[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Zdá se, že tento týden nejde nic podle plánu. Měla jsem plán, jasný a plný bodů, které jsem chtěla splnit, ale na konci týdne je nutné si přiznat, že ani z poloviny není můj plán splněný. Někdy totiž nejde všechno podle plánů, někdy nejde podle plánů nic. Když jsem byla těhotná, představovala jsem si, jaké to bude mít dítě. A také jsem měla představy o tom, jaká budu máma. Chtěla jsem být přesně taková, o které jsem jako dítě snila. Máma z reklam v televizi, která je pořád dobře naladěná, usmívá se a září na sto kilometrů.
S plačící a nikdy neusínající dcerou to bylo hodně náročné. Nespala ani ve dne, ani v noci a já se mnohdy přistihla s lítostí. Nad sebou, nad ní a nad tím, že jsem se stala máma.
Takové pocity přišly v těch nejhorších chvílích, kdy jsem seděla ve tři ráno a snažila se ji uspat. A ona plakala. A já plakala s ní. Únavou, vyčerpáním, zlostí, frustrací. Chtěla jsem zpátky svůj starý život. Tyhle pocity mě zaskočily a cítila jsem se ještě hůř, protože když konečně usnula, ulevilo se mi. Najednou to nebylo tak hrozné, ale tenhle pocit trval až příliš krátce. Měla jsem na tom i svůj podíl. Byla jsem na sebe příliš tvrdá a příliš jsem od sebe očekávala. Můžete samozřejmě stíhat všechno. Péči o děti, domácnost a být vždy upravená. Takové maminky jsou, i já je znám a vídám. Září štěstí a optimismem a i když vedle nich jde řada čtyř dětí, stále mají dobrou náladu.
Vsadím se, že i Vy znáte nějakou takovou maminku, možná je to Vaše kamarádka, která vždycky jen mávne rukou nad Vašimi problémy a vedle níž se cítíte jako nemožná matka.
Vzpomínám si, že kdykoliv jsem s takovou kamarádkou šla někam ven, snažila jsem se jí vyrovnat. Působit také nad věcí, ale to, co jsem jí chtěla říct, bylo jediné, a to že to nezvládám a je to těžké. Místo, abychom se snažily být perfektní a dokonalé a přesvědčovaly o tom samy sebe, měly bychom se snažit být samy sebou a přiznat si, že to není možné.
Není to jen o praní plenek a chystání svačin do školy. Jsou to stovky činností, které musíme zvládnout a já dost často upřednostňuji ty mechanické, které jsou vidět. Mnohem důležitější jsou ale právě ty, které vidět tolik nejsou. Momenty, kdy utíráte čelo svému dítěti, které má ve dvě ráno horečku. Chvíle, kdy odložíte svou oblíbenou knihu, na kterou jste se celý den těšila a poslechnete si šílenou písničku, kterou se naučilo Vaše dítě ve školce.
Jsem normální. I mé děti jsou normální. I vaše rodina je normální.
Naleštěné podlahy a srovnané židle patří do dokonalých obrázků z realitních kanceláří, ale ne do běžného života. Ne do domova, kde se žije. I u nás doma se hromadí prádlo v koši a nevypadá to vůbec, že bych ho někdy zvládla všechno vyprat.
Mateřství není založeno na dokonalosti. Na bio jablkách, bambusových organických ponožkách, celozrnných těstovinách, na dokonale uklizeném obývacím pokoji. Ten mimochodem, jestli Vás to zajímá zrovna teď, dokonalý není.
Všude po zemi se povalují pomalované papíry od naší nejmladší dcery, která maluje průměrně každou minutu jeden. Uprostřed toho všeho leží rozevřená knížka a jedna z pantoflí naší prostřední dcery. Mateřství není založené ani na nikdy nepřestávající trpělivosti, ani na dokonalých obrázcích na Instagramu. Mateřství je založeno na realitě. Na skutečných ženách, které ztrácejí trpělivost a propukají v pláč nebo vztek.
Které chtějí hodit ručník do ringu a které mají děti jako mám já, které prostě někdy večer nechtějí jít spát. Je plné maminek, které chodí do práce, i kdyby raději zůstaly se svými dětmi doma. Nebo naopak maminek, které jsou frustrované z každodenní rutiny a raději by do práce šly.
A když řeknou nahlas, že se těší do práce, většinou sklidí jen výčitky, že si neváží toho, co mají. Skutečné mámy, které s dětmi chodí do zoo a kaváren, chodí s nimi nakupovat potraviny, k dětskému lékaři, vozí je do školy a školky, dělají všechny ty normální věci. Naloží si na sebe hromadu věcí, o nichž dopředu ví, že je nemohou stihnout. Mámy, které cítí, že všechno, co dělají stále znovu a znovu jako praní prádla, nikdy neskončí. Mámy šťastné, ohromené, smutné, překvapené, zoufalé a skutečné.
Přiznávám, že nejsem dokonalá a někdy zajedu k McDrive cestou z obchodu. Přiznávám, že jsem někdy tak unavená, že zatímco sedím v autě před školkou, pošlu nejstarší dceru, aby tu prostřední vyzvedla. Přiznávám, že potají jím drahou čokoládu, protože je jí tak hrozně málo. Přiznávám, že někdy stojím ve sprše o 15 minut déle jenom proto, že se dcery dívají na televizi a já mám chvíli klid. Přiznávám, že jsem obyčejná a nejsem dokonalá.
Blogerka Monika je máma pěti dcer, panička jedné kočky a žena jednoho muže. Sledovat ji můžete na jejím facebooku.