[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Všechny děláme chyby. Včera jsem zvýšila na svou pětiletou dceru hlas a okřikla ji, jestli by už na chvíli nemohla být zticha, že se potřebuji soustředit na řízení auta. A potom? Potom hned jako nůž do srdce mnou projel pocit viny.
Mrzelo mě, že jsem ji to nenechala doříct, i když to byla asi desátá věta v pořadí, která začínala „mami“. Patrně by mi ani neměla co říct důležitého, možná jen chtěla zmínit, že venku svítí sluníčko nebo že je jí horko.
Ale v tom návalu hluku v autě jsem to prostě nezvládla. Byla to moje chyba, že jsem ji nevyslechla, ale někdy prostě potřebujeme ticho.
Nepočítala jsem do deseti, nereagovala jsem jako ten nejvlídnější a nejtrpělivější rodič na světě. Nechala jsem své emoce a frustraci prostě vyjít ven. Vím, že až jednou bude skutečné ticho, budou mi ten hluk i všetečné otázky chybět.
Zatím ale nejsem schopná vnímat to, jaké pocity budu mít v budoucnu. Vnímám jen takové, které mám teď. Dělám chyby a budu je dělat. Z některých se poučím, ale některé změnit nemohu. Jsem jen člověk a Vy také.
Řeknu to znovu. Dělám chyby a Vy také. Ale to neznamená, že jsme špatné mámy nebo že dětskou křehkou duši ničíme. Pouze se snažíme udržet si nějaký svůj prostor, kam nikdo nemůže, abychom si zachovaly trochu toho zdravého rozumu v hlavě.
Vlastně je dobře, že své chyby vnímáme, posouvají nás dál a dělají z nás lepší mámy. Já se snažím pokaždé, když se všechno kolem mě hroutí a cítím, že vybuchnu, počítat do dvaceti.
Deset bohužel nezabírá a když vím, že bych reagovala jinak než chci, raději mlčím a odcházím do jiné místnosti. Zní to hrozně, že? Ale taková je pravda. Kolik z nás raději nic neříká, dívá se před sebe? Možná jste rezingovaly nebo jen cítíte, že byste zakřičely. Lepší je v takové chvíli nic neříkat.
Pokud to považujete za chybu, nenechte se jí zlomit a ovlivnit. Je to v pořádku, prostě jste jinak reagovat nemohla. Pořád máme pocit, že někde existuje tajná kniha tipů pro všechny mámy, jak se mají chovat, co mají říkat a co neříkat.
Ale nic takového není. Takovou knihou je pro nás každodenní život, který žijeme, z něj se učíme a snažíme poučit. Ale upřímně, ukažte mi člověka, který by ve chvíli, kdy se mu sype nákup z tašky, na ruce drží batole, které pláče a klouže mu dolů, vedle něj stojí tříleté dítě a vzteká se únavou a navíc ještě nemůže najít klíče od bytu, reagoval vesele a s úsměvem?
Tak proč obviňovat samy sebe? Jenom protože jsme mámy a mámy by tohle neměly dělat? Mámy by také neměly být na všechno samy a kolik z Vás se tak cítí?
Dítě jste chtěli s partnerem oba, ale místo pomoci od něj jen slyšíte, jak zacvakávají dveře od bytu, když utíká, aby měl klid. Zažila jsem to a vím, jaké to je sedět v náručí s miminkem zatímco Váš muž jde na hokej nebo fotbal. Zvlášť teď se svým současným mužem, který je mi oporou, vidím ten rozdíl ještě více.
Ne všechny mámy na světě mají štěstí na partnera, který tady pro ně pořád je a s dítětem nebo dětmi jim rád pomůže. A ne všechny mámy se dokáží přetvařovat, když se jim všechno pod rukama hroutí. Ani vy byste neměla.
Dobře, tohle bude zřejmě ta obtížná část pro nás všechny. Kdysi jsem byla součástí skupin v jednom mateřském fóru, kde jsme společně s dalšími maminkami sdílely své pocity. Smály jsme se přihlouplým věcem a snažily si trochu odpočinout od každodenního stresu.
Dodávalo mi to odvahu a sílu pokračovat. Zvednout podesáté ze země křupku, pověsit druhou pračku, přežít další neprospanou noc. Vlastně si pamatuji, že jsme s jednou maminkou měly takový rituál a psaly jsme do skupiny přesně ve chvíli, kdy jsme v noci krmily a kdy nám děti usnuly.
Bylo to úžasné vědět, že na druhé straně je někdo, kdo ví, jaké to je, když celý byt utichne a jsou slyšet jen hodiny na stěně, které odbíjejí čas. Všichni kolem Vás spí, jen Vy ne, protože držíte v náručí usínající miminko, které Vám dýchá na krk.
Sdílení je to, co všechy potřebujeme. Sdílet s ostatními své pocity štěstí, lásky, vzteku a frustrace. Je to tak ulevující vědět, že někde je druhá máma, která ví, jak se cítím. Protože to zažila a zažívá.
Sdílejme společně také ty nejhorší pocity, obavy a smutky, abysme si navzájem dodaly sílu jít dál.
Už jsem to tolikrát napsala a ještě víckrát to napíšu. Být mámou je náročné. Musíme se vypořádat s tím, jaké bysme chtěly, aby to bylo, versus, jaké to skutečně je. Někdy nás to překvapí a je to krásnější, než jsme si myslely. Jindy je to děsivější.
Najednou máme tu velkou zodpovědnost za to maličké stvoření v naší náruči. A ta každým dnem roste a celé je to ještě děsivější. Ztratily jsme naši svobodu, nezávislost, občas ztrácíme naše já, abychom byly matkami.
Chvíli předstíráme, že nám to nevadí, protože to patří k tomu „být máma“. Ale jsou chvíle, kdy se ptáme samy sebe, jestli jsme o tomhle vážně snily?
Upřímně, sama za sebe Vám říkám, že rozhodně ne. Snila jsem o tom mít dceru a mám jich pět. Krásných, chytrých a každá z nich je silnou, sebevědomou osobností. Tady se mé sny splnily, ale tím také končí.
Rozhodně jsem nesnila o tom, že budu denně řešit rozpory dvou puberťaček společně s nesmyslnými záchvaty vzteku tříletého dítěte kvůli šatům ve chvíli, kdy jsou venku mínus dva stupně a šaty si prostě vzít nemůže. Nakonec v zájmu zachování mého duševního zdraví je samozřejmě na sobě má. Společně s oteplováky, trikem a svetrem.
Co se tím snažím říct, je to, že být mámou je hlavně o práci. Každodenní, nekončící hromadě povinností a výzev, kterým čelíme. A pod tou vší tíhou je naprosto v pořádku chtít si zanadávat, postěžovat a cítit se na dně.
Kdy už to všechny pochopíme? Každý den nemůže vypadat jako dokonalý instagramový obrázek. Skutečný život je někdy nudný, vyčerpávající a nezajímavý.
Vstát, udělat snídani, dohlédnout na děti, aby se oblékly, uklidit a znovu uklidit, vyprat prádlo atd. A? A to je v pořádku. Takový už život je. Jindy zažijete něco výjimečného a dokonalého.
Můžete mít dokonce několik dní v kuse, které prostě nebudou nic moc a Vy tak budete čekat na něco kouzelného... a ono nic nepřijde.
To je na tom děsivé. Nikdy nevíme, kdy tahle náročná noc skončí. Kdy si zase budeme moct vypít horkou kávu bez ohřívání. Nebo si pustit film a vidět ho bez přerušení pěkně v kuse. Neslíbím Vám, kdy se to stane, ani Vám neřeknu, že to přijde brzy.
Vím jen to, že to přijde. Každý špatný den nebo noc se změní v dobrý, jen to bude chvíli trvat.
Zatím nám všem musí stačit mít občas jen obyčejné dny, i ty jsou často vysvobozením.
Je to těžké. Vážit si toho všeho a být za to vděčná. Kolikrát si řeknete, za co vlastně být vděčná? Za pláč, křik, blinkání, plenky, vyčerpání?
Na konci každého dne se ale snažím vzpomenout na něco pěkného, co se ten den stalo a za co jsem vděčná. Nechci zapomínat, že všude na světě jsou miliony žen, které by daly všechno na světě, aby mohly být matkami.
Mně se toho štěstí dostalo a to hned pětkrát. Jsem za to vděčná. I když je to těžké a někdy mi to bere všechnu sílu, klečím na zemi s rukama v dlaních nebo utíkám do ložnice. I tak jsem vděčná, že dcery mám a jsem máma.
Pamatujte si, že ať prožíváte jakkoli těžký den nebo okamžik, nebude trvat věčně. Uteče to rychle a brzy to budou jen vzpomínky na „těžké období kdysi“.
Tohle je velká pravda a musíme si jí pořád opakovat. Záleží na nás, máme svou hodnotu a ta je velká. Zasloužíme si respekt a poděkování, ne opovrhování, že místo budování kariéry jsme daly život novému člověku.
Zasloužíte si mít nějaký prostor jen pro sebe. Pravda je, že s dětmi toho místa moc není ani v hlavě, natož doma, ale pokuste se. Káva, oblíbený seriál, cokoliv. I když je to jen pár minut, pomůže Vám to překonat všechno náročné, co Vás čeká.
Díky tomu i dnes, kdy máte jeden ze svých obyčejných dnů plných rutiny, mezi které patří nádobí, nákup a prádlo, zvládnete to. Je důležité, jak se cítíte, a když je toho na Vás hodně, něco vyškrtněte. Musíte myslet i na sebe a na svoji pohodu.
Moje nejoblíbenější pravidlo. Vím, že ho často opakuji, ale stejně tak vím, že je Vás ještě hodně, které tomu stále nevěří. Taky mám občas pocit, že jsem jediná na světě, kdo se cítí neschopná a ještě k tomu s pocitem, že mateřství nezvládám.
Ale hodně mi pomáhá vidět ty samé maminky okolo mě. Například dneska jsem viděla jednu takovou. Nesla těžký balík a mířila směrem k hypermarketu. Kolem ní skákala asi tříletá holčička a dožadovala se zmrzliny.
Ta maminka jí neodpovídala, jen vyčerpaně položila balík před nákupní košíky. Vzpomněla jsem si na sebe, když třeba nesu těžkou tašku. Taky u toho nevypadám zrovna reprezentativně, na podpatky rovnou zapomeňte.
Blogerka Monika je máma pěti dcer, panička jedné kočky a žena jednoho muže. Sledovat ji můžete na jejím facebooku.