Maminka.czPředškolák

Sportem ke zdraví a inteligenci?

Mirka Koníčková 10.  12.  2009
Sportem ke zdraví a inteligenci?
Celodenní vysedávání u počítače nebo před televizní obrazovkou je určitě nezdravé, zejména pro malé děti. Ale má opravdu smysl nutit je každý den brzy ráno vstávat na hokejový nebo krasobruslařský trénink? Nenapácháme tím víc škody než užitku?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Odborníci se shodují: Pro děti je pohyb přirozenou potřebou. Zdravé dítě je aktivní a tělesná aktivita mu dělá radost. Dítě, které se odmalička rádo a často hýbe, má výhodu oproti svým pasivním vrstevníkům i z hlediska rozumového vývoje - má mnohem více podnětů a získává tak spoustu nových informací nejen o světě kolem sebe, ale i o svém těle. Fyzická aktivita přispívá podle odborníků i k rychlejšímu rozvoji myšlení. Navíc vyvolává dlouhodobé změny chování, které vedou k tomu, že je sportující člověk úspěšnější při studiu, v zaměstnání i v osobním životě. Učí se navazovat přátelské a kolegiální vztahy a rozvíjí tak svou sociální inteligenci.

Blahodárné endorfiny

Pohyb však neprospívá jen malým dětem, jeho obecně prospěšné působení na lidskou psychiku je obecně známé a nejspíš to pozorujete i sami na sobě. Díky cvičení má člověk obvykle lepší náladu, pocit vnitřního uspokojení a také lépe zvládá stres. Dětská psycholožka Tereza Beníšková říká: „Bylo to mnohokrát prokázáno i lékařskými výzkumy. Při sportu se vyplavují do těla endorfiny, známé jako ,hormony štěstí‘. Naše tělo je naprogramováno tak, aby se pravidelně hýbalo. Pokud se tak neděje, přicházejí zdravotní problémy - například bolesti zad, ztuhlá záda, ochabující svaly, bolesti hlavy, menší odolnost, oslabená imunita... To vše zhoršuje zvládání stresu. Kdo se pravidelně hýbe, mívá lepší náladu, lépe překonává potíže, je zdravější. I lépe vypadá, což také není zanedbatelné, má ze sebe lepší pocit. Rozhodně přitom nemusí jít o sport na vrcholové úrovni. Pro začátek stačí rychlejší procházka, chůze do schodů místo použití výtahu, jít do práce, školky a školy pěšky místo jet autem, pouštět s dětmi draka a podobně.“

Pozor na agresivitu

Sport v životě dítěte působí i jako výchovný faktor - ale jak se říká, každá mince má dvě strany. Záleží na tom, jakým způsobem je dítě vedeno a usměrňováno dospělými, tedy trenéry a rodiči. Zdravé soupeření totiž může snadno sklouznout k nezdravé rivalitě, cílevědomost přerůst v agresivitu, sebevědomí narůst až k bezohlednosti. Je proto nutné udržet úsilí a nadšení dítěte v rozumných hranicích. Pětadvacetiletý Petr o své zkušenosti se sportem říká: „Byl jsem vždycky hubené a neduživé dítě s nízkým sebevědomím, často jsem se stával terčem šikany. Na střední škole jsem proto začal boxovat. Zpočátku jsem se musel sám se sebou prát a nutit do pravidelných tréninků, ale časem jsem si na to zvykl a bral to jako přirozenou součást každého dne. Sport mi pomáhal zvýšit sebevědomí a zbavit se strachu z lidí. Jenže měl na mne i další účinky.

Okolí mě často upozorňovalo, že jsem zbytečně agresivní a mám tendenci řešit neshody silou. Když jsem se stále častěji přistihoval při tom, že při konfliktu přemýšlím jen o tom, kam toho druhého nejlépe trefit, raději jsem s boxem přestal.“ „Dítě se při sportu může báječně naučit být dobrým kamarádem, podporovat týmového ducha, spolupracovat. Může se ale také naučit neohlížet se na druhé a jít si za svým, druhé spíše využívat, být agresivní, podvádět. Záleží na tom, jaký dělá sport a s jakými lidmi. Sport může někdy na děti působit až nezdravě.

Časté to bývá například u malých hokejistů - jsou vedeni k agresivitě, což se pak negativně odráží i ve vztazích v dětském kolektivu. Přílišná soutěživost také není pro dětskou psychiku to pravé. Děti se potřebují učit i kooperaci a spolupráci. Měly by se učit i to, že nejde jen o výkon. Že i když nějaké jiné dítě ,kazí‘ jejich sportovní výsledky, není to horší člověk než oni, že v životě nejde jen o výsledky. Že každý má hodnotu nezávisle na gólech, hozených metrech či zaběhnutých vteřinách. Problém taky je, když někteří trenéři vedou své svěřence k podvádění, například při faulech nebo filmování zranění,“ upozorňuje psycholožka Tereza Beníšková.

Zpocené, ale spokojené

Je nesporné, že zdravý přístup ke sportování však pomáhá dítěti rozvíjet řadu pozitivních osobnostních vlastností a navíc potlačovat ty negativní. Podporuje sebeovládání, soustředění, kázeň i sebekázeň, potlačuje lenost a při správném vedení naučí významu spolupráce a usměrňuje agresivitu. Učí dítě, že je nutné překonávat překážky, že se člověk občas neobejde bez toho, aby se vybičoval k co nejlepšímu výkonu, že lepších výsledků dosáhne, když bude houževnaté, sebevědomé a pilné.

A také to, že se v životě pokaždé nevyhrává, že prohra je součástí života a že bez proher není výher. „Kolektivní sport učí dítě spolupracovat, uvědomí si, že každý je součástí týmu, musí hrát ve prospěch týmu a nejen sám za sebe, zjistí, co je parta, kamarádství, mít s někým společný zájem. Individuální sport rozvíjí jeho sebedůvěru, schopnost spolehnout se sám na sebe a organizovat si svůj život,“ vysvětluje psycholožka. Sportování navíc může pomoct i dětem takzvaně hyperaktivním.

„Tyto děti potřebují ,vybít energii‘, vyskákat se, vyběhat, unavit se. Ale pozor, hrozí jim mnohem větší riziko zranění než ostatním dětem. Proto je u nich důležité hledat bezpečné prostředí, vybrat vhodný sport a zvýšený dohled dospělého než u jiných dětí,“ upozorňuje Tereza Beníšková. Rodiče se obvykle ve svém dítěti vidí a zdědí-li dítě sportovní talent, může se stát, že bude rodičem nuceno, aby pokračovalo v jeho šlépějích nebo ještě hůře - aby uskutečnilo jeho vlastní nenaplněné sportovní ambice. Psycholožka Beníšková však před takovým postojem varuje: „Podporovat dítě ve sportování je určitě dobré, ale jen do té míry, dokud je to pro dítě prospěšné. Nezdravé je, když je toho na dítě moc. Když nemá čas jen tak si pohrát, jít ven s kamarády, nemůže se na chvíli natáhnout, když je jeho čas rozplánovaný na minuty. Hojení nesplněných ambicí rodičů na dítěti je také nešťastné.

Dítě je samostatná bytost se svými přáními a potřebami, ne kopie rodičů, která jim může přinést zadostiučinění. Pokud sportování přináší dítěti a rodině víc starostí a trápení než radosti a potěšení, tak by bylo třeba něco změnit. Dítě by se na sport mělo víceméně těšit, mělo by na sportovní kroužek chodit s chutí. Mělo by se vracet sice unavené a zpocené, ale spokojené.“

Ani málo, ani moc

Ne každý druh sportu je však pro malé děti vhodný, nebezpečné jsou zejména takové aktivity, kdy hrozí příliš velká fyzická zátěž. „Nevhodné sporty jsou všechny, které dítě zatěžují jednostranně. Udává se, že předškoláci by měli sportovat spíše formou hry. Vhodné jsou takové sportovní aktivity, které rozvíjejí celkovou obratnost dítěte (běhání, šplhání, lezení po stromech, přeskoky, kotrmelce, dovádění ve vodě). Předškolák by se měl naučit různé sportovní dovednosti - jezdit na kole, házet a kopat míčem, jezdit na lyžích, bruslit.

Teprve pak zjistí, co mu jde nejlépe. I proto mají nejrůznější sportovní kluby pro předškoláky tzv. „přípravky“, kde se odehrává opravdu jen příprava na daný sport a rozvíjí se celková sportovní obratnost. Mladší školáci už mohou začít s pravidelným systematickým sportovním tréninkem. Ale například u silových sportů (třeba posilování) se doporučuje začínat až později, ve starším školním věku.

Rodič musí také ohlídat, aby nebylo dítě přetěžováno. Pokud je dítě ze sportu příliš vyčerpané, stále unavené, je vhodné si o tom promluvit s trenérem. Je potřeba najít takovou míru zátěže, která bude pro dítě přiměřená -ani málo, ani moc. Jestli na to trenér neslyší, tak je asi načase změnit oddíl,“ doporučuje Tereza Beníšková.

Témata: Děti, Předškolák, Školák, Časopis Moje psychologie, Individuální sporty, Společný zájem, Silový sport, Sportovní kroužek, Šlépěj, Oslabená imunita, Správné vedení, Zdravý přístup, Spor, Sportovní klub, Vhodný sport, Potřeba najít, Sebekázeň, Nejrůznější sporty, Sportovní dovednost, Pravidelný trénink