[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Batolecí období není pro rodiče ani dítě jednoduché, to dobře ví každý, kdo jím už prošel. Z dítěte se bolestnou cestou pokusů a omylů stává osobnost, což rodiče musí respektovat. Zároveň je nutné ho chránit a usměrňovat na „bohatýrských“ výpravách za poznáním a samostatností. Celý proces vyžaduje nejen pevné nervy, ale i citlivý přístup. Děti jsou v tomto období velice zranitelné a můžete snadno srazit jejich sebevědomí. Přestože se snažíte sebevíc, často dojde k nejrůznějším „třenicím“, ke vzdoru ze strany dítěte a rozčarování (někdy i horko těžko potlačovanému vzteku) ze strany rodičů (především maminky, která má většinou v této fázi s výchovou do činění podstatně víc než pracovně vytížený tatínek).
Právě v batolecím věku se přes veškerou snahu objevuje řada zlozvyků (či nevhodných návyků). Samy o sobě přinášejí dětem uklidnění při stavech úzkosti, strachu a napětí, můžou samozřejmě vyjadřovat i vztek či zklamání. Když přetrvávají několik let, mohou se stát jistou formou neurotického chování. Takový zlozvyk někdy spustí naprosto banální situace (dítě se nudí ve svém pokojíčku, má nedostatek podnětů, bojí se tmy při usínání…), jindy změna bydliště, školky, nepříjemné chování dětí na pískovišti. Často si to vůbec neuvědomíme, nezaregistrujeme, že se „něco“ stalo, ale naše batolata jsou jako radar, zachytí i jemný podtón v hlase. Zvlášť citlivé děti mohou reagovat bouřlivě.
Za zlozvyk nebo nevhodný návyk se považuje každé vychýlení ze společenských norem. Právě v prvních letech života se dítě učí vše, co bude pro život potřebovat: dodržovat hygienické návyky, stolovat, správně držet příbory, společensky se chovat u stolu, zdravit, děkovat, navzájem přijatelným způsobem komunikovat s vrstevníky i dospělými. Zvyká si postupně převlékat se do postýlky, ukládat si boty a oblečení na stále stejné místo, uklízet si hračky. Někdy s větším úspěchem, jindy s menším, ale chce to maximální důslednost a trpělivost ze strany rodičů. Občas se ale cosi zadrhne.
Dítě začne být vzteklé na ostatní děti a bere jim hračky, nechce usínat ve vlastní postýlce, i když už jste tuto fázi před časem překonali, začne si strkat prst do pusy, kouše si nehty… Signál, že něco není v pořádku. Snažíte se potomka přesvědčit, aby to nedělal, ale setkáte se pouze s odporem a prst se do pusy okamžitě vrací? Zvyk se už zafixoval a bude trvat asi delší dobu, než se ho zbavíte. Podle odborníků je to totiž stav, který opakovaně provádíme denně po dobu tří týdnů. Minimálně stejně dlouho pak trvá odvykání. A které nejčastější zlozvyky trápí děti a jejich rodiče?
Dudlík je asi nejrozšířenější nešvar, kterého se ovšem děti většinou zbaví do druhých narozenin. Sami rodiče by měli odhadnout nejvhodnější dobu. Jsou dítka, která s dudlíkem jen spí (je to nejlepší uklidňovací kamarád při usínání, asi pozůstatek po kojení, pocit jistoty a bezpečí). Některé děti svoji závislost dohánějí k dokonalosti tím, že používají jednoho favorita pouze pro denní „nošení“, jiného mají na spaní. Vzhledem k tomu, že dudlík je poměrně nehygienický, neestetický a v mladším batolecím věku, kdy dítě ještě řadu předmětů prozkoumává i ústy, mu brání v poznávání, je dobré se ho zbavit co nejdřív.
Určitě by se to mělo odehrát v klidu a v bezproblémovém období vaší rodiny. Ne při odjezdu na dovolenou, změně bydlení, když je dítě nemocné, rostou mu zoubky nebo se vám právě narodilo druhé miminko. V takových chvílích se naopak dudlík stává spojencem, uklidňujícím přítelem a jeho ztráta může mít fatální následky. Dítě si bude ještě roky pamatovat událost jako velkou křivdu, kterou svalí právě na rodiče.
A způsob? Jsou takové klasické, které rodiče používají: „Vyhodíme dudánka, je špinavý, rozkousaný, už ti přece vůbec nechutná a nové v obchodě zrovna nemají.“ „Pojď, dáme ho zvířátkům v lese, taky mají miminka, aby jim nebylo smutno. Určitě je potěší, jak jsi hodná holčička.“ „Tetě se narodilo miminko, dáme mu tvého dudlíčka jako dárek?“ Dudlíku můžete dodat „špatnou chuť“, tedy ho namočit do něčeho, co vaší ratolesti rozhodně chutnat nebude, nebo obchodujte. Vyměňte dudlík za něco, po čem vaše zlatíčko touží. Krásný prvek je Dudlíková víla (nejbližší příbuzná Zoubkové víly).
Povídejte si o ní pohádky, jak sbírá po světě šidítka pro svá miminka, a vysvětlete mu, že když jí nabídne všechny své dudlíky, dostane za ně hračku. Tu kupte podle výběru dítěte a připravte ji za okno v okamžiku, kdy zabalí všechny exempláře, které doma jsou. Další možností je postupné odstavování. Dudlík nepoužívejte přes den, pak už jen na určitém místě (postel) a v pravidelnou dobu (usínání). Někdy zlozvyk přetrvává i okolo třetího roku věku, nezoufejte však. Často pomůže pobyt v kolektivu vrstevníků, kde už šidítko nikdo nepoužívá, nebo se nakonec „znechutí“ samotnému dítěti a samo ho odloží. Když ho odeberete násilím, počítejte minimálně s několika proplakanými večery.
…aneb náhrada za dudlík. Když odmítnete poskytnout ratolesti zklidňující dumlavou oporu v dudlíku, najde si vlastní. Palec. Je to daleko zrádnější náhražka, která se hůř odnaučuje. Palec nemůžete vyhodit, dát miminku nebo medvíďatům v zoo. Dumlání prstů může mít negativní vliv na vývoj postavení trvalého chrupu i rtů.
Proto je, kromě neestetického dojmu, navíc i nebezpečné. Při intenzivním sání se narušuje pokožka na bříšcích prstů, což může vést až k infekci. Neposedné prstíky dítě strká, kde se dá, to také zavání zdravotními problémy. K tomuto zlozvyku se uchyluje, když je unavené, úzkostné, bojí se, je smutné. V takovém případě byste měli navštívit stomatologa, aby zkontroloval dítěti horní patro, na škodu není ani dětský psycholog. Znám případ, kdy chlapeček intenzivně strkal palec do pusy ještě v šesti letech, přestože jemu samotnému to bylo nepříjemné.
Dobře viděl pohledy ostatních dětí a cítil, že tato činnost už není v jeho věku namístě, ale nemohl si pomoci. Psycholog odhalil, že tento zlozvyk je následkem náročného a dlouhého porodu. Společnou pomocí s rodinou se vše vrátilo do normálních kolejí a do první třídy klučík nastoupil bez této berličky. Nejčastější metodou odvykání(v co nejranějším věku, kolem dvou let) je natřít prstíky speciálním hořkým lakem (k dostání v lékárně). Prstíky důsledně dítěti vytahujte z pusinky s vysvětlením, že jsou všude kolem bacily, které mu způsobí v puse bolest, že bude nemocné a nebude si moci jít hrát s dětmi na hřiště, že nepojedete v sobotu na výlet…
Prsty můžete zkusit obvázat nebo zalepit náplastí, k tomu přidat speciální „zaklínadlo“, aby už byly hodné a nechodily na návštěvu do pusy. Na rukávy od pyžama přišijte rukavičky, tenké látkové rukavice může dítko nosit i doma, aby v zaujetí nad pohádkou nesklouzlo do starých stereotypů. Určitě nekřičte, nevyhrožujte, spíš nabízejte náhradu: hračky, na nudličky nakrájenou zeleninu, pečivo, společné hraní, prohlížení si knížek, aby se ratolest zabavila a na prsty zapomněla. Chce to neustále vymýšlet zábavu a nenechávat potomka samotného v pokojíčku. Tím předejdete další fixaci zlozvyku a máte zároveň přehled, kde jsou jeho prsty.
Kousání nehtů je typické spíš pro starší děti (předškoláky a školáky). Jde obvykle o nervozitu nebo nudu. Není žádná zábava? Tak si okoušu palec. Ti jedinci, kteří mají z prstů paličky vykousané do krve a záděry do půl prstu, už naznačují, že mají hlubší problém. Snaha na sebe upoutat pozornost, problémy mezi vrstevníky, strach ze školy. Je třeba s dítětem mluvit, zjistit, co prožívá, jak se cítí, ujistit ho, že je středobodem našeho vesmíru, že se nemusí ničeho obávat. Proto jsme tu my rodiče, abychom ho ochránili a pomohli překonat překážky, se kterými se potýká. Pak nastupuje samozřejmě otázka hygienická (záděry jsou semeništěm infekcí) a estetická. Se zlozvykem pomohou speciální kyselé a hořké olejíčky (v lékárně).
Hlavou proti zdi, kopání do země Většina dětí ráda rytmicky kýve celým tělem nebo alespoň hlavou. Je to takový zklidňující manévr, který postupně kolem roku věku sám odezní. Horší jsou některé reakce v pozdějším období vzdoru. Už kolem roku a půl si někteří (zvlášť temperamentní) jedinci lehají na zem, kopou kolem sebe, koušou a škrábou rodiče, kteří je chtějí zvednout. Někdy bouchají hlavou do zdi, do podlahy.
Chtějí na sebe upoutat pozornost okolí, prosadit si svou, když se jim zrovna nechce s mámou na nákup nebo odmítají opustit rozehranou hru na pískovišti. Mají dostatek energie, což je skvělý vklad pro budoucí život, ale jak to „přežít“ a zvládnout právě teď a tady? Musíte se obrnit trpělivostí, snažit se nezvyšovat hlas (to je libá hudba, dítě může o to víc křičet a vztekat se taky) a vysvětlovat, jak se chovat mezi lidmi, jak se chovat doma. Co je ještě přijatelné a co už překročilo únosnou míru.
Další rady:
Namístě je velká pochvala, aby dítě poznalo, že se vyplatí poslechnout, že je to lepší než nerovný boj, z něhož stejně nevyjde jako vítěz, jen bude maminka rozzlobená nebo smutná.
A situace se může opakovat. Batolata žijí přítomností, proto trestat něčím, co se má stát za několik hodin (zakázat odpolední zmrzlinu), se zcela jistě mine účinkem.
Už kolem druhého roku věku si dítě uvědomuje vlastnictví věcí. To, že plyšový medvídek, se kterým spí, je jen jeho, které bábovičky na pískovišti používá a že k nim patří i žlutý kyblík a nákladní auto. Projevuje se tak pocit sounáležitosti s věcí, kterou vlastní, začíná rozlišovat vlastní a cizí. Doma je spousta předmětů, které se používají, ale některé z nich jsou jen a jen moje. V tom bychom měli potomka podporovat, stejně tak jako v tom, aby o ty „své“ věci pečoval, uklízel si je, nerozbíjel.
Dalším aspektem vlastnictví je skutečnost, že někdy můžeme své věci půjčovat druhým. Musíme dítěti vysvětlit obsah samotného slova. Že hračka stále zůstává jeho, i když si s ní bude hrát Lenka od sousedů, že po půjčení ji zase vrátí, nerozbije ji. A pak čelit momentům, kdy Lenička hračku vrátit nechce, protože se jí moc líbí, že panence ulomila ručičku. Klasická situace: přijde kamarádka se synkem. Návštěvník se vrhne nadšeně do dětského pokojíku a Kubovi vezme oblíbené auto a začne jezdit po pokoji. Strhne se křik. Totéž se může odehrát kdekoli v dětském kolektivu, na hřišti, pískovišti.
Batole ještě nechápe (nebo později nechce pochopit), že někdy přinese příjemný pocit i to, že hračku půjčíme. Že se podělíme o oblíbený předmět a získáme tím radost ze hry, nové kamarádství, zážitky. My rodiče ho v tom musíme utvrzovat, neustále zkoušet, dávat možnosti, aby poznalo především ty pozitivní momenty sdílení věcí.
Další ze zlozvyků, častý bohužel už u batolat, je přejídání, navíc zcela nezdravými potravinami. Zde opět platí, že dítě dělá jen to, co mu dovolíme nebo ukážeme. Rozhodně se naše děťátko nenarodilo s touhou po čokoládě, zmrzlině nebo solených hranolkách s kečupem. Jistě, většina rodičů už je „osvícených“ a snaží se potomkovi dát jen to nejlepší. V tomto případě máme na mysli zdravou, vyváženou stravu odpovídající jeho potřebám. Ovšem naši prarodiče a praprarodiče mohou být jiného názoru. Rostoucí čísla na grafech dětské obezity by měly být varovným signálem, aby se rodina domluvila a shodla na pravidlech, která budou všichni členové dodržovat.
Ve chvíli, kdy dítě ochutná sladkost, bude ji vyžadovat. To se týká i sladkých nápojů. Buďte opatrní, tento zlozvyk (který u dětí jen těžko odbouráte) vytváříme jen my vlastním příkladem a nabídkou. V tomto případě máte šanci potlačit jej ještě předtím, než se objeví. Když svému batoleti budete příkladem zdravého životního stylu (a poté ho přihlásíte do mateřské školy fungující na stejných principech), máte šanci ho uchránit v prvních letech života zbytečných zlozvyků.
V dalším období s nimi bude muset bojovat samo, proč mu cestu „usnadnit“ a do nezdravého životního stylu ho dovést za ruku? Jako u většiny zlozvyků, vždycky myslete na to, že jsme pro dítko zrcadlo, ve kterém se vidí. Je to patrné z gest, zvyků, chování, zálib, způsobu řeči a mnoha dalších každodenních projevů. Možná i vy jste si někdy kousali nehty nebo se dloubali v nose. Zkuste zapátrat v paměti.