Děti v ohrožení

Většina rodičů prožívá každé sebemenší trápení svých potomků s velkou bolestí. Proč ale stát nedokáže tvrdě a rázně zasáhnout proti všem těm, kteří svým dětem zcela záměrně ubližují?

Jakmile se v médiích objeví zpráva o týraném dítěti, každý, kdo má srdce na pravém místě, má zkažený den.

Když opadne šok a lítost nad trápenými dětmi, které se nemohou a neumějí bránit, většina z nás se ptá: jak je to vůbec možné?

Proč tomu stát, který si koneckonců všichni platíme, nezabrání? „Myslím, že pomoc státu týraným dětem je u nás naprosto nedostatečná,“ říká předsedkyně Fondu ohrožených dětí JUDr. Marie Vodičková.

„Jednak úřady často známky týrání bagatelizují, jednak na účinnou terénní práci není ani dost času. Kromě toho se nyní biologické vazby a práva rodičů příliš přeceňují – bohužel i nad práva dětí,“ říká doktorka Vodičková, která se ochranou našich nejmenších dlouhá léta zabývá a sama je celoživotní pěstounkou.

Podle ní je nesprávné, že chystaná novela zákona o sociálněprávní ochraně dětí vychází z toho, že prakticky všichni rodiče jsou schopni se o své ratolesti přijatelně postarat a pěstounská péče je dočasné opatření, jehož cílem je návrat dítěte do vlastní rodiny.

„To jsou naprosto nereálné proklamace, které pokud budou brány vážně a doslova, mohou mnoho dětí velmi poškodit. Nebere se v úvahu, že i mezi rodiči jsou lidé s těžkou poruchou osobnosti, s těžkými formami závislostí, neschopní pozitivního citu k dítěti, osoby agresivní a sadistické, v jejichž péči je jejich potomek přímo ohrožen na zdraví a životě. Tyto poruchy osobnosti nelze léčit a lásku k ratolesti a pozitivní vztah k ní nikdo do rodiče nenalije,“ upozorňuje doktorka Vodičková.

Velmi negativní vliv přičítá i skutečnosti, že orgány sociálněprávní ochrany nejsou řízeny shora: „Každý orgán sociálněprávní ochrany dětí je samostatný, jeho pracovníci nemusejí mít žádné psychologické vyšetření a samozřejmě se tak na tyto pozice dostanou tím spíše i jedinci, kteří nesplňují osobnostní předpoklady pro toto velmi náročné povolání. I když psychologické vyšetření není vše, a teprve praxe ukáže, jestli je člověk pro tuto práci vhodný, přesto některé rizikové vlastnosti a zjevné psychopatologie většinou odhalí.

Standardy a vzdělání nejsou všechno, mnohem důležitější je osobnost sociálního pracovníka.“ Podle ředitele odboru rodiny a dávkových systémů Ministerstva práce a sociálních věcí ČR PhDr. Miloslava Macely by změnu tohoto systému měla přinést novela zákona o sociálněprávní ochraně dětí, která jednak upraví činnost orgánů sociálněprávní ochrany a navíc posílí profesionalizaci práce jejich zaměstnanců, mimo jiné zavedením tzv. standardů kvality.

„Současný systém přijímání pracovníků nevyžaduje psychologické vyšetření. Je určitě nutné propracovat systém jejich vzdělávání v této přímé práci s rodinami a dětmi. Počítá s tím připravovaný zákon o sociálních pracovnících,“ dodává doktor Macela. Za velmi mírný až směšný považuje Marie Vodičková trestní postih týrání a další trestné činnosti spáchané na dětech, a to i ve srovnání se státy Evropské unie.
Tresty by se podle ní měly jednoznačně zpřísnit, alespoň tak, aby i za týrání jednoho dítěte hrozilo pachateli až 12 let vězení.

V současné době je trestem za týrání jednoho dítěte odnětí svobody na šest měsíců až tři roky. Za týrání více dětí, týrání zvlášť surové anebo trvající delší dobu pak dva roky až osm let. Doktor Macela je naopak přesvědčen, že už nynější tresty jsou vysoké. „Nutné však je těmto případům především předcházet a zkoumat příčiny a přijímat opatření, která umožní včasně rozpoznání i třeba jen tendencí k týrání.
Velmi často je týrání dítěte důsledkem složité rodinné situace, která je dlouhodobě neřešena a není včas pracováno jak s rodiči, tak s dětmi.“

S tím souhlasí i Fond ohrožených dětí. „Tam, kde je zachován vztah rodičů k potomkům a kde rodiče děti neohrožují svou agresí nebo nedostatkem zájmu, je třeba rodinám účinně pomoci, aby mohly plnit svou funkci – zejména aby měly kde s ratolestmi bydlet a co jíst.

Rodiče, kteří mají své potomky rádi, ale nezvládají svou rodičovskou roli, obvykle sami prožili špatné dětství a potřebují někoho, kdo jim a dětem kdykoli pomůže, proto navrhujeme například tzv. profesionální tety, které by do takových rodin denně docházely, nebo chráněné sociální bydlení s pracovníky, kteří by rodičům a dětem pomáhali tam, kde to potřebují a kde nefunguje širší rodina,“ dodává doktorka Vodičková.

Týrání je vidět

Kromě tzv. kuřimské kauzy pobouřil českou veřejnost především případ sedmiletého Dominika z Brna, kterého rodiče týrali hladem a mučili ho mimo jiné tak, že musel chodit v botách s připínáčky. Tragické je na celém případu především to, že již tři roky předtím, než zbědovaného hošíka úřady rodině odebraly, upozorňovala na možné týrání chlapcova teta i sousedé a výpověď v tomto smyslu učinila také dětská lékařka.

Ta se dokonce opakovaně sociálních pracovnic tázala na situaci v rodině a pokaždé byla ujištěna, že je zde vše v pořádku. Malý Dominik tak musel trpět několik let, než ho – vyhublého jako z koncentračního tábora a se šrámy na duši, které se jen tak nezhojí – konečně z rodiny odvezli. „V podobných případech, kdy je upozorňováno na týrání, musí orgán sociálně právní ochrany dětí neprodleně učinit kroky na ochranu dítěte. Případ Dominika byl zjednodušeně medializován a celý problém je mnohem složitější,“ uvedl PhDr. Macela.

Doktorka Vodičková ale vidí situaci jasně: „Tady jednoznačně selhala sociální pracovnice, rovněž policie, která ani řádně nevyslechla sousedy a nezhodnotila tragickou situaci dítěte v podstatě od kojeneckého věku. Rovněž předchozí školy si měly a mohly všimnout jeho vyhublosti, ubohosti a hladu. Lékařka se neměla spokojit s tvrzením matky, že syn je tak hubený, protože nechce jíst, ale měla se domáhat jeho hospitalizace.

Ta by odhalila, že dítě je hladové a že těžká podvýživa má příčinu v odpírání stravy.“ Přestože Češi se obvykle veřejně o soukromé záležitosti svých sousedů raději moc nezajímají, v zájmu týraných dětí je, abychom přestali být nevšímaví a přestali se spokojovat s podivnými výmluvami.

Dominikova matka například lidem v okolí tvrdila, že chlapec je nemocný a má speciální dietu, nikomu ale nic nebránilo pokusit se její slova ověřit. Abychom pomohli případy týrání odhalit, musíme mít oči otevřené my všichni. „Na týraných dětech je to většinou vidět – bývají zamlklé, ustrašené, podvyživené, špatně oblečené, působí ubohým dojmem. Jindy se chovají agresivně nejen vůči okolí, ale i vůči sobě. Často se sebepoškozují a k vrstevníkům se chovají tak, jak jsou zvyklí, že rodiče nebo jiní vychovatelé přistupují k nim,“ popisuje své zkušenosti JUDr. Vodičková.

U trestného činu týrání navíc platí oznamovací povinnost, tedy každý, kdo se hodnověrným způsobem doví, že někdo týrá dítě, je povinen to oznámit policii nebo státnímu zastupitelství. Velmi vhodné je souběžně informovat obecní úřad, případně i některou z neziskových organizací, která se ochraně našich nejmenších věnuje, například Fond ohrožených dětí (www.fod.cz). Bohužel ne vždy je reakce na oznámení adekvátní – Dominikovi vlastně zachránilo život, když se rodina přestěhovala a tím se dostala do péče jiným sociálním pracovníkům, kteří na rozdíl od těch předchozích reagovali okamžitě.

Pomohla by databáze?

Aby se alespoň některým případům týrání zabránilo, navrhl už v roce 2005 Fond ohrožených dětí vytvoření databáze, v níž by zdravotní pojišťovny evidovaly, zda jim přišla od lékaře žádost o proplacení prohlídky dětí. Pokud by se zjistilo, že konkrétní rodiče své ratolesti na preventivní kontroly nevodí, případně že lékař žádá proplacení podezřelých ošetření či diagnóz (opakované zlomeniny u malých dětí, samovolně zhojené zlomeniny, neprospívání, podvýživa), byl by tu signál, aby orgány sociální péče prověřily, zda je v rodině vše v pořádku.

„Bohužel ministerstvo práce a sociálních věcí přes původní podporu v roce 2005 nakonec projekt ignorovalo, a to trvá dosud. I tento postoj svědčí o nezájmu příslušných úřadů na zlepšení ochrany týraných a zanedbávaných dětí,“ říká Marie Vodičková. „Podle informací, které má ministerstvo k dispozici, šlo o návrh, aby byly v rámci registrů zdravotních pojišťoven sledovány osobní a citlivé údaje i u osob, které o své děti pečují.

V současné době posuzuje tento projekt Úřad na ochranu osobních údajů,“ vysvětlil ředitel odboru ministerstva. Dodal, že preventivní prohlídky jsou povinně nastaveny ve zdravotnických zákonech a každý rodič je o nich informován.

„Prevence a vyhodnocování zdraví dětí je klíčovou dovedností pediatrů, kteří upozorňují orgány sociálněprávní ochrany dětí v případech, kdy je podezření na zanedbání péče, týrání a podobně. Vše je o informovanosti a osvětě, ministerstvo zdravotnictví metodicky usměrňuje lékaře a informuje je o nutnosti spolupráce v závažných případech (i když jde jen o podezření).“

Marie Vodičková k tomu podotkla, že nevidí žádný problém s citlivostí údajů, protože ty by šly přímo do počítačů pracovníků státního orgánu sociálněprávní ochrany, kteří samozřejmě mají právo se s nimi seznamovat.

„Rodiče často s dětmi nikam nechodí, nebo je ani u žádného lékaře nepřihlásí. Tento projekt by odstranil i tzv. lidské selhání – řada lékařů si totiž nechce pálit prsty a navíc problémoví rodiče k nim buď nechodí, nebo je střídají. Bohužel, co navrhujeme my, to nikdy odbor rodiny ministerstva práce a sociálních věcí nepodpořil.“

Zároveň Ministerstvo práce a sociálních věcí připravuje rozšíření tzv. systému včasné intervence, který zatím funguje ve 36 městech České republiky. Jde o komplexní informační systém, který zajišťuje propojení nejen zdravotnických, ale i školských institucí, policie atd.

Tento systém chce ministerstvo rozšířit na národní úrovni. A co si myslí dětský lékař? „Podle mého názoru je v otázce týrání dětí, respektive jeho odhalení, podružné, zda dítě chodí na preventivní prohlídky či nikoli. Jen úplný hlupák by přivedl potomka se stopami týrání do ordinace na preventivní prohlídku. Je to opravdu otázka pečlivého vyšetření, kontaktu s rodinou a případné vzájemné spolupráce s mateřskou či základní školou. Přítomnost na preventivní prohlídce je spíše ukázkou celkové péče o dítě. Každý trochu slušný pediatr přesně ví, kdo na prevence chodí a kdo ne, koho musí nahánět a podobně. V tom mu patrně pojišťovna nepomůže,“ uvedl pro deník Právo dětský lékař MUDr. Petr Karger.

Všímejme si

Podle odborných odhadů je u nás týráno až čtyřicet tisíc dětí, v naprosté většině případů však jejich trápení zůstává neodhaleno a trvá po celé dětství, tedy do doby, kdy je dítě schopno postavit se na vlastní nohy a od svých trýznitelů odejít. Ročně u nás na následky týrání zemře padesát dětí, nejohroženější na životě jsou samozřejmě kojenci a batolata, tedy ti zcela odkázaní na lidi, kteří je mají v péči. Ze statistik Fondu ohrožených dětí vyplývá, že týrané děti většinou nechodí do kroužků ani zájmových sdružení a často unikají také lékařskému dohledu (rodiče je nevodí na preventivní kontroly, pokud jsou nemocné, léčí je doma, případně se při podezření lékaře či sociálních pracovníků přestěhují jinam).

Proto zdraví a často i život takového dítěte visí na vlásku – je totiž odkázáno na to, zda si jeho trápení někdo z okolí všimne a pokusí se mu pomoci, třeba jen anonymním oznámením na úřadě. V současné době přitom už nejde jen o povinnost morální, ale i právní, protože neoznámení týrání, pokud o něm víme, je trestným činem, za který hrozí až tři roky vězení.

Navíc je za týrání považováno také zanedbávání péče a pohlavní zneužívání. V širším kontextu pak rovněž i rozvodová traumata a tzv. systémové týrání, tedy týrání způsobené nevhodnými zásahy a špatným rozhodováním pracovníků systému vytvořeného na ochranu dětí.

Bohužel si ještě řada z nás myslí, že je „škoda rány, která padla vedle“ a „špinavé prádlo se pere doma“. Jak tragické může takové smýšlení být, dokládají případy zveřejněné Fondem ohrožených dětí. Jeden otec se například se svým dvanáctiletým synem „pro jeho dobro“ dohodl na systému trestů, protože chtěl, aby byl syn řádně vychovaný.

Každou známku horší než dvojku trestal výpraskem, přičemž exekuci trestu odkládal až na neděli, údajně proto, aby jej mohl vykonat v klidu. Otec byl trestně stíhán a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, chlapec je podle psychologa těžce neurotizován. Anonymní telefonát na Linku bezpečí ukončil týrání dětí na zvláštní internátní škole v Olešovicích, kde ředitel tohoto zařízení své svěřence bil pěstmi i gumovou hadicí, sprchoval je ledovou vodou a tloukl jim hlavou o záchodovou mísu.

V minulosti byl pro obdobný trestný čin odsouzen, zároveň mu byla zakázána práce s dětmi, jeho trest byl ale zahlazen, takže ho neměl ve výpisu z rejstříku a nenašel se nikdo, kdo by na jeho minulost upozornil. Jedna z dívek, kterým pomohlo zařízení FOD známé jako Klokánek, měla na kolenou mozoly z mnohahodinového klečení, které jí ukládal otec se svou novou družkou. Dívka musela klečet se zlatými stránkami na rukou, pokud jí telefonní seznam spadl, byla zbita a zkopána.

Otec ji chtěl okamžitě zpátky, a to nikoli proto, že by se mu po ní stýskalo, ale proto, že jeho družka měla rizikové těhotenství a dívka jí měla pomáhat. V tomto případě systém zafungoval přímo ukázkově (a bohužel výjimečně): protože si holčička přála žít u babičky (matky své zemřelé maminky), ta s tím souhlasila a dítě bylo prokazatelně otcem týráno, soud ještě týž den rozhodl o umístění dívky k babičce a ona mohla z Klokánku odjet přímo do láskyplného prostředí. Záleží tedy na každém z nás, zda v případě potřeby udělá, co musí. Oznámením podezření můžeme zabránit dalšímu týrání či dokonce dítěti zachránit život...

Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Saturn vás při vašich snahách vede k sebekontrole, dejte si pozor při náročných sportech, které si rády užíváte ve vodě, umíte…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci