S rodiči, nebo v postýlce?

Někteří rodiče jsou přesvědčeni, že společným spaním s novorozencem eliminují veškerá rizika včetně třeba syndromu náhlého úmrtí kojence. Možná je proto překvapivý názor, že právě spaní v posteli s rodiči bývá pro dítě z tohoto hlediska naopak nebezpečnější. Neonatoložka MUDr. Maria Fedorová tvrdí: „Obecně platí, že pokud dítě spí v posteli s rodiči, hrozí vyšší riziko syndromu náhlého úmrtí kojence. Spánek s rodiči patří mezi nejrizikovější faktory. Proto opravdu platí, že dítě by od novorozeneckého věku mělo mít vlastní postýlku…“

Ve svém, ale ne samo

Ono se to jednoduše řekne – spát ve vlastní postýlce. Některé děti ale spát v postýlce nechtějí a pláčou. Podle starších „návodných“ knih má maminka miminko nakrmit, přebalit a uložit do postýlky a tam ho klidně nechat křičet, aby si zvyklo, že zkrátka spí ve svém. Jenže to málokterá vydrží. Miminko vezme k sobě, znovu nakojí, a když tak hezky usne, už si ho u sebe nechá… Podobnou zkušenost má trojnásobná matka Petra Uhlířová: „Nejstarší Péťa se mnou spal v posteli do tří let. Měla jsem těžký porod a problémy ještě dlouho po něm, tak pro mne bylo od začátku jednodušší, aby spal se mnou.

Nakrmila jsem ho vždy, když bylo potřeba, nemusela jsem zbytečně vstávat a chodit.
Tím, že byl u mne, tak i minimálně plakal a ani problémy s bolavým bříškem, na které si mnozí rodiče tak stěžují, jsme neměli. Když se narodila Klárka, začal spát Péťa ve svém pokoji a ji jsme zkusili dávat na noc do postýlky. Jenže ona naopak problémy s bříškem měla. Večer jsme ji nosili dvě tři hodiny, než usnula, pak opatrně položili do postýlky, jenže mrška to vždycky nějak poznala, probudila se znovu a spustila... Nakonec jsem kapitulovala a nastěhovala ji k sobě... Naštěstí jen na rok, pak už spala s bráškou v pokoji. No a nejmladší Samuel už spal u mne tak nějak automaticky. Přišlo mi to i nespravedlivé, aby jako jediný byl ‚odstrčený‘ a spal sám.“ Paní Uhlířová měla štěstí, že se děti poměrně brzy naučily spát ve svém pokoji a hlavně, že její manžel byl natolik tolerantní, že se na pár let vzdal svého manželského lože a přespával v pracovně...

Má vlastní pokoj

Opačný postoj zastává Marie Š. z Prahy. Matýsek spí od narození nekompromisně ve vlastní postýlce i ve vlastním pokoji. Říká: „Ani bych s ním spát nemohla, bála bych se, že ho udusím. Naštěstí mám chůvičky a vždy slyším, když se probudí. Nedělá mi problém vstát, udělat pár kroků, nakrmit syna a zase se vrátit zpět. Myslím, že tak to má být a upevňuje to zdravé vztahy v rodině. Samozřejmě, že Matýsek občas večer pláče a chce chovat, ale když už to trvá dlouho a on je nakrmený, přebalený a nic mu neschází, klidně ho čtvrt hodinky nechám vykřičet a on usne...“ Byť odborníci doporučují, aby miminko spalo v postýlce, přece jen upozorňují na potřebnost společného spaní v pokoji s rodiči. MUDr. Fedorová říká: „Dítě do jednoho roku věku by mělo spát v pokoji s rodiči. I malý kojenec v samostatné místnosti je rizikový pro vznik syndromu náhlého úmrtí kojence.

Platí tedy – dítě má mít samostatnou postýlku, ale umístěnou v ložnici, aby bylo pod dohledem a nepociťovalo strach ze samoty...“ Právě strach ze samoty bývá častým důvodem pláče miminek. Máte-li postýlku umístěnou vedle své postele, mnohdy stačí, že se jednou rukou dotýkáte dítěte, a ono hned pociťuje větší bezpečí. Pokud ani to nepomůže, zkuste být vynalézavější. „Vyplakání dítěte nepovažuji za správné. Pokud dítě v postýlce spát nechce, maminka se musí obrnit trpělivostí. Po nakojení dítě uložit do postýlky (ta může být klidně v blízkosti postele rodičů, aby dítě neprožívalo obavy z odloučení), zazpívat mu písničku nebo ho lehce hladit rukou po zádech až do usnutí, aby miminko nemělo strach ze samoty. Mně osobně se to povedlo a i na základě dalších zkušeností – odstavování od kojení, samostatné usínání staršího dítěte atd. – věřím, že trpělivým přístupem to opravdu lze zvládnout,“ tvrdí MUDr. Fedorová.

Správné lože

Postýlka pro miminko by měla být z přírodního materiálu, natřená zdravotně nezávadným nátěrem. Příčky ohraničující postýlku nemají mít mezi sebou vzdálenost větší než 75 mm a menší než 45 mm. Není správná příliš měkká matrace, polštář je zbytečný. Není vhodný pro správný vývoj páteře a také by mohl způsobit dušení dítěte, zvláště u starších kojenců, kteří někdy spí na bříšku nebo opřeni na kolínkách a ručičkách. Důležité je umístění postýlky v bytě – na klidné místo, světlo má dopadat z boku. Dávejte pozor na nevhodné předměty v postýlce – šňůrky, knoflíky…

Několik tipů, jak naučit dítě usínat v postýlce

• Dejte dítě do postýlky, dokud je vzhůru. Uklidněte jej svým hlasem nebo hudbou a jemným hlazením, ale nechte jej v postýlce a ukolébejte jej ke spánku. Děti, které se nenaučí usínat samy, budou plakat a vyžadovat v noci vaši pozornost – nenaučí se metodě, jak utišit sebe sama. Miminko, které usne samo, bez problémů usne znovu i poté, co se probudí ze spánku v noci. Naučíme-li dítě usínat při houpání, chování či za zvuku pračky nebo dokonce během jízdy autem, bude vyžadovat totéž i v případě probuzení během noci.

• Někteří odborníci doporučují, že pokud chcete, aby dítě rychle usnulo a dobře spalo, neměli byste ho krmit těsně před spaním. Zkuste miminko také udržet vzhůru po dobu krmení, protože pokud si jednou zvykne na usínání u prsu nebo s láhví, bude to vyžadovat i v případě, že se v noci probudí. Ideální je krmit 20–30 minut před spaním, nejlépe v jiné místnosti, než kde bude dítě spát.

• Pro děti je velice důležitá pravidelnost, takže se snažte, aby denní spánek i večerní ukládání do postele (stejně tak jako krmení a koupání) proběhlo ve stejnou dobu.

• Některé děti rády usínají v zavinovačce, výhodný může být i spací pytel. Nehrozí, že se v noci probudí chladem.

• Pomohou i předměty, které má dítě vždy nablízku – plyšáček či závěsná hračka, kterou může fixovat pohledem.

• Vytvořte si nějaký rituál předcházející ukládání ke spánku; několik minut, které budou každý den stejné – koupání, masáž, převléknutí do pyžamka, mazlení, zpívání ukolébavky, vyprávění pohádky…

• Při nočním krmení si s dítětem nehrajte, používejte pouze tlumené světlo a mluvte co nejtišším hlasem. Dítě musí pochopit rozdíl mezi dnem a nocí.