[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Tříletá Karolínka sedí na písku a cosi kutí rukama složenýma v klíně, její maminka se dusí smíchy a vše se snaží natočit alespoň na mobil. Kája ustrašeně piští vysokým hláskem: „Nenene, neštípej mě, já už budu hodná, velká ruko!“ Hlas, který se vydere z dívenčina hrdla chvilku nato, je naprosto neuvěřitelný. Hrdelní bas starého námořníka zachraptí: „Už se prostě nešťourej v tom nose a já tě pohladím, malá ruko.“ Kdyby Káji maminka tuto hru neznala, pravděpodobně by nepochopila, že Karolínky ruce právě vedou zajímavý dialog, pochopitelně prostřednictvím kreativní Karolínky.
Například uznávaný americký psycholog Lawrence E. Shapiro samomluvu u dětí glosuje následovně: „Mnozí terapeuti propagují samomluvu jako způsob, jak se naučit novému chování. Některé programy dokonce využívají řízení sebe samého, aby děti naučily plánovat dopředu a ovládat své impulsivní chování. Jiní terapeuti děti učí mluvit samy se sebou, aby se tak vyrovnávaly se stresujícími problémy a vyrovnávaly svou úzkost.“ Je tedy zřejmé, že se úplně obyčejná samomluva, která se často jeví poněkud humorně, může stát velmi užitečným terapeutickým nástrojem.
Dle nejcitovanějšího psychologa 20. století, profesora Lawrence Kohlberga, existuje pět období dětské samomluvy. Tato období jsou v dětském vývoji naprosto fyziologická, podobně jako specifická období strachu (např. separační úzkost, strach z nadpřirozena, ze smrti apod.).
Jak se blíží puberta, tak se samomluva ztišuje.
Určitým způsobem zcela charakteristická období samomluvy bývají u některých dětí výrazná více, u jiných méně a u dalších je stěží postřehneme. Dle Lawrence Kohlberga jimi malé procento dětí dokonce neprochází vůbec. Údajně jde obvykle o děti impulsivnější a dráždivější.
Kojenci a mladší batolata: V kojeneckém a mladším batolecím věku se naprosto nepozastavujeme nad tím, jak si malý brouček v postýlce či kočárku brouká, vrní, mumlá a později i vypráví sám pro sebe. Je to jednoduše součástí radostné hry, zábavy a pravděpodobně i učení.
Větší batolata: Ve starším batolecím věku se z broukání stává jednoduché vyprávění; děti si podobně jako malá Kája povídají při hře, ale úplně nejčastěji vedou monolog před usnutím. Vysvětlují a popisují, co prožily, vyprávějí příběhy, s kýmsi si povídají. Nezávidíte jim někdy takové úžasné chvilky ztišení, obrácení se do sebe v jakési svérázné formě meditace?
Předškoláci a malí školáci: Jak děti rostou, „roste“ i forma a úroveň jejich samomluvy. V tomto věku jde již o seriózní dialog. Děti si kladou otázky a odpovídají, vysvětlují, mentorují, někdy poučují – jakoby si chtěly utřídit svůj vnitřní svět. Často mají děti v tomto věku nějakého imaginárního kamaráda.
Větší školáci: Jak se blíží puberta, tak se samomluva ztišuje. Stává se méně zřetelnou a dospělí ji už prakticky postřehnou. Samomluva v tomto věku pomáhá určovat směr, utvrzovat se v něm a soustředit se.
Dospívající a dospělí: Pakliže se nestydíme, pakliže jsme se samomluvě úplně nezavřeli, mluvíme si v některých chvílích pro sebe i v dospělosti. Samomluva je pomocník, motivátor, povzbuzovač a náš osobní fanoušek. Samomluvou si dodáváme kuráž zvládat těžké úkoly nebo se jejím prostřednictvím radujeme.
Dětský psycholog Lawrence E. Shapiro dokonce povzbuzuje rodiče, aby dětskou samomluvu podporovali: „Naučí-li se děti vyrovnávat s obtížnými situacemi tím, že budou mluvit samy se sebou, bude to pro ně mít krátkodobě i dlouhodobě pozitivní účinky.“
Také občas mluvíte sami pro sebe?