Když jsem si malého přivezla z porodnice, měla jsem pocit absolutního chaosu. Občas jsem si ani nebyla jistá, jestli je ráno, nebo večer, a opravdu se bála, že v našem životě už nikdy nebude žádný řád. Ale už na konci šestinedělí jsme všichni tři i s manželem šlapali jako hodinky a teď, po roce a půl, musím přiznat, že mi ten stále se opakující rytmus začíná lézt tak trochu na nervy,“ přiznává Monika (30). Protože ale cítí, že synkovi zajetý pořádek absolutně vyhovuje, snaží se ho až na nutné výjimky dodržovat.

A, jak potvrzuje psycholožka Ilona Špaňhelová, Monika dělá dobře. „Pro miminka, rodiče a také pro ty, kteří miminka někdy hlídají, je důležité opakování určitých stereotypů během dne. Mám na mysli koupání v jednu denní dobu, chození na procházku přibližně dvakrát denně v určitém čase, usínání určitým způsobem...“ říká. Ze své praxe doktorka Špaňhelová ví, že děti mají stereotypy velmi rády, protože pro ně znamenají jistotu, se kterou počítají. Zároveň však dodává: „Rodič by ale neměl být otrokem stereotypu, spíš by to mělo vycházet z přirozenosti rodiny, a pokud se někdy něco nestihne, může to i tak být v pořádku.“

Když vyjedeme z kolejí

Některé maminky ale každodenně se opakující řád odmítají, protože se obávají, že potom byť jen drobné vybočení dítě doslova vykolejí - ať už se to projeví podrážděností, nebo dokonce psychosomatickými zdravotními problémy. Je tedy lepší pevně stanovený řád anebo máme odmalička děti zvykat na občasná malá a nepatrná vybočení z jejich oblíbeného stereotypu?

„Děti vnímají vybočení různě - jinak to bude přijímat dítě typu melancholika a jinak dítě flegmatické. Já doporučuji dítě „psychicky otužovat“ tak, jak potřebuje rodina. Pokud rodič vybočí ze stereotypu tím, že například naplánuje dovolenou ve třech měsících věku miminka, ale přitom zůstane klidný a vyrovnaný, ve většině případů se tento klid přesune z rodiče i na dítě a pak to dítě také dobře zvládne,“ vysvětluje doktorka Špaňhelová. Bohužel se ale málokterá rodina úplně vyhne i mnohem nepříjemnějším vybočením ze stereotypu, jako třeba pobytu v nemocnici. Jak dětem takovou situaci ulehčit? „Pobyt v nemocnici je pro dítě vždy zátěžovou situací.

Je to místo, které je úplně jiné než rodinné prostředí, a navíc je to prostředí, kde se dítěti dějí nepříjemné a často i bolestivé věci. Důležité je, aby byl rodič vždy s dítětem v nemocnici, a pobyt mu tak ulehčil -například pohlazením, chováním, zpíváním, prostě svojí přítomností,“ doporučuje psycholožka. Určitá nejistota dítěte se může projevit i po návratu z nemocnice domů -dítě pak stále sleduje, zda se maminka nevzdálila, neodešla, nenechala je samotné. Tady opět platí - čím rychleji se vrátíme do normálních kolejí, tím to bude pro dítě snadnější a přirozenější. Pokud to tedy zdravotní stav dítěte dovoluje, je dobré chodit ven mezi děti a na návštěvy, zkrátka žít normální život.

Smutek musí ven

Ještě horší zásah do dětských jistot znamená smrt někoho blízkého. „To jsou situace, které si člověk nevymyslí, prostě se stanou... Důležité je, aby mělo dítě u sebe někoho, kdo je má rád, a k tomu ještě další posilu - třeba babičku, tetu - která může v dané situaci pomoci. Je potřeba o situaci mluvit a ventilovat pocity dítěte ven. Pokud už mluví, tak formou řeči, pokud ještě nemluví, pak pomocí fyzické aktivity, aby v něm negativní pocity nezůstávaly. A podstatné také je, aby se pomoci dostalo i dospělému, který dítě vychovává, takovým způsobem, který je pro něj přijatelný a který je schopen přijmout,“ radí doktorka Špaňhelová.

A kdy potřeba jistoty plynoucí ze stereotypu mizí? „Určitý stereotyp dítě vyžaduje vždy nebo je pro něho alespoň příjemný. I my, dospělí, chodíme do práce od-do, jdeme přibližně ve stejnou hodinu spát, v určitý čas jíme... Čili z toho je jasné, že stereotyp v rámci usínání, jídla, hry je pro dítě příjemný vždycky. Je možné k tomuto stereotypu ve většině případů přidávat podněty neznámé, asi tak od dvou let - mám na mysli jít spát k babičce, nejít po obědě spát, protože bude divadélko, a podobně. Každé dítě a chod každé rodiny jsou jiné a je potřeba vyzkoušet, jaké to pro dítě bude a jak to zvládne,“ říká psycholožka.