Maminka.czDěti a mateřství

Deník šílené matky (6. díl): Jdeme bobovat. To mám radost...

Michaela Karavarakis 25.  1.  2013
Sníh je opravdové požehnání, zvlášť pro rodiče malých dětí. Jedna z mých dcer například pokaždé, když jdeme bobovat, trvá na tom, že na boby nasedne hned před domem. Pokaždé pak srdceryvně opláče skutečnost, že to nejde. Ale to je vlastně jen maličkost…

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Na úvod mi dovolte představit mé tři děti: dvojčata Alexandru a Niki a malého Petrose. Holkám byly v listopadu dva roky, Péťovi je skoro devět měsíců. Mezi sebou mají rok a půl.

Složitá pravidla úspěšného vypravování

Holky už po obědě přestaly spát. Když je dám po jídle do postýlek, klidně tam stráví dvě hodiny v nevázané zábavě, kdy nic nenasvědčuje tomu, že by se snad v příštích minutách chystaly usnout. Většinou je vyndávám tak po půl hodince, což je akorát tak dost času na to zamést a vytřít kuchyň, utřít zbytky jejich oběda ze stolu a knížek, vysypat je z mističek pod kytkami na okně a rychle něco pozřít.

Vypravit tři děti a sebe ven dá práci i v létě, v zimě je to ale obzvlášť lahůdka. Niki trvá na tom, že si oteplováky zapne sama a to křížem - přední levou kšandu do zadní pravé a opačně. Musím na to předem myslet. Pokud by snad došlo k nedopatření a kšandy jsem jí zapnula já a správně, musíme počítat s mírným zpožděním. Oteplováky jsou svlečeny, znovu oblečeny a Niki kšandy vítězoslavně zapne „správně“ – to je ta lepší verze. Při té horší si do klipsy od kšand skřípne prstík, což se rovná dalšímu zdržení.

Oblékání, svlékání a opět oblékání

Alex se poslušně nechá celá obléknout a pak mi oznámí, že musí čůrat. Ujištění, že může do plenky, ovšem nezafunguje. Nastává svlékání, během kterého se mi dostává povzbuzujícího „Honem, rychle mami“. „I punčocháče, mami“ dozvídám se, když posazuju dceru na prkýnko s punčocháčemi staženými jen ke kolenům. Samozřejmě. Proces oblékání tak zopakujeme téměř od začátku.

Péťa si mezitím leze v haldách svršků, ovšem možnost strávit pár minut na záchodě nikdy nepromarní. Zpocená, balancující na bobku, jednou ruku bránící silnému devítiměsíčnímu synovi v přískoku k záchodové míse, druhou rukou přidržující dceru na záchodovém prkénku… kdo by si myslel, že tohle je zlé, bude brzy rozčarován, pročež toto je jen zahřívací kolo.

Složitá pravidla úspěšného venčení

Konečně se všichni ocitáme ve výtahu a cestu ven již nemůže nic ohrozit. Já si dopínám boty, počítám rukavice, reviduju zásoby sušenek v tašce. Většinou se pro nic nevracíme. Ze sklepa vyndáme boby a tady dochází k prvnímu zádrhelu. Alex miluje boby. Dokonce tak moc, že se na nich chce vozit neustále a nechápe, že po betonu to nejde. Naštěstí to nemáme daleko ke spásné ceduli „Cesta se v zimě neudržuje“. Ještě že tak. Alex nasedne na boby, Niki zůstane na „skejtu“ (stupátku za kočárkem), Péťa podřimuje uvnitř kočárku a jedem. Tlačit jednou rukou kočár s dvěma dětmi a druhou táhnout boby s jedním dítětem… zkuste si to někdy. Moc teplého oblečení při tom na sobě nepotřebujete.

Plán versus realita

Události v parku pak probíhají zhruba podle následujícího scénáře: Niki, která celou dobu prohlašuje, jak bude jezdit, sjede kopec dvakrát a už nechce. Alex jezdit chce, ale jedině se mnou a pod podmínkou, že ji nahoru na kopec vždycky vytáhnu. Niki si jde ostentativně stoupnout na „skejta“, kde potají budí Péťu a ignoruje nabízené úplatky v podobě sušenek za případně sjetí kopce či jakoukoli pohybovou aktivitu. Alex po dvaceti minutách sezení na studených bobech postupně promodrají rty, a i když vehementně tvrdí, že jí zima není, neschopnost pohnout jediným mimickým svalem ve tváři vypovídá o opaku. Péťa, konečně probuzen, se snaží vyprostit ze sevření zimní kombinézy, spacího pytle a ještě deky a spatřit, o co je ochuzen. Takže se jde domů. Po hodinovém vypravování jsme za půl, tři čtvrtě hodinky zpátky. Akorát včas na pohádku v televizi. A díky bohu za ni.

Témata: Děti, deník, Radost, Bob, Devítiměsíční syn, Den, Řád, Máť, Síl, Kytka