[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Podle našich babiček a dědečků to za starých časů bylo všechno jasné a snadné: Otec byl hlava rodiny, co řekl, to platilo. Když někdo zlobil, dostal na zadek. A strava? Jedlo se, co bylo, a všichni jedli totéž od kojence až po důchodce. Tato zdánlivá idylka ovšem měla značné slabiny, což ostatně dokazuje i skutečnost, že psychologické ordinace se zaplňují především generací, které se říká Husákovy děti. Dnes je všechno jinak, ale nutno dodat, že mnohdy je všechno jinak tak trochu za každou cenu. Zatímco dříve se děti potýkaly s autoritativním přístupem, dnes neexistují žádné hranice a děti jsou nesmyslně považovány za osobnosti již od raného věku. Kde je tedy pravda a jaké škody můžeme výchovou napáchat?
Často se tvrdí, že tátové své děti vychovávají jinak než mámy. Do jisté míry to může být pravda, ale není to pravidlem. Tátové bývají pro děti vzácnější, a proto slouží spíše jako „pánové na hraní“. Jsou tolerantnější k divočejším hrám svých ratolestí, jejich hra s dětmi je akčnější a zábavnější. Na druhou stranu mohou dogmaticky trvat na některých pravidlech, která si umanuli nebo přinesli z vlastního dětství. Mnohdy na děti přenášejí své ambice, nutí je ke sportovním výkonům a jejich přístup může být poznamenán dobami dávno minulými: Úspěch je samozřejmost, neúspěch se trestá.
Maminky jsou shovívavější a tolerantnější, jejich přístup je více pečující. V rámci ochrany rodinného hnízda se ale někdy dopouštějí chyby zvané „Aby tatínek nevěděl“. Než aby narušily rodinnou pohodu, raději vytvoří s dětmi jakousi koalici, kde platí, že tatínkovi se některé věci neřeknou nebo se alespoň upraví a vhodně zaobalí. Tátové tak jednak ztrácejí svou pozici v rodině, aniž si toho pořádně všimnou, a matčin přístup navíc předává dětem vzkaz, že konflikty a problémy nelze řešit na rovinu a upřímně. Z podobně bludného kruhu se špatně osvobozuje i těm osvíceným.
Časté neshody ve výchově se objevují také v otázkách pohlaví. Dodnes se můžeme setkat se strašlivým přikázáním typu „kluci nepláčou“, které napáchalo na řadách dnešních mužů nenapravitelné škody. Kluci od té doby nejen nepláčou, ale v podstatě neukazují žádné emoce a slabiny, protože slabost byla v minulosti trestána odmítnutím či opovržením. Od holčiček se zase někdy poněkud absurdně očekává, že budou zlobit méně, protože „holčičky jsou rozumnější“. Podobný přístup je ideálním způsobem, jak vrýt do dětské duše genderové předsudky již od útlého věku a zasadit tak semínko pravděpodobných pozdějších partnerských problémů.
Vhodným přístupem je podpora, a to v širokém smyslu toho slova. Znamená například uznání emocí jako opravdových – chlapec spadne, rozbije si koleno a pláče, že to bolí. Tatínek by neměl říkat, že chlapi nebrečí, a maminka by neměla utěšovat slovy: „nebreč, přece to tak nebolí“. Nejjednodušším způsobem je uznat, že to bolí, ale zároveň utěšit, že to přejde a že na bolest není dítě samo. Podobně je vhodná podpora i v oblasti zájmů. Dobré je podporovat, co si dítě samo vybere a co ho baví, a nenutit ho do naplňování vlastních nesplněných snů. Ostatně, Johnu Lennonovi také teta říkala, že to hloupé brnkání na kytaru ho živit nebude a že by měl dělat něco pořádného…
To je obvyklý kámen úrazu ve výchově. Jestli chcete spolehlivý návod, jak znesvářit sourozence, potom dávejte staršího z nich tomu mladšímu za vzor: „Podívej se, jak Honzíček hezky papá, a ty jsi taková šmudla!“ Oblíbenou alternativou jsou potom výroky typu: „To Honzíček v tvém věku si už dávno zavazoval botičky sám!“ Co vás jako první napadne? Mně osobně by stačilo málo, abych dostal chuť Honzíčka praštit autíčkem do hlavy a začít ho nenávidět. Rodiče se ale často diví, proč je ten mladší tak zuřivý a napadá sourozence, a protože jen málokdy správně identifikují svou hlavní roli v podobném sváru, ještě bohužel přilijí olej do ohně: „Vždyť jsem to říkala, Honzíček byl prostě hodnější.“
Možná to bude znít podivně, ale v ochraně před nezdravou rivalitou mezi sourozenci a před poškozeným sebevědomím mladšího z nich je lepší nedávat je např. na stejnou školu. Je jen málo pravděpodobné, že jejich chování a prospěch budou stejné, a tak co jste nestihli natropit vy jako rodiče, to jistě doženou učitelky, když začnou sourozence srovnávat pokud možno před celou třídou. Nechtějte proto po svých dětech, aby byly stejné a vyvíjely se identicky, i kdyby se mělo jednat o jednovaječná dvojčata. Akceptujte jejich odlišnosti v každém směru a nestavte staršího sourozence do rodičovské role rozumnějšího a dospělejšího. I starší sourozenec má právo na dětství.
Co si představíte, když se řekne „jednotná výchova“? Rodiče si docela často představují, že by měli vystupovat téměř jako jedno tělo a jedna duše. Pravdou ovšem je, že jednotná výchova neznamená mít na všechno stejný názor a vychovávat své děti uniformně. Onou jednotou je ve skutečnosti myšleno, že i když mají rodiče na nějakou výchovnou záležitost či postup odlišný názor, dokážou se nakonec domluvit, dojít ke shodě či kompromisu a dítěti výsledek své komunikace vhodně předat.
Kouzlo podobného přístupu je přitom minimálně dvojí. Jednak rodiče vystupují v koalici, která ukazuje, že oni jsou těmi, kdo drží pohromadě a rozhoduje. To dává dítěti mj. pocit bezpečí a jistoty, rodiče jsou ochranný val, kdyby bylo nejhůř. Jednak si tím ale osvojuje i zkušenost, že není třeba vždy souhlasit nebo vidět věci stejně, ale přitom je možno dojít ke shodě a nalézt řešení, aniž by tím mezilidské vztahy nějak utrpěly. To je velmi cenná výbava do dospělého života! I kdyby se náhodou rodičovské jednání protáhlo a přerostlo v konflikt, je to pořád lepší, než sahat k již uvedeným ústupkům, kdy například otec něco zakáže, ale matka za jeho zády spiklenecky mrká, že až tatík usne u televize, bude všechno jinak.
Podstatná je souhra několika okolností: výchovného stylu, věku dítěte a vaší schopnosti se domluvit. Výchovné styly si bohužel neseme pečlivě odpozorované z vlastního dětství, ale na druhou stranu každý je schopen překročit svůj stín. Optimální je samozřejmě demokratický a partnerský přístup, který ovšem neznamená volnost vždy a všude. Onou kouzelnou kombinací je dostatek volnosti v rámci pevných hranic. Dítě musí poznávat svět, ochutnávat ho a pořádně si ho osahat i za cenu pádů a omylů. K tomu však potřebuje dostatek volnosti. Nemusí ale skákat po stole, dělat si, co chce, a nerespektovat rodiče. K tomu potřebuje znát pevné hranice, kde ne znamená skutečně ne a porušení pravidel znamená trest.
Mějte na paměti, že dítě nejpozději od tří let naprosto spolehlivě ví, kdy mluvíte právě o něm, o jeho chování či vlastnostech. Važte proto slova, a pokud se nejste schopni domluvit na některých rodičovských postupech před dítětem, domlouvejte se raději o samotě. S postupujícím věkem ratolesti je ale samozřejmě optimální řešit problémy u kulatého rodinného stolu, přičemž není žádnou chybou přiznat před potomkem, že se nemůžete shodnout. Když například řeknete dospívajícímu synovi otevřeně, že ho nechcete pustit na sjíždění divoké řeky, protože o něj máte strach, zatímco otec připustí, že s tím nemá problém, protože on podobná dobrodružství v mládí zažít nemohl, tak ať si užije alespoň synek, možná budete převelice překvapeni, jaké reakce se dočkáte. A i když se nedočkáte žádné reakce, která by se vám zamlouvala, uvědomte si, že je to pořád lepší, než kdyby si měl váš syn přes zeď vyslechnout ustrašený pláč matky, která volá, že „se určitě na té vodě zabije“, a křik otce, který připouští, že by „toho smrada nejraději taky nikam nepustil, protože když byl on mladý, tak musel taky sedět doma a neubylo ho, ale na druhou stranu se musí zocelit a vyrůst z něj chlap, a ne taková bábovka, jakou je dosud“. Co je podle vás lepší varianta? Sedněte si s partnerem (případně i s dítětem) a zkuste to probrat. Uvidíte, jestli se shodnete.
Maminčin odborník PhDr. Adam Suchý klinický psycholog a psychoterapeut, vystudoval FF UP, pracuje ve FN v Olomouci, je šťastně ženatý, otec dvou dětí
Čeho se vyvarovat ve výchově? Podmíněné lásky – nejhorší variantou je podmínění „zlobíš, nemám tě rád/a“. Srovnávání s ostatními – nejrychleji vytvoří v dítěti pocit méněcennosti. Odsuzování celé osobnosti – dítě může dělat chyby, aniž by bylo celé špatné. Více kritiky než pochvaly – často doplněné výrokem „z tebe nikdy nic nebude“. Potlačování oprávněné hrdosti – oprávněná samochvála je určitě lepší než falešná skromnost. Podceňování schopností – přístupem „nedělej to, ještě to pokazíš“ se ještě nikdo nic nenaučil. (Podle Rolfa Merkleho, 1997)