Když jsem otěhotněla, věřila jsem, že se nezměním a budu mít na pravidelné babince pokaždé čas. S kamarádkami jsme velmi pravidelně chodívaly na večeře, víno, do kina či na koncert. Měly jsme tedy spoustu společných zážitků a tak bylo stále co probírat. Upřímně přiznávám, že mi klevetění a žvanění o nových mužích, botách a kabelkách přinášelo neskutečné uspokojení. Když jsem otěhotněla, holky měly samozřejmě radost, ale i obavy. Jedna z nich, Verča, se zhroutila už ve chvíli, kdy jsem jí novinu oznámila. „Už to nebude jako dřív. Už to nebudeme TY a JÁ“, plakala mi tenkrát na rameni. Utěšovala jsem ji a slibovala, že se její obavy nenaplní.

Jenže dnes s odstupem času vidím, že měla velkou pravdu! Náš vztah rozhodně není, co býval už jen proto, že nemůžu společně s ní obrážet obden bary. Témata k hovoru nacházíme, ale vidím z Veroničiny strany markantní odstup. Našla si jinou parťačku, která zaujala moje místo. Lhala bych, kdybych tvrdila: je mi to fuk. Není, i když evidentně o nic tak zásadního nepřicházím.

Moje kamarádka Marina pro mě vždy byla velkou spřízněnou duší. Prožily jsme spolu opravdu vše podstatné. Ale jelikož její vztah k dětem je obecně dost odtažitý, vídáme se velmi málo. Kolikrát na ní vidím, jak jí přítomnost mého syna vyloženě vadí a tím pádem neví, jak se chovat ke mně. Jsem kvůli tomu dost naštvaná, ale co s tím nadělám? Mám se chovat, jako by Edík neexistoval? Ne! Takže vztahy též chladnou a chladnou. A také mi vytkla, že mluvím jen a jen o dítěti, což je podle mého názoru přemrštěné.

ČTĚTE TAKÉ: Fotosoutěž o balíčky dekorativní kosmetiky Zepter

Naštěstí mám ještě další dvě kámošky, Marii a Lucku, se kterými je vše při starém. Přijaly do puntíku a bez problémů moje životní změny, dokonce mi Edu sem tam pohlídají. Jelikož samy děti nemají, s mým synem si hrají a tvrdí, že mi ho vlastně závidí. Babince pořádáme dál, i když ne tak pravidelně. Stojí vždy za to. A já se nemusím přetvařovat. Beru to tak, že se mateřstvím pouze prověřili kvalitní lidé.