Maminka.czRodina a vztahy

Doma beránci, ve školce vlci. A mohla jsem za to já, perfektní matka!

20.  10.  2019
Doma jsem měla dva beránky, ti se však v mé nepřítomnosti převlékali do vlčí kůže a jako vlci se i chovali. Vina však byla především na mé straně…

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Mám dva syny, Péťu a Páju, dělí je od sebe pouhý rok, což bylo z počátku sice náročné, ale nyní si nemohu stěžovat. Kluci se zabaví a jeden na druhého nedají dopustit – jsou jak dvojčata. Vzhledem k tomu, že je manžel řidič kamionu a já jsem na kluky převážně sama, praktikovala jsem od jejich nejútlejšího dětství přísnou sparťanskou výchovu. Kamarádky se mi občas smály, že jsou kluci vydrezurovaní jako dva policejní vlčáci. Povely u nás vždy fungovaly perfektně včetně populárního „1, 2, 3… a plesk!"

Pořád se rvou jako koně. Už si se syny nevíme rady, svěřila se zoufalá máma

„PePa“, jak jsem klukům občas dohromady říkala, když jsem je chtěla například naráz zavolat, zkrátka absolutně nedostali prostor k neuposlechnutí (zkusili to jen párkrát). Má výchova byla velmi přísná, tresty a zákazy jsem nešetřila. Na výsledky jsem byla patřičně pyšná! Nikdo neměl tak vychované, nyní bych spíš řekla vycvičené, děti jako já. A tak není divu, že jsem nerada slyšela kritiku.

Klepněte pro větší obrázek

Anet, kluci jsou fakt perfektní, ale pozorovala jsi je někdy, když si myslí, že je nevidíš? Víš, ostatní děti na hřišti si na ně docela hodně stěžují. PePa jsou bez tebe jak utržení z řetězu; berou dětem hračky, strkají je, pošťuchují a občas někoho i kousnou. Některé maminky si děti volají, jen kluky vidí přicházet,“ řekla mi jedna z mých nejlepších kamarádek, když bylo klukům přibližně dva a tři. Pochopitelně jsem se urazila. Jenže Kamča nebyla jediná. Stížností přibývalo a nesly se stále ve stejném duchu. Jenže znáte to, když máte svou svatosvatou pravdu, cizí už slyšet nechcete. Navíc doma bývali kluci hodní, poslouchali na slovo a manžel si liboval, jaká jsem báječná máma. Ba co víc, i tchyně s tchánem mě vynášeli do nebes, a tak jsem si stála za svým a kluky začala na hřištích a pískovištích bránit jako lvice. „Že občas někoho ducnou? No co, to je život! Dnešní svět chce tvrdé lokty, prostě si ostatní děti nesmí nechat všechno líbit!“ vysvětlovala jsem kamarádkám, z nichž některé přestávaly vyhledávat naši přítomnost.

Mámy a synové: Jak je vychovat, aby z nich vyrostli skuteční muži a ne bačkory

Když byly synům necelé tři a necelé čtyři roky, nastoupili do školky. Asi po týdnu, kdy je učitelka chválila, jak jsou samostatní a „vycepovaní“, pochvaly ustaly. A nejen to, místo pochval jsem víc a víc slýchala stížnosti na hrubé chování k ostatním dětem. Paní učitelka mě začala pěkně štvát. „Asi si neumí zjednat pořádek! Její problém, já takové potíže neznám!“ řekla jsem si a taktně to naznačila i učitelce. Jenže pak se stalo něco, co mnou otřáslo. PePa si ve školce docela drsně „podali“ jednu drobnou tichou dívenku, protože jim na zahradě nechtěla půjčit svou šálu na jakousi hru. Holčička se úplně sesypala a já byla pozvaná na kobereček. Dívenku jsem navíc znala, byla opravdu moc milá a klidná stejně jako její maminka – taková dvě nenápadná sluníčka.

Proč se vlastně kluci perou? Může za to chemie!

První slovo si tehdy vzala paní ředitelka, která je profesí speciální pedagožka. „Asi vás překvapí, co vám řeknu, ale myslím, že byste klukům měla trochu povolit opratě. Dovolte jim doma občas projevit emoce a nespokojenost, netrestejte je tak přísně, když neuposlechnou. Oni se už perfektně naučili, že doma nesmí projevit emoce a musí poslechnout na slovo, jenže pak si to s plnou parádou vynahrazují, kdykoliv jste z dosahu. Mám pocit, že kromě vás se kluci vlastně nikoho nebojí. Jenže čím budou starší, tím budou odbojnější i vůči vám a v pubertě pak budete v kocích,“ řekla mi ředitelka a já měla co dělat, abych se nerozplakala.

Otec domlouvá dvěma bratrům, kteří se celí pomalovali

Nejsem žádná „třasoprdka“, ale tehdy mi vlastně poprvé došlo, že mě kluci poslouchají na slovo, jen protože mají strach. Velký strach. Vlastně jsem se v té útulné ředitelně úplně rozložila a nakonec místo abych se omlouvala mamince holčičky, ona jemná dáma chlácholila mě. Nevím, jestli to znáte, ale měla jsem pocit naprostého selhání. V kanceláři naší úžasné paní ředitelky jsme si pak povídali ještě dlouho. Mluvili jsme nejen o výchově, ale také o mém dětství i o tom, co je opravdu, ale opravdu důležité dětem předat. Samozřejmě, že chci i nadále dávat klukům jasné hranice, ale také se jim musím naučit dát prostor proto, aby vyjádřili svůj názor, a to klidně i trochu emotivněji. Nechci, aby u nás doma panoval strach, ale naopak vzájemný respekt, láska a důvěra.

Držte mi palce, ráda bych vychovala dva správné a férové chlapy se srdcem na pravém místě a ne dva bezohledné drsňáky s ostrými lokty bez citu i soucitu.

Aneta, 29 let

Témata: Děti, Rodina a vztahy, Péče o dítě a jeho výchova, Vaše příběhy, Rodina a vy, Matka, Mateřská škola, Beran, Jasná hranice, Vzájemný respekt, Důležité dítě, Nejlepší kamarádka, Pája, Učitelka, Speciální pedagožka, Kamarádka, Úžasná paní, Dom, Pouhý rok, Beránek, Hrubé chování, První slovo, Správný chlap, Kamča, Vlk