[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Hanička vypráví babičce o svých neuvěřitelných zážitcích ze školky: „…no a pak paní učitelka Jirku stráášně nakopla, až si ulomila nohu, tak ji museli odvézt do nemocnice! Ale zapomněli vzít tu nohu, aby jí přidělali sádrou zpátky, tak se museli ještě vrátit.“ Babička se vyprávění Haničky vždy ráda zasměje, ale maminka holčičky se zlobí. Haničky příběhy jsou už v širší rodině známé, a maminku, která každý týden řeší, zda se určitá událost doopravdy stala, dívčiny příběhy už příliš nerozveselují.
„Heč, mami, my měli ve školce úchyla! Rozdával nám bonbóny a čokolády a paní učitelce dal rum! Doufám, že zase přijde!“ vyslechla si například nedávno vystrašená maminka. Ve školce se dozvěděla, že se na podobnou věc ptala i maminka holčičky, která s Hankou kamarádí. Původ historky se nepodařilo vypátrat.
Dospělí i dospívající lžou nejčastěji ze strachu, z obavy z odhalení, aby se vyhnuli nepříjemnostem, nebo třeba proto, aby získali nějaké osobní benefity. Lhaní malých dětí však bývá jiného charakteru a mívá jiné motivy. „Dětská lež není vždy takzvaně pravá, může se jednat o projev dětské fantazie nebo o zkratovité, obranné jednání.“ tvrdí například speciální pedagožka Marie Těthalová.
I známá psycholožka Jiřina Prekopová, autorka mnoha knih o výchově dětí a dětské duši, se ve svých publikacích často vracela k tvrzení, že děti do 7 let žijí v magickém světě, kde se skutečnost prolíná s nekonečným světem dětské fantazie, v jehož rozlehlosti se některé děti (podobně jako Hanička) doslova ztrácí.
„Pokud nám dítě často vypráví o tom, že někoho přemohlo (třeba za pomoci kouzelných rekvizit), pravděpodobně se ve skupině dětí necítí dobře. V magických příbězích mohou děti ventilovat i své ohrožení.“ upozorňuje Těthalová. Pokud by se tedy neuvěřitelné příběhy o paní učitelce, které Hanička vypráví, opakovaly, bylo by na místě zjistit, jak paní učitelka s Haničkou i s ostatními dětmi vychází.
Některé děti, zvláště pak v předškolním a školním věku se uchylují ke lžím tehdy, je-li výchova příliš autoritativní, založená zejména na odměnách a trestech, neustálém napomínání, výtkách a kárání. Dítě se přirozeně snaží sankcím a výčitkám uniknout (podobně jako my dospělí). Je vhodné, zamyslet se nad tím, v jakých situacích dítě opakovaně lže.
Neskrývá se za častým vznikem konfliktní situace nějaký vážnější důvod? Třeba dlouhodobá neshoda se sourozencem či narození nového sourozence? Nebo – ve výjimečných případech – nějaká vývojová porucha; například velmi nešikovné dítě, které velice často něco rozbije, a pak nehody zapírá, může trpět dyspraxií (vývojová porucha motorických funkcí, dítě je extrémně nešikovné). Mnoho reakcí malých dětí, které my dospělí označujeme jako zlobení, je často spíše upozorněním na něco, co v životě dítěte nefunguje k jeho prospěchu, k jeho zdravému psychickému vývoji.
Jistě bychom neměli zapomínat ani na osobní příklad! Bude-li dítě opakovaně svědkem lhaní rodičů a prarodičů, stane se pro něj takové chování běžnou normou, kterou si bude pochopitelně stále více a stále šikovněji osvojovat.
PS (rodičům): Už Jan Werich říkával: „Dětská lež nemusí být vždycky vadou, může být také příznakem fantazie.“