Historky o odložených pejscích u popelnice po Štědrém dnu nechme stranou. Spíše se zaměřme na to, zda svému dítku poskytnout zvířecího parťáka či ne. Všechny děti milují zvířátka a není nic krásnějšího, než pozorovat malé dítě, jak se mazlí se psem, kočkou...

Jenže když je dítko moc malé (tím myslíme do 3 let), je velmi pravděpodobné, že si splete živého tvora s oblíbenou hračkou. A to není dobré ani pro nebohé zvíře, ani pro vašeho potomka. Měla jsem malého jorkšíra, který díky špatným zkušenostem v lepším případě prchal. V hroším dokonce útočil, protože ho moje malinké sestřenice nejednou vzaly za kůži chtěly mu dá dudlíček nebo na něj prostě šláply. Chtěly si jen hrát, ale malá neohrabaná ručička uštědřila psíkovi místo pohlazení pěkných pár ran přes kožich. Proto velmi zvažte, zda by nebylo lepší s chlupatým členem rodiny počkat, až dítě trochu pobere cit a rozum.

U předškolních dětí je společnost zvířat naopak oboustranně velmi prospěšná! Díky péči o zvíře se děti učí velmi důležitým vlastnostem pro život, jako ohleduplnosti, citlivosti a obětavosti. Můžou společně zažít mnoho věcí a hrát si, což je pro děti asi nejdůležitější prostředek k objevování světa. Pokud tedy máte možnost a čas se o nějaké to zvířátko starat, jděte do toho!

Sama jsem v dospělosti poznala lidi, na kterých se absence zkušenosti s živým tvorem v domácnosti docela dost projevila. Myslím si, že jejich citový život je o poznání chudší.

Další možná situace je, že máte už nějaký pátek zvířecího parťáka doma a teď čekáte miminko. Chováte-li králíka nebo rybičky, buďte v klidu:-), ale vlastníte-li psa nebo kočku, připravte se na žárlivé scény. Domácí mazlíčci těžko snášejí fakt, že by je někdo mohl sesadit z jejich místečka na výsluní. Naštěstí zvířecí naštvanost většinou netrvá dlouho a mrně do své smečky nakonec přijmou.

Mám s touto situací zkušenost. Babička má několik let příšerně rozmazleného pejska, který doslova ovládá celou domácnost. Když se narodil můj syn a my jezdili často na návštěvu, pes nežral, měl průjem, demonstrativně odcházel z místnosti a při příjezdu nás vůbec nevítal.

Zlom nastal asi po dvou měsících, kdy asi pochopil, že to divné stvoření v zavinovačce k nám bude patřit napořád. Vyrovnal se s tím a dokonce Edu důležitě hlídá, když spí na zahradě v kočárku. Dokonce po mě náš chlupáč vystartoval, když jsem se se synem na oko prala. Myslel si, že mu ubližuji a chtěl ho bránit. Ale přiznávám, že od téměř dvouletého kluka dostává teď pěkně zabrat! Ještě že jezdíme jen na víkendy!

Vaše Adéla