Maminka.czDěti

Dcera měla hrůzu ze psů. Vyléčil ji psí nalezenec!

Martina Machová 15.  8.  2018
Někdy nás přímá konfrontace s tím, čeho se bojíme, může navždy změnit…

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Dcera se bála psů

Od chvíle, kdy začala dcerka chodit, jsem dennodenně řešila její panický strach ze psů. A jelikož bydlíme na sídlišti, tak si asi dovedete představit, jak naše procházky probíhaly: „Nebojte, náš Maxíček nic nedělá!“ hlaholila na nás například paní, když se k nám hnala chlupatá obluda s půlmetrovým proudem slin u huby a bezmála metrem v kohoutku.

Ano, Max byl dobrák, chtěl dceru jen přátelsky oblíznout – jenže vysvětlujte ječícímu mrněti, že hlava plná zubů ve výšce jeho obličeje jej chce jen přátelsky „olíbat“.

Ti jsou roztomilí! 20 fotek jako důkaz, že pes je lepší než polštářek

No a podobných setkáních jsme si užily víc. Pochopitelně se mi dostalo i erudovaných rad ohledně toho, co bych měla jako matka hysterického dítka dělat. No, co bych měla teoreticky dělat, jsem věděla, ostatně psy mám ráda a můj nevlastní otec byl řadu let psovod.

Nicméně dcera měla na psy víc než jasný názor! Pes byl nepřítel – horší než čert, bubák a pan doktor na ušním. A ať jsem se snažila jakkoliv, nic jsem s jejím strachem nenadělala.

Strach i láska, dvě strany jedné mince

Jak dcerka rostla, byl její vztah k pejskům stále rozporuplnější, z živých psů měla hrůzu, plyšové pejsky, psy a štěňátka ve filmech a pohádkách zbožňovala. I doma měla „hafíky“ všude – na povlečení, na tričkách, na plakátech na zdi, dokonce i hra na pejska byla jedna z nejoblíbenějších.

VIDEO: Děti a zvířátka, to znamená vždy spoustu úsměvů...

Mnohdy mi bylo dcery až líto, když jsem viděla, jak moc ráda by nějakého psa pohladila, ale strach jí to nedovolil. Jenže pak se stalo něco, co dcerky přístup k chlupáčům navždy změnilo.

Schovávala jídlo, když si myslela, že ji nevidíme

Dceři byly čtyři roky, když jsme jako každý rok odjeli na dva prázdninové měsíce k prarodičům do Beskyd. A jelikož je pozemek obehnán plotem, bazén na zahradě je dobře zajištěný a velké pískoviště skvěle zastíněné, nebála jsem se občas ze zahrady odběhnout dodělat polévku, vyndat prádlo z pračky apod.

Čas plynul velmi poklidně. Jenže jednoho dne jsem zjistila, že dcera pravděpodobně už nějaký čas schovává jídlo, když myslí, že ji nevidíme, a později ho nosí do tújí k plotu. Po několika dnech pozorování jsem pochopila, proč Eli jídlo schovává…

V panice vběhla pod auto

Do stínu tújí se totiž chodila pravidelně najíst příšerně vyhublá fenka velikosti knírače. Dcera si s ní přes plot povídala a opatrně jí podstrkovala různé zbytky. Fenka vrtěla ocáskem a velmi ohleduplně se snažila od dcery jídlo brát.

Když bylo po krmení, pokoušela se dceru přes plot olíznout. Scéna, kterou jsem viděla, mě dojala k slzám. Nemohla jsem věřit svým očím – dcera krmí psa! V tu chvíli mně vůbec nedošlo, že jde o psa cizího, neznámého, a tedy potencionálně nebezpečného.

Zvíře by nemělo být vánoční dárek

Po chvilce jsem se probrala a vyběhla za Eliškou, pejsek se lekl a v panice vběhl rovnou pod kola couvajícího auta. Byla to strašná situace, dcera navíc vše viděla!

Tělo mladé fenky neslo stopy týrání

Vyděšenou fenku s tržným poraněním boku jsem okamžitě s pomocí souseda zabalila do deky a odvezla k veterinářovi. Pejsek na mě celou cestu vyděšeně kulil oči, nicméně ani nezavrčel, a to ani u veterináře, který ho prohlížel a ošetřoval.

Fenka měla obrovské štěstí, že se nestalo nic horšího. Nicméně jsme se dověděli, že tělíčko mladé fenečky nese známky velmi hrubého zacházení. Veterinář mi pak dal adresu útulku, kam bylo možné fenku odvézt.

Syn má panickou hrůzu ze psů. Co s tím?

„Už bude dobře,“ utěšovala jsem ji. Jenže se stalo něco, co jsem nečekala. Když jsem psí holčičku sundávala z ošetřovacího stolu, začala mi vděčně olizovat ruku a tulit se ke mně. Strašně to se mnou zamávalo. „No, vypadá to, že budeme mít doma nového nájemníka…“ pronesla jsem směrem k veterináři.

Trvalo několik dní, než fenku pohladila

No, co vám mám povídat. Když jsme dojely domů a fenka, nyní Bubáček, uviděla Elišku, začala vrtět ocáskem a radostně kníkat – Bůh ví, jak dlouho ji Elí přes plot krmila a vyprávěla pohádky.

Eliška byla nadšená, že si pejska necháme, nicméně bylo vidět, že má stále vůči psům velký respekt – už tu nebyl žádný „ochranný plot“ a nadešla skutečná konfrontace. Trvalo několik dní, než se dcera odhodlala Bubáčka opravdu uvolněně pohladit.

Pochopitelně jsem obě holky nikdy nenechala samotné! Nyní, po roce a půl, musím říct, že máme nejhodnějšího pejska na světě a nejšťastnější holčičku v okolí, která na své obavy z hafanů už dávno zapomněla. Bubáček ji přesvědčil, že psi nejsou krvelačné obludy, a Eliška se k nim nyní umí chovat s respektem a láskou.

 

Dojemné! Týraný pes důvěřuje jen malému chlapci. Ostatních se bojí
Tahle rodina z Brna má kromě dvou dětí i osmnáct psů. Jak se jim žije?
Maminky, víte, jak se cítí vaše dítě, když je s vámi? Tohle video vás dojme!
Témata: Děti, Vaše příběhy, Dcera, nevlastní otec, Celá cesta, Bubáček, Plný zub, Panický strach, Přímá konfrontace, Tělíčko, Konfrontace, Nal, Výběh, Hrůza, Prázdninový měsíc, Bubák, Dvouletá dcera, Beskydy, Pejsek, Nález, Obrovské štěstí, Chlupáč, Zvířátka, Pískoviště, Polštářek