Jak dříve rodiče vychovávali děti? Bez netu, televize a časopisů?

I výchova našich babiček a prababiček se dá považovat za vcelku laskavou a osvícenou ve srovnání s tím, jak bylo zacházeno a nahlíženo na dítka v temném středověku.
O naše babičky a dědečky se v početných rodinách obvykle starali starší sourozenci a také méně produktivní prarodiče. Výchova byla více intuitivní, maminky tolik nepřemýšlely o tom, zda tím či oním dítěti nepřiskřípnou dušičku, děti se musely umět s křivdami a ústrky poprat vlastními silami. Výchovné mantinely vymezovalo biblické Desatero, zvyklosti dané rodiny, vzdělání, společenské postavení a samozřejmě i nátura rodičů.

Místo internetu a chytrých knih poradila teta a katecheta

Když už došlo na „lámání výchovného chleba“ (obvykle po tom co neuspěla osvědčená a pohotová rákoska), probralo se co dál s „bábou“ (nejstarší babičkou), tetami od vedle, se svou troškou do mlýna přispěl i učitel, katecheta nebo všímavý pan farář. Maminky našich babiček se svou výchovnou filosofií příliš nepáraly, nebylo to zvykem. Asi by se nestačily divit, kolik knih, přednášek a pořadů s touto tématikou dnes existuje a kolik energie, času a sil věnujeme nalezení optimálního výchovného přístupu.

ČTĚTE TAKÉ: Navždy svoji: Syrový pohled do předmanželského života 3 párů

Maminky našich babiček by možná naprosto konsternovala existence dětských psychologů a výchovných poraden (ne, že by byly špatné!). I přesto všechno lze jen stěží s naprostou jistotou tvrdit, že jsme jako maminky sebejistější, úspěšnější a naše děti jsou lépe vychované a lépe připravené na život. Dokonce na sobě můžeme pozorovat, že čím více víme, tím více býváme nejisté, zda jsme se ke svému drobečkovi opravdu zachovaly správně a nezranily jeho křehkou duši.

Nesvěřujte děti mediím, svěřte je lidem

Každá doba má své klady i zápory, v něčem bychom se od prababiček mohly učit, v něčem bychom možná poučily a obohatily my je. V jednom však měly naše babičky výhodu, nikdo je neposadil před televizi, počítač a neponechal je v mýdlové bublině virtuálního odlidštěného světa.

Naše babičky trestala i laskala lidská ruka a lidské slovo, pokud se chtěly v dětství zabavit, musely si sami vymyslet zábavu, často i vyrobit hračky – nikdo neubíjel jejich fantazii a neservíroval jim hračky a hry, které si v podstatě hrají za ně a dítko pasují do role diváka a režiséra. Jejich názory neutvářely skryté i zjevné reklamy, ale opravdový život. A podobně je to i s námi rodiči, někdy možná klademe zbytečně důraz na nedůležité a nepodstatné věci a dovednosti, jen proto, že se o nich mluví a píše všude kolem.