebu,“ podotýká psycholožka Jana Solná z terapeutického centra Akapora, které se problematikou stravování zabývá. A když dojde na první příkrmy, cpeme lžičkou do dětí alespoň pár kousků zdravé zeleniny nebo masa. Což je podle poradkyně pro zdravou výživu a zastánkyně metody Baby-led Weaning Dity Vlčkové kontraproduktivní:
„U krmení lžičkou je hodně tenká hranice, kdy se dítě překrmí.“ Jinými slovy nerespektujeme tak skutečné potřeby dítěte, které se kvůli nám nenaučí jíst tak, aby poznalo vlastní pocit sytosti či naopak hladu. Podobný problém si budují i takoví rodiče, kteří krmí právě si hrající dítě.
„Je pravda, že jsem se už několikrát přistihla, jak vkládám do úst svého syna kusy banánu, když si skládá puzzle nebo staví bábovičky, aniž by si vlastně všímal, že něco jí,“ zamýšlí se třicetiletá Markéta, maminka dvou dětí. Rozhodně není ojedinělým případem. Ale má takové dítě hlad? Nebo je to jen náš strach, který nám říká, že by mohl mít?
Postupně, jak dítě, kterému rodiče od narození častěji nabízeli pokrm, roste, vzrůstá s věkem i jeho náklonnost k jídlu. Určitě jste sami byli svědky, jak rozrušené matky, jejichž dítě dělá cavyky na veřejnosti, ho raději uchlácholí suchým rohlíkem nebo sušenkou. Skutečně je to správné řešení?
„Rozhodně ne. Tímto způsobem se dítě naučí, že jídlo nejen zažene hlad, ale vyřeší i vnitřní nepohodu,“ podotýká psychoterapeutka Jana Solná. Nebudu zastírat, že sahám také po pamlsku, aby moje děti zůstaly někde v klidu. Ale vytasení zbraní v podobě nějakých dobrot vnímám jako tu nejhorší poslední variantu, když už dochází po mnoha pokusech inspirace i trpělivost.
A pokud je čas k jídlu, je třeba si k tomu sednout a vychutnat si ho. Dítě by přece mělo vědět, co jí a proč právě teď. „Jasně, že ti ho koupím,“ slibovala před pár dny moje dlouholetá kamarádka Aneta své milované dceři sladký croissant, když jsme si společně kupovaly kafe v jedné kavárně.
Co by na skladbu jídelníčku řekl obezitolog či dětský pediatr? Zakoupený croissant byl totiž dceřin již třetí v pořadí během jediného dopoledne! Proč se pak takoví rodiče zlobí, že dítě pokaždé v kavárně žadoní o nějaký sladký zákusek, když ho to vlastně sami naučili?
Za obezitou a vůbec přejídáním stojí špatné stravovací návyky, sedavý způsob života, genetické dispozice, hormonální poruchy a psychické potíže. Ale také to, jak vidíme, ve většině případů souvisí i s rodinným prostředím a jeho dynamikou. Alespoň to říká psychoanalytik Jacquese Lacana, o kterého se opírají psychoterapeuti po celém světě.
Dokonce existují i studie, které se shodují v tom, že právě tyto symptomy jsou ovlivňovány vztahem dítěte k rodičům a preferovaným výchovným stylem v rodině.
„Někdy se děti snaží zaplnit emoční prázdnotu nadměrným jedením,“ upozorňuje psychoterapeutka Jana Solná, která zároveň podotýká, že se úzkosti v souvislosti se stravováním mohou přenášet z generace na generaci: „Například prababička zažila nouzi a hlad, a proto jí připadalo přirozeně důležité, aby její děti měly vždy potravy více než méně. Během generací ale vymizel historický kontext a zůstala úzkost z toho, že dítě nebude mít dostatek.“
Je proto abnormálně důležité si uvědomit, že na rodičích extrémně závisí, zda jejich dítě bude obézní nebo bude mít poruchy příjmu potravy v pubertě či dospělosti. Dokonce jedna rozsáhlá izraelská studie z roku 2004 sledovala efektivitu redukčních programů u dětí, a jakmile se tento program zaměřil pouze na rodiče, výsledky byly úspěšnější.
„Obecně lze říci, že je důležité vycházet z etologie rodiny. Když si rodiče uvědomí, co opravdu stojí za jejich úzkostí, že dítě málo nebo hodně jí, nebudou touto obavou tolik zmítáni a budou schopni ji lépe zvládat,“ radí psychoterapeutka Solná z centra Akapora.
Sladkosti jako odměna za vyprázdněný talíř, úspěšný sjezd na lyžích nebo trpělivost u lékaře dokážou v dítěti vyvolat falešnou motivaci lépe jíst (a přejídat se), lépe lyžovat (bez vlastní satisfakce) a překonat vlastní strach (a nejlépe ho zajíst).
Rozhodně je potřeba, aby děti v době vývinu svoje tělo zásobily důležitými látkami a vitamíny. Proto by se mělo v jejich raném věku dbát na zdravou skladbu jídelníčku. Tleskáte proto pokaždé nad prázdným talířem své ratolesti nebo vymýšlíte všemožné motivace, aby něco za den pozřela?
Jak upozorňuje psychoterapeutka Jana Solná, oba extrémy mohou být indikátorem nevyrovnaného rodinného prostředí i výchovy: „Jídlem si dítě také může získávat pozornost rodičů. Je chváleno, když dobře jí, nebo naopak se kolem jeho odmítání jídla dělá významná událost, věnuje se spousta času vysvětlování, proč by mělo dítě jíst, vymýšlí se strategie, jak dítě motivovat, aby lépe jedlo. Některé děti pak mohou zvolit přejídání jako strategii, jak na sebe upoutat pozornost, případně jak vyhovět přání rodičů.“
Každý z nás si neseme z rodiny určitý vztah k jídlu, stravovací návyky i inklinaci k určitým druhům potravin. Proto je jasné, že významným faktorem, který má vliv na obezitu dětí, je právě výchovný styl rodičů.
„Tady se jeví jako nejideálnější výchova s jasnými pravidly a přiměřenou kontrolou,“ doporučuje Jana Solná. „Rodiče by měli umět své děti přiměřeně frustrovat, a tím zvyšovat jejich míru odolnosti vůči stresu. To je obecně důležité proto, aby se dítě v budoucnu dokázalo poprat s výzvami života a neupadalo při prvních komplikacích a nezdarech k únikovým strategiím, jakými můžou být i přejídání a závislost na jídle,“ dodává.
Předcházet nadměrnému příjmu jídla nebo jedení při nevhodných či neklidných situacích se dá také tak, že budete mít přehled o tom, co děti zajímá, co je trápí, jak reagují v určitých situacích, a naučíte je najít řešení. Stejně tak je dobré sledovat, co dítě za den sní, ale nevyvolávat kvůli tomu velký tlak či stres. Ostatně je to vaše dítě – sleduje, jak žijete vy, a kopíruje vás. Takže v jistém smyslu je to také velký bič na rodiče.
Článek vyšel v časopise Maminka. Aktuální číslo si můžete koupit přes ikiosek.cz/maminka, tam si můžete objednat i předplatné s dárkem.