[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Ták kočandy, nalijeme si šáňo a jdeme si povídat o manželích, jo?“ ozvalo se z vedlejšího pokoje a ve mně lehce hrklo. „Kde vzaly ty holky bláznivý víno?!“ prolétlo mi hlavou. Nakoukla jsem zpoza dveří do pokoje, naše Majda a její tři kamarádky seděly na zemi, před sebou měly kalíšky pro panenky, do kterých jim naše Majdalenka nalívala ze své lahve na pití šťávu. „Pane bože, chtělo by to jahůdku!“ zavrkala moje pětiletá dcera, načež vedle sedící Dominička vykvikla, že jahody pochopitelně má a začala házet do kalíšků červené kostičky z lega. Pak si děvčátka přiťukla, kostičky zachrastily a malé ženy začaly konverzovat o mužích.
Radši jsem se odplížila do kuchyně. „Panebože, kde se stala chyba? O pět let starší Anetka si hrála výhradně na čajové dýchánky!“ pomyslela jsem si napůl pobaveně a napůl zamyšleně. Když jsem historku večer vyprávěla manželovi, smál se jak pominutý a okomentoval to slovy: „No, miláčku – šáňo, kamarádky, jahůdky, drby – koho mi to připomíná? Mě určitě ne!“
Druhý den ráno jsem vezla Majdu ze školky a snažila se jí jemně vysvětlit, že některé hry jsou prima a některé tak úplně ne (kupříkladu ta včerejší…). Majdička na mě kulila očka a s nehraným překvapením mi řekla, že nechápe, proč se mi ta hra nelíbí, vždyť si s holkami hrály jen na maminky! (To už jsem manželovi radši nevyprávěla.) Když jsme pak parkovaly u domu, dcerka otevřela dveře a nerada jimi vrazila do vedlejšího auta, to bylo zaparkované tak, že sotva prolezla škvírkou ve dveřích ven. „Co to tu parkuje za nádheru, se picnu, to musí být nějaká blondýna kyslíková, viď mami?“ pronesla s ledovým klidem má subtilní holčička a já v tu chvíli zaslechla nejen svá slova, ale i tón, kterým obvykle pronáším „se picnu“. („Kyslíková“ mělo zcela jistě znamenat „kysličníková“.)
A bylo to tu znovu; koukla jsem sama na sebe skrz dceru, skrz to, že jsem jí vzorem každou minutu, každou vteřinu svého života.
„Nastavené zrcadlo“ mělo tento podzim doslova posvícení, své si od malé vyslechl i manžel, když si šel do lednice (trochu na tajňačku) pro další karbanátek od večeře: „Huš, táto, na místo! Neeech to v té lednici, nebo budeš vypadat jak sousedovic jezevčík! Víš, ten tlustý válec na malých tenkých nožičičkách, co courá pindíka po zemi!“ zpucovala Majdalenka láskyplně svého otce, který koukal nejdřív na mne, pak na ní, jako by nevěděl, která z nás to vypustila z úst. Pak zatnul zuby, co to šlo, a s cukajícími koutky předstíral jemnou přísnost a trpělivě vysvětloval Majdičce, že některé věci může říkat jen maminka. Nejsem si jistá, zda si to malá vzala k srdci, spíš ne, protože další divadélko na sebe nenechalo dlouho čekat. Tentokrát jsem ale měla pocit, že jsem v tom všem tak trochu neprávem....
„Aaaale babi, to ne! V tom růžovym vypadáš jak kobliha s polevou, taková Barbína po padesáti letech! To už si neber, jo?“ pronesla Majda směrem ke tchyni, když přišli s tchánem na návštěvu (toho ostatně vnučka nesmírně pobavila). Tchyně se v tu chvíli zatvářila, jako když spolkla pavouka, a propíchla mě očima tak, že mě to takřka fyzicky zabolelo. Vůbec si nepamatuji, přísahám, že bych tak o tchyni někdy mluvila!
Člověk si opravdu musí dávat pozor na vše, co před dětmi řekne, a snad i co si myslí, jak se zachová, jak zareaguje. Marná sláva, nejvíc své děti vychováváme tím, jací jsme!
Soňa S., 38 let