[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jmenuji se Erika, je mi už pětačtyřicet let. A s manželem vychováváme dvě děti; jednadvacetiletou dceru Emu a devatenáctiletého syna Viktora. Před sedmi lety jsme se, jakožto rodina, přestěhovali ze severočeských Teplic do Prahy. A právě v hlavním městě dostal náš syn nabídku od jisté modelingové agentury. Upřímně řečeno, ani se té nabídce nedivím. Viktor je vysoký štíhlý kluk, má polodlouhé blonďaté vlasy a velké výrazné oči. Navíc je chytrý a domluví se bez problému jak anglicky, tak i německy. Co víc by si agenti v modelingu mohli přát.
Já osobně jsem sice byla v první chvíli Viktorovou touhou stát se modelem, mírně zaskočena, ale pak jsme si řekla „proč ne“. Každý má nějaké zájmy, a tak budu radši, když se bude procházet po přehlídkovém mole, než aby třeba po nocích běhal někde malovat graffiti, jako jeden z jeho nejlepších kamarádů. Viktor byl ostatně vždy tichý a spíše hodný kluk.
Po prvním focení a několika prvních přehlídkách jsme navíc měla pocit, že ho nový koníček zřejmě skutečně baví. Agentka si ho chválila. Zhruba po půl roce dostal nabídku na přehlídky v Itálii. Ani já, ani manžel, jsme mu v odletu na dva letní měsíce nebránili.
Když se ale syn vrátil, skoro jsme ho nepoznali. Na první pohled bylo patrné, že už tak je velmi štíhlý kluk, ještě výrazně zhubl. Navíc se vše podepsalo na jeho psychice a chování. Na jednu stranu mu sice vzrostlo sebevědomí a v některých věcech jistě dospěl, zdálo se, že si utřídil názory a naučil se obhajovat své názory. To bylo to pozitivní. Jenže vedle toho se stal také arogantním, více sebestředným a například vůči sestře i sobeckým. Trpěl častými změnami nálad, výbuchy vzteku, byl nervózní.
Především podrážděně reagoval, když ho někdo nutil do jídla anebo poznamenal cokoli na adresu jeho postavy. „Nejsem hubený, nehubnu. Jen jsem začal více sportovat,“ obhajoval se syn, který začal trávit denně až čtyři hodiny v posilovně. Každé ráno navíc chodil pravidelně běhat, než odcházel do školy. Doma jsme ho jíst prakticky nikdy neviděli. Ve škole měl předplacené obědy, na svačiny dostával kapesné. A hromadné večeře s celou rodinou u nás doma nebývaly pravidlem. Společně rodina zasedala ke stolu jen o víkendu na oběd, občas na večeři.
Teď bylo ale vše jinak a Viktor se stále častěji vymlouval, proč nemůže jíst s námi. Někdy byl u kamaráda, jindy v posilovně, jindy musel nutně dodělávat seminárku do školy a slovy „najím se později“ nás vždy tak nějak odbyl. Bohužel si nikdo v rodině, a ani já sama nevšimla, že by to, co se se synem děje, mohly být náznaky anorexie. Podobně jako asi spousta žen, jsme měla tuto nemoc fixovanou spíše na dívky.
Pak ale přišla zpráva ze školy, že syn o hodině tělesné výchovy omdlel a byl lékařem převezen do nemocnice na vyšetření. Tehdy mě lékařka poprvé upozornila, že s jeho váhou a životosprávou není něco v pořádku. Bohužel jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Viktorovi jsem pouze domluvila a snažila se alespoň občas dohlédnout na to, aby něco snědl. Jenže to nestačilo. Zhruba po měsíci našla Viktora v bezvědomí ležet v pokoji Ema. Okamžitě volala záchranku. A tehdy už lékařka pronesla diagnózu jasně. „Váš syn trpí mentální anorexií. Budeme jej muset hospitalizovat na psychiatrickou kliniku,“vyděsila mě její slova. Ovšem nemýlila se. Viktor byl skutečně odvezen do léčebny. Na oddělení s ním bylo deset dívek a ještě jeden chlapec. Přiznám se, že hrůzostrašnější pohled, než na ty ubohé na kost vyhublé děti, jsme snad nikdy neviděla.
V prvních měsících jsem měla pocit, že cesta k normální stravě bude snadná, že se Viktor sám rozhodně, že bude zdravě jíst. To se ale nestalo. Následovalo skoro půlroční martýrium, kdy jsme o syna pečovali doslova jako o mimino. A sestřičky také. Viktor své touze po vychrtlé postavě doslova podlehl. Jídlo nenápadně vyhazoval, ukrýval do peřin, do květináčů, jindy zase vyhazoval z okna přímo na ulici. Bylo to jako ve zlém snu. A sestřičky ho hlídali, aby při cestě na toaletu nedostal nápad, že jídlo vyzvrací.
Ve svém věku osmnácti let, při výšce sto devadesáti centimetrů vážil v nejhorším období pouhých čtyřicet kilogramů. Dlouhou dobu se nedařilo vrátit jeho váhu do normálu. Chodil k psychologům a k psychiatrovi. Byl neustále pod dozorem. Nakonec mu pomohlo však něco zcela jiného, řekla bych, A v tom bylo to štěstí. Jeho nejlepší kamarád ze střední školy totiž dostal od rodičů k narozeninám koně. Viktor koně také vždy miloval. Nakonec v období jarních prázdnin dostal Viktor povolení k výletu na venkov. Jel se svým kamarádem na farmu. Strávil tam nakonec skoro měsíc. Našel si u koní brigádu, a namísto do školy (a do nemocnice) nastoupil k práci u koní.
Najednou vůbec nemyslel na to, jestli je dobře oblečený, učesaný., jestli se ráno oholil. A jestli jí hodně nebo málo. Mě osobně bylo v té době úplně jedno, že se vykašlal na studium a že bude nejspíše opakovat ročník. Pro mě bylo důležité, že začíná jíst. A že si našel konečně nějaké jiné, řekněme méně nebezpečné, zájmy, než byl modeling. I lékaři tuto změnu viděli rádi. Nakonec se ukázalo, že vedle lásky ke koním, našel náš syn na venkově i svou první skutečnou lásku, slečnu Janu. To v jeho uzdravení pochopitelně také zahrálo výraznou roli. Takže dnes máme doma opět syna zdravého, na těle i na duši. A na éru modelingu vzpomíná, jako na jeden velký životní omyl. Já osobně bych ale chtěla tímto příběhem všem maminkám říci, že tato zákeřná nemoc si své oběti skutečně nevybírá jen mezi děvčaty. Vždy je důležité mít oči otevřené a sledoval, jestli se neděje něco nenormálního. Možná nepoznáte, když váš syn zhubne pár kilogramů. Ale poznáte změny v chování. A to už samo o sobě může mnohé znamenat. Tak prosím, pozor na to.
Takže dnes máme doma opět syna zdravého, na těle i na duši. A na éru modelingu vzpomíná, jako na jeden velký životní omyl. Já osobně bych ale chtěla tímto příběhem všem maminkám říci, že tato zákeřná nemoc si své oběti skutečně nevybírá jen mezi děvčaty. Vždy je důležité mít oči otevřené a sledoval, jestli se neděje něco nenormálního. Možná nepoznáte, když váš syn zhubne pár kilogramů. Ale poznáte změny v chování. A to už samo o sobě může mnohé znamenat. Tak prosím, pozor na to.
Psycholog Vojtěch Benda se k příběhu vyjadřuje podobně, jako paní Erika v závěru. „Mentální anorexie, jak se porucha příjmu potravy nazývá, není opravdu záležitostí pouze dívek. Naopak u chlapců může mít průběh mnohem dramatičtější. Pokud pojmete podezření, že váš syn v době dospívání hubne, je třeba to vždy řešit. Není to totiž běžné. A pokud se potvrdí, že příjem potrav odmítá, je na čase začít vše řešit s lékaři, později případně i s psychiatry. Jen oni totiž dokážou skutečně poradit a pomoci. Mnoho rodičů si věří, že dokáží dítě doma takříkajíc ohlídat. Ve skutečnosti to ale většinou není pravda. Jakmile dotyčný nebo dotyčná mentální anorexií trpí, těžko jej ohlídáte, aby jedli. Jejich vynalézavost, kam ukrýt jídlo, anebo jak jej nesníst, nezná mezí. Čím dříve do léčby zapojíte odborníka, tím lépe. A především pamatujte i na to, že při tomto onemocnění jde skutečně o život,“ říká psycholog Vojtěch Benda.