[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Klárka kreslí na svůj věk velmi pěkně. Postavy na obrázcích již rozhodně nejsou jednoduchými hlavonožci, ale udivují Klárčiny rodiče překvapivými detaily. Zajímavé je, že Klárka není nijak vyhraněná, nemá období, kdy kreslí pouze tatínka a maminku, princezny, domečky či pejsky – Klára kreslí všechno. Potíž je v tom, že malá výtvarnice už zhruba čtvrt roku maluje výhradně černou barvou, ať již fixem, pastelkou, vodovými, ale třeba i prstovými barvami. Klára miluje svou smývatelnou tabuli a tlustý černý fix. Pokud před ní maminka postaví hrnek s pastelkami, dívka neomylně sáhne po černé. Což rodičům došlo ve chvíli, kdy se jejich lednice začala podobat černobílé obrazovce televize z minulého století. Klárčinými výtvory potemnělá lednička byla k nepřehlednutí a rodiče začali být lehce neklidní. Je to normální?
I když tomu tak není ve všech kulturách, u nás je černá barva tradičně vnímána jako barva smutku, barva vyvolávající tíseň a strach. Dítka s potemnělými, černou barvou překypujícími obrázky často řeší nějaké vnitřní nebo naopak naprosto zjevné konflikty, nejčastěji rodinného typu. Ostatně dětské kresby jsou výjimečným komunikačním kanálem s duší dítěte, které ještě mnohdy nedokáže slovy zformulovat původ svých obav a strachů. Toho si byla dobře vědoma i Klárčina maminka, učitelka na základní škole. Holčičku proto „předhodila“ své kolegyni s patřičným vzděláním a odborností. Jenže ani empatická kolegyně nepřišla na nic. Klárka má vyrovnané rodinné zázemí, v rodině se nedějí žádné změny, nikdo neumřel, nenarodil se, neonemocněl apod. Klárka je veselá, společenská, mazlivá – zkrátka oříšek pro paní psycholožku.
Paní psycholožka neshledala naprosto nic, pouze konstatovala, že je Klárka výrazná až dominantní osobnost a možná má prostě jen potřebu na sebe upozorňovat (což se jí povedlo, a to velmi sofistikovaně). Jiná situace by asi nastala, pokud by tak začal kreslit Klárčin starší bráška, introvert prožívající každou křivdu velmi těžce, navíc se sklonem hledat vinu vždy sám v sobě, zkrátka osoba od přírody pesimistická. Maminka se nakonec s kolegyní dohodla na zajímavém pokusu; vezme z Klárčiných pastelek a fixů černou, a uvidí, jak bude dívenka reagovat.
Rázná Klárka nenacházející svou oblíbenou barvu nepropadla panice, ale šla vše s dětskou otevřeností řešit s mámou: „Mami, dej mi, prosím, černou, tys jí s tou babou schovala!“. Zaskočená maminka dceři vysvětlila, že šikovné holky umí kreslit i jinými barvami, černé pastelky si půjčila do školy a psycholožka není baba. Klára vše vyřešila použitím tmavě hnědé a nakonec roztrháním obrázku. Prý nebyl hezký. Ač je v Klárčině věku poněkud předčasné mluvit o výtvarném nadání, je klidně možné, že z dívenky vyroste talentovaná osoba, která má již velmi záhy svůj osobitý tvůrčí projev. Ten se samozřejmě bude v průběhu let ještě měnit. Klára nyní jednoduše propadla kouzlu jasných obrysů a kontrastů, barvy pro ni chvíli ztratily kouzlo.