Maminka.czČasopis Moje psychologie

Zůstanu bezdětná. Protože to chci.

Jana Benešovská 12.  8.  2009
Zůstanu bezdětná. Protože to chci.
Bezdětných žen přibývá. Některé děti mít nemohou, jiné se tak rozhodly dobrovolně. Ženy z první skupiny litujeme, ty druhé nazýváme sobeckými kariéristkami. Možná proto o tom, co je k tomu vedlo, otevřeně promluví jen málokterá. Jak se vyrovnávají se svým rozhodnutím a s tlakem okolí?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Matky šestatřicetileté Karolíny, osmadvacetileté Lenky, jejich vrstevnice i generace žen před nimi bez rozdílu vzdělání obvykle naplňovaly následující model: svatba, děti a jejich výchova. Jejich dcery se rozhodly, že děti nechtějí. Ne zatím. Nikdy.

Dobrovolně bezdětné ženy existovaly už dřív, stačí probrat známá jména, ale málokdy se na ně pohlíželo tak podezřívavě a pohrdavě jako dnes: Nebudou to náhodou kariéristky? Copak jsou tak sobecké, že kvůli kariéře zavrhnou mateřský pud? Nebo jsou nějaké „divné“? Nemine jediný velký rozhovor, aby v něm známé ženy nemusely své rozhodnutí vysvětlovat a neustále dokola opakovat, že bez potomků nestrádají a žijí plnohodnotný život. A nemine jediná rodinná sešlost, kde by ony i všechny ostatní nemusely čelit neustálým otázkám: Kdy už se konečně budeme moct začít těšit? Karolína pracuje jako manažerka velké firmy. Představa, že by byla matkou, je jí naprosto cizí a kariéra v tom nehraje žádnou roli. Děti jí prostě nic neříkají.

„Už když mi bylo osmnáct a spolužačky začaly zakládat rodiny, nedokázala jsem si sebe sama představit v roli matky. Myslela jsem si, že to časem přijde. Jenže dneska je mi dvakrát tolik a pohled do kočárků mě nechává absolutně chladnou. Zkrátka se u mě neprobudily mateřské pudy,“ vypráví. Je přesvědčená o tom, že rozhodnutí mít děti nemůže být čistě rozumové.

„Zakládat rodinu, protože na to mám věk, protože to tak dělají moji vrstevníci, nebo z toho důvodu, že ve společnosti to tak chodí? To mi nedává smysl. Žena musí po dítěti opravdu toužit, přijmout roli matky s radostí, mateřství si užít a nechápat ho jako povinnost. A já po dětech netoužím,“ říká. Karolína je jedenáct let vdaná, svého partnera zná šestnáct let a jejich postoj k rodičovství je podobný. Rozhodnutí nemít děti postupně uzrávalo v nich obou, o svých pocitech od začátku otevřeně mluvili a k definitivnímu rozhodnutí dospěli víceméně společně.

Občanská povinnost? Děkuji, nechci!

Personalistce Lence je osmadvacet. Že chce zůstat bezdětná, si připustila teprve nedávno, rozhodnutí v ní prý poměrně dlouhou dobu uzrávalo. „Dítě je radikální životní změna a obrovský závazek. Není to jen radost, ale taky dřina. Velmi dbám na osobní i partnerskou pohodu, kterou by dítě nepochybně narušilo, a to si v tuhle chvíli neumím představit. Mám také pracovní cíle, které se zatím neslučují s tím být v nejbližších deseti letech mámou.

Může se to zdát sobecké. Není ale sobecké přivést na svět dítě, které bych tolik nemilovala? Navíc pokud budu chtít dítě ve vyšším věku, dětí k adopci je spousta a myšlenka osvojení potomka ve vyšším věku mi rozhodně není cizí,“ říká. V debatách o bezdětných ženách ji nejvíc irituje otázka: Jak to bude v budoucnosti? Kdo se o ni postará, až bude stará a nemocná? „Jsem zvyklá žít v přítomnosti. Nespílám sama sobě za minulost a budoucnost řeším pouze v otázkách mého růstu. Nikdy netrávím hodiny přemýšlením nad tím, co se stane až nebo když...“

Navíc stáří nemá spojené výhradně s neschopností a nemohoucností. Představuje si ho jako období učení se od jiných, ráda by se taky věnovala charitě a pomáhala i jiným dětem než svým vlastním. I Lenka má partnera a veškeré svoje pocity mu svěřila. A jeho reakce? „I z toho důvodu, že jsme v tomto směru absolutně jednotní, je můj postoj k mateřství tak jasný,“ dodává. Před lidmi z okolí však o tomto tématu mlčí. Tváří se, že dítě zřejmě jednou přijde, jen se zatím stále čeká na nejvhodnější okamžik. Vzhledem k jejímu věku takový neutrální pohled zatím stačí.

„Nejcitlivější je toto téma pro rodiče. Kdykoli na něj dojde, připomenu jim, že dítě přece není zábava na víkend a že si ho třeba mohou pořídit sami,“ tvrdí. Nátlak rodičů pro ni rozhodně není pravý důvod, proč mít děti. „Ty by se přece měly narodit kvůli nám samým, nikoli kvůli okolnostem,“ myslí si.

====Bezdětné vysokoškolačky====
Zatímco na přelomu 19. a 20. století bylo naprosto běžné nemít děti, a to kvůli nezaměstnanosti a špatným sociálním podmínkám, za socialismu bylo bezdětných celkově jen asi šest procent žen. V minulém režimu byl totiž sňatek a zplození potomků v podstatě jedinou možností seberealizace. Žádná jiná „kariéra“ nepřicházela v úvahu. Svobodných tenkrát zůstávalo jen pár, děti nemělo jen mizivé procento lidí. Pokud tedy dnes přibývá svobodných i bezdětných, je to i tím, že cesta k seberealizaci jiným způsobem než založením rodiny je najednou volná.

Ženy jsou úspěšné, nezávislé a dítě už pro ně není prioritou. Navíc, ruku na srdce, dítě je skutečně omezující faktor a nedovolí lidem, aby si dělali, co se jim zrovna zamane. „Mezi ženami jsou to zejména vysokoškolačky, které zůstávají bezdětné nejdéle, nejčastěji a stále více, mezi muži jsou to naopak stále více ti se základním vzděláním, kteří se nepodílejí na praxi rodičovství,“ říká Hana Hašková ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Zároveň však upozorňuje, že je velmi těžké rozlišit bezdětnost dobrovolnou a nedobrovolnou, protože hranice se v příbězích žen i mužů často stírá. „Dobrovolnost bezdětnosti je ve vyprávění lidí jednoznačná pouze v případech, kdy je rozhodnutí se pro život bez dětí odůvodněno důrazem na příležitosti, které přináší život bez rodičovství.

Bezdětnost však bývá jen málokdy definovaná jako zvolená, jako volba, rozhodnutí se. Volbu bezdětnosti není těžké jen vyslovit, ale také na ni myslet,“ dodává. Psycholožka Zuzana Lišková z Partnerské poradny v Jičíně má však na bezdětnost žen poněkud jiný názor. Většina žen si podle ní mateřskou roli přeje a záměrně ji neodmítá, nakonec se pro ni ale nerozhodnou. „Ve své praxi se setkávám spíš s tím, že bezdětnost žen je často způsobena tím, že ženy mají problém nalézt vhodného otce pro své dítě. Jejich požadavky na jeho kvality bývají někdy tak vysoké, že ve,výběrovém řízení‘ nakonec neobstojí žádný z nich,“ říká.

====Rozhodnutí, které se časem může změnit====
Také psycholog Zbyšek Mohaupt se ve své praxi setkává se ženami, které se rozhodly pro život bez potomků. Dělí je podle odůvodnění jejich rozhodnutí do tří skupin. V té první byste našly ženy typově podobné Lence, které se chtějí věnovat náročné pracovní kariéře, chtějí žít samy a mít své vlastní pohodlí, případně se přizpůsobují rozhodnutí partnera.

Druhou skupinu tvoří podle odborníka ženy se specifickým vnitřním nastavením, například ženy s nejasnou sexuální identifikací, ženy, které se necítí kompetentní k přijetí mateřské role podobně jako Karolína, nebo ženy příliš úzkostné, vnímající svět jako málo bezpečné místo pro život potenciálního dítěte.

„Do třetí skupiny patří ženy, které mateřství z různých důvodů odložily a dosud neměly prostor pro vytvoření perspektivního vztahu. Najednou stojí před dilematem dvou protitlaků: biologickým zráním těla a potřebou stálého spolehlivého partnera,“ vysvětluje odborník. Zároveň upozorňuje, že toto dělení má jeden háček. Žen, které patří do první, případně druhé skupiny, je minimum. Kariéra je totiž pro většinu žen jen zástupný důvod bezdětnosti, nebo je to zkrátka volba z nouze. Ten pravý důvod vězí často v tom, že žena ve správný čas nenajde partnera, se kterým by chtěla děti mít. Stačí se porozhlédnout ve svém okolí po singles třicátnicích.

Ostatně, podobně okomentovala život bez dětí třeba Helena Vondráčková, když v tisku několikrát poznamenala, že našla ideálního partnera až ve chvíli, kdy byla na děti stará. Mimochodem, svou roli v bezdětnosti podle sociologických studií hraje i to, že dramaticky přibylo soužití „na psí knížku“. V takových vztazích bez závazků si partneři rozmýšlejí dítě dvakrát – existuje totiž větší riziko, že partnerství nevydrží. Stojí za to zmínit také názor odborníků, podle kterého se bezdětnost někdy stírá s odloženou porodností, takže děti se matkám rodí průměrně později, ale nakonec se jim přece jen narodí. „Určitě existuje možnost, že se mé rozhodnutí může změnit, protože jak se říká, nikdy neříkej nikdy,“ potvrzují Karolína i Lenka, obě to však považují za méně pravděpodobné.

==== Největší problém? Okolí====
Obě ženy z příběhů i další, které o svém rozhodnutí nemít děti diskutují například na internetu, se shodují v tom, že nejsložitější je promluvit o svých pocitech v nejbližším okolí. „Zatím v naší společnosti bohužel převládá přesvědčení, že pokud žena není matkou, není ženou. Mnoho lidí má tudíž pocit, že bezdětné ženy jsou na pomyslném žebříčku za matkami. Lidé zapomínají, že každý může mít život hodnotný, jak sám chce. A ani náhodou si nemyslím, že cenu lidí lze rozlišovat podle toho, zda mají nebo nemají děti. To by bylo smutné,“ míní odbornice na gender problematiku Alena Králíková.

Manažerka Karolína toto téma zrovna nedávno rozebírala s kamarádkami a bývalými spolužačkami ze školy. „Před nimi nemám nejmenší zábrany o svém rozhodnutí hovořit, protože jim důvěřuji,“ říká. Jinak prý hodně záleží na tom, kdo se jí na otázku početí dětí ptá. Snaží se však být maximálně upřímná a dát konkrétní odpověď. „Bohužel mám mnohdy pocit, že se lidé neptají kvůli mně, ale především kvůli sobě. Rodiče manžela nezajímají moje pocity, ale kdy už se konečně dočkají vnoučat. A moje kamarádka by nejspíš nechtěla otěhotnět sama, proto se mě při každé příležitost ptá, jestli taky neplánuji, a dokonce mi doporučí, že bych se nad těhotenstvím ve svém věku konečně měla zamyslet,“ vypráví.

A jak reaguje? Většinou stručnou odpovědí: „Děti neplánuji.“ Bez dalšího vysvětlování. „Podobné otázky a poznámky dnes beru s dokonalým nadhledem. Trvalo mi ale několik let, než jsem se k němu dopracovala,“ dodává. Podobné zkušenosti s debatami o dětech má i Lenka. Zrovna ve chvíli, kdy jsme spolu vedly rozhovor ohledně jejích životních plánů, se dozvěděla o těhotenství své sestřenice. Oddechla si. A nepokrytě se zaradovala. Aspoň na chvíli se pozornost rodičů a nejbližších přesune jinam a ona bude mít pokoj.

„Na konkrétní otázky většinou odpovídám, že se na mateřskou roli necítím, a pokud se na ni nebudu cítit ani za deset let, nikdy nebudu přemáhat své vnitřní přesvědčení. Jsem si naprosto jistá, že kdybych měla dítě jen kvůli občanské povinnosti, stejně ho vhodně nevychovám a dítě ani já nebudeme šťastní. Každopádně ve společnosti toto téma raději neotevírám, věčné vysvětlování je opravdu namáhavé,“ říká.

==== Nechcete děti? Neomlouvejte se!====

Alena Králíková říká, že je nejvyšší čas přestat bezdětnost dávat do souvislosti se sobectvím, případně dokonce s méněcenností. „Přibývá žen, které děti mít nemohou, a jejich rozhodnutí rozhodně nelze považovat za sobecké, protože o rozhodnutí vůbec nejde. V případě, že žena děti mít může, a přesto se rozhodne zůstat bezdětná, je to její volba a je určitě několikrát zvážená. Jde o individuální rozhodnutí, ke kterému určitě vede řada důvodů, a proto nikdo nemá právo odsoudit je jako sobecké, včetně jejího nejbližšího okolí.“

Podle socioložky Hany Haškové tolerance bezdětnosti v české společnosti sice roste, volba celoživotní bezdětnosti však zůstává pro většinu české populace nepřijatelná, pokud není omluvitelná zdravotními, církevními nebo ekonomickými důvody. Zatím to tedy bohužel pořád vypadá tak, že ženy musejí mít obrovskou vnitřní sílu, aby své rozhodnutí ustály před okolím. „Mateřství je v očích mnoha lidí poslání,“ říká Alena Králíková, „a žena, která ho nenaplní, je zkrátka ve společnosti vnímána jako méně důležitá, ačkoli má za sebou spoustu úspěchů ve své profesi nebo je skvělá teta a kamarádka ratolestí svých přátel.“

Rodiče i přátelé bezdětných žen své otázky i poznámky ohledně těhotenství určitě nemyslí zle, ale nepatřičně tím zasahují potomkům do soukromí a intimity. Některé ženy pak nuceně rodí pod tlakem, jenže to neprospívá nikomu. Jako matky jsou nešťastné a z nechtěných potomků vyrůstají nešťastní a problémoví lidé. „Pokud se žena rozhodne nemít děti, je to zcela její záležitost a nemá žádnou povinnost své rozhodnutí nikomu vysvětlovat, případně se za něj dokonce omlouvat. Okolí by ho mělo přijmout. Výjimkou je partner, který má právo znát její postoj k mateřství, případně jeho motivaci,“ tvrdí.

Podle psychologa Zbyška Mohaupta je pod tlakem okolí pro bezdětnou ženu nejdůležitější přijmout novou životní identitu – že je „normální“ ženou i bez mateřství. „S tím souvisí i další životní úkol – kompenzovat tuto roli jinou životní aktivitou, ať už pracovní, sociální nebo duchovní,“ dodává odborník.

====Nechci rodit a nerodím. A co bude dál?====

Bezdětné ženy řeší často ještě další problém: partnera. Část mužů jejich rozhodnutí nemít děti vítá, jenže druhá část děti chce. A to je problém. „Žena, která se rozhodne být bezdětná, je ideální partnerkou pro muže, který už děti má, případně je neplodný a po dítěti rovněž netouží. Mladí muži někdy děti odmítají, ve zralém věku se však u nich může probudit potřeba zachování rodu, proto pak své manželky opouštějí,“ vysvětluje Zuzana Lišková.

Ženy, které si nepřejí děti, by podle ní o svém postoji měly s partnerem mluvit. Vyhnou se tak velkému zklamání. Celkově vzato má bezdětnost, stejně jako všechno ostatní, dvě strany mince – kladnou a zápornou. Žena si může užívat naprosté svobody podle svých představ. Zodpovídá jen sama za sebe, nemusí se nikomu přizpůsobovat, vyčítat si, že přivedla na svět nezvladatelného jedince, protože i to se může stát, nebo se vyrovnávat se syndromem opuštěného hnízda. Na druhou stranu, kdo se rozhodne pro život bez dětí, bere na sebe riziko, že později může litovat.

Carl Gustav Jung kdysi napsal, že člověk, který neprojde všemi nutnými životními fázemi (postavit se na vlastní nohy, ukončit školu, najít si zaměstnání, životního partnera a zplodit děti), těžko může pokračovat v budování svého duchovního života. V současnosti psychologové podobná tvrzení odmítají a říkají, že život se dá plnohodnotně prožít i bez dětí. Ženy zkrátka své priority přesunou jinam. A tolikrát zmiňované stáří? „Člověk může mít pět dětí a stejně na stará kolena zůstane sám. Nejsem si jistá, co je horší. Být sám s vědomím, že se na mě potomci vykašlali, nebo být sám bez těchto tíživých myšlenek?“ ptá se Karolína. Když jsme spolu připravovaly rozhovor, než jsme se definitivně rozloučily, mluvila o dětských domovech, týrání, zneužívání dětí. „Opravdu je bezdětnost neodpustitelný prohřešek?“ zeptala se.

---

====SLAVNÉ BEZDĚTNÉ ČEŠKY====

  • sopranistka Eva Urbanová
  • operní pěvkyně Ema Destinnová
  • herečka Lída Baarová
  • herečka Adina Mandlová
  • herečka Nataša Gollová
  • herečka Olga Scheinpflugová, manželka Karla Čapka
  • herečka Jiřina Jirásková
  • módní návrhářka Blanka Matragi
  • zpěvačka Hana Zagorová
  • zpěvačka Heidi Janků
  • zpěvačka Petra Janů
  • zpěvačka Helena Vondráčková
  • automobilová závodnice Eliška Junková
  • atletka Dana Zátopková

====Eva Jurinová====

Mluvčí pražské Fakultní nemocnice v Motole a bývalá moderátorka TV Nova pro časopis MOJE PSYCHOLOGIE

Proč jste se rozhodla nemít děti?

Do svých 35 let jsem nenašla partnera, s nímž bych dítě opravdu chtěla mít, a být za každou cenu matkou jsem považovala za nepatřičné. Muž mého života se zčistajasna objevil až v mých 35 letech, v roce 1989. Politické změny nastartovaly moji kariéru v České televizi, posléze v TV Nova a já jsem se bála riskovat, jestli zvládnu obojí. Když nejsou babičky a dědové, ani jiní volní a milující příbuzní, dítě se nutně stává popelkou, zatímco rodiče se zmítají mezi povinnostmi, citem a láskou v nepravidelném a nejednoduchém pracovním nasazení. Asi bych nedokázala svěřit vlastní dítě chůvám a cizím lidem nebo bezprostředně kojit v obchodním domě nebo v práci. Od začátku jsme na toto téma s manželem měli stejný názor a občas jsme zalitovali, že právě teď nejsou naše děti už dospělé a samostatné.

Prošla jste obdobím rozhodování, kdy jste o dětech uvažovala, nebo jste na ně nikdy nepomyslela?

Uvažovala jsem o nich vážně, ale možná až zbytečně moc přecitlivěle. Říkala jsem si například, co když se mi dítě nepodaří, bude vážně nemocné nebo jiná závažná překážka zkomplikuje náš rodinný život? Bála jsem se, co kdybych se náhodou rozvedla nebo z dítěte vyrostl grázl, přestože bych mu vytvořila ideální životní podmínky. Nachytala jsem sebe sama v rozporu, přestože mě zároveň od mládí přitahoval fenomén adopce.

Kdy jste o svém rozhodnutí promluvila ve svém okolí a jak reagovalo?

Poskytla jsem rozhovor do jednoho společenského časopisu. Dostala jsem hodně chápavých a milých dopisů, mezi nimi i rady a doporučení, abych to přece jen zkusila. Ale přišly i dopisy ošklivé, z nichž jsem se dozvídala o své pohodlnosti, lenosti a přetvářce, protože hlavním životním posláním každé ženy je zplodit potomka, ať se děje, co se děje. Bylo mi vyčítáno, že jdu proti přirozenosti, a řečeno, že za to budu trpět a zůstanu sama.

Litujete teď ve svém věku, že dítě nemáte?

Nelituji. Jsem fatalistka a věřím, že to tak zkrátka mělo být. Ostatně, někdy mám pocit, že teprve teď bych byla dobrou mámou... To se zřejmě hlásí babičkovský čas opřít zbytek života o nadevše milovaného vnoučka, na něhož nebudu sama.

O adopci jste nikdy neuvažovala?

Uvažuji o ní celý život a uvažovala bych o ní i s vlastními dětmi. Kdybych si mohla vybírat původ, věk a všechno, co k tomu patří, a pak si dítě hned přivézt domů, bylo by to bez čekání, papírování, návštěv úřadů a testů, šla bych do toho ještě dnes.

Témata: Rodina, Časopis Moje psychologie, atletka, operní pěvkyně, Heidi Janků, Akademie věd ČR, Životní poslání, Základní vzdělání, Ekonomické důvody, Junk, Velký rozhovor, Helena Vondráčková, Životní plán, Módní návrhářka, Mandlová, Životní fáze, Zneužívání dětí, Nataša, ZUŠ, Ideální pár, Ideální partner, Zplození, Carl Gustav Jung, Definitivní rozhodnutí, Lída Baarová