[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Na úvod mi dovolte představit mé tři děti: dvojčata Alex a Niki a malého Petrose. Holkám je dva a půl roku a Péťa oslavil začátkem května rok. Mezi sebou mají 17 měsíců.
V pondělí dopoledne nepřestává můj roční syn usedavě plakat. Od středy má rýmu, od pátku teploty a dvě poslední noci skoro nespal (a já s ním). Jsme v jižních Čechách u kamarádky na chalupě.
„Hele, zajedu s ním k doktorovi, tohle už vážně není normální," povídám Olze. Je cca jedenáct dopoledne a sedíme na zápraží. Olga chápavě přikývne. Není si ale jistá, kde a jak který pediatr ordinuje, takže jdu do našeho pokoje pro mobil, abychom to zkoukly na netu. Jakmile vstoupím do ložnice, přes nos mě uhodí důvěrně známý zápach bobku. „Holky,“ vyjedu na dcery zalezlé v Péťově cestovní postýlce,„která z vás to byla?“„Já,“ hlásí mi Niki. „Já jsem jako baby.“ Alex ji právě přikrývá dekou až ke krku a do pusy ji strká Péťovu flašku od mlíka.
No jistě, baby kadí do plen, to má svou logiku. Jenže Niki už je pár měsíců nemá a dělat bobek chodí spolehlivě na záchod. Zatnu zuby, vylifruju je obě z postýlky a odcházím s Niki a se zahradní hadicí do sadu likvidovat tu nadílku. Pak ještě z nejhoršího odeprat spodní prádlo a kraťasy, vylít vodu na kompost, přidat prášek, nechat to máčet, obléknout dceru a uff, můžu pokračovat v cestě pro mobil.
Následována druhou dcerou z pusy mi vypadne víceméně rétorická otázka: „A ty Alex bobek nemáš, viď?“„Jo!“„Co jo?!“„Jo, mám bobek.“„Jak to?!“ To se mi snad jenom zdá. „Já byla baby potom.“„Předtím. Chceš říct, že si byla baby předtím.“ Otáčím dceru na místě a pochodujeme zpátky do sadu. Panebože.
Na zápraží se s mobilem vracím ve dvanáct. V půl jedný vytáčím číslo, které mi konečně nehlásí hlasovou schránku nebo není i na podesáté obsazené. Popisuju sestře potíže. „A proč voláte až teď?“ zazní logická otázka. Nadechuju se k odpovědi, ale zatímco si v hlavě sumíruju možné odpovědi, vypadává ze mě jen dlouhé „Noooo“ a pak ticho. Nejsem moc pohotová lhářka a sdělení pravých důvodů pokládám za trochu nemístné.
V půl druhé sedíme s Péťou v plné ordinaci, v půl třetí se konečně dostáváme na řadu. Výsledek CRP testu je 45, přičemž od 50 výš se nejčastěji dá mluvit o streptokokové infekci čili o angíně. Paní doktorka z toho rozumně vyvozuje, že se může jednat o rozjetou virovou infekci stejně dobře jako o začínající angínu a že než předepisovat antibiotika zbytečně, uděláme CRPéčko ještě zítra ráno. Souhlasím. Mezitím mám ovšem odebrat synovi do zkumavky střední proud čisté moči.
„No já nevim. To se mi asi nepovede,“ přiznávám bez mučení. „A proč ne? Dáte synovi napít, za 20 minut ho dáte do vany a počkáte. Dělají to tak všechny maminky.“ Představila jsem si vanu na Olinčině chalupě - na zahradě, plnou dešťové vody na zalévání kytek. Do toho naše čtyři děti, venku 12 stupňů a Péťa s horečkou… „Hm, já vážně nevím. „No tak uvidíte,“ trochu se namíchla pani doktorka.
Vracíme se zpátky na chalupu a Péťa pořád hicuje, nurofeny ani panadoly už zdá se nezabírají. Sahám mu jen tak pro jistotu na uši, na což reaguje s největší nelibostí. Popadá mě schíza: zánět středního ucha! Je šest večer. Nejbližší nemocnice je ve Strakonicích, půl hodiny cesty.
„Já je uložim, jeď,“ povídá Olga. Jenže holky jsou už unavený, nevrlý a odmítají zůstat na chalupě s Olinkou a jejíma klukama samy. Takže teda naoko nikam nejedu, následuje rychlá večeře, koupání se vynechává a šup do postele. Do nemocnice se dostávám před osmou.
„A proč jedete tak pozdě?“ Už ani nemám energii nic vymýšlet. „No prostě,“ promnu si obličej, „dřív mi to nevyšlo.“ Syn dostává antibiotika. Ušní bubínek je čistý a není vyloučené, že jde jen o virózu, ale vzhledem ke zhoršujícímu se stavu, není od věci pojistit to penicilinem. Souhlasím.
Po první dávce v deset večer Péťa do pěti minut přestává plakat a usíná. Po druhé dávce v šest ráno mu klesá horečka a ráno se probouzí jako prakticky zdravé dítě. „Hele mami, Péťa už není nemocný.“ Budí mě ráno holky. „Už nemusí do nemocnice. To je príma!“Príma.