[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ano, hezky se o tom povídá, lehko se to odkývá („vždyť to je přece jasné!“), ale v každodenním životě s rošťáckým batoletem, které prakticky v jednom kuse zkouší vaši trpělivost a zvědavě (a poťouchle) zjišťuje, co všechno si může dovolit, se to o něco hůře provádí.
„Všichni jsme chybující a podléháme různým životním dějům a podnětům. Důslednost tedy neznamená za každou cenu lpět na něčem, co si stanovíme jako požadavek ve výchově.
Je to o tom, že každý z nás jako rodič má ze své přirozenosti a osobnostního nastavení jiné mantinely pro to, co chce od svého dítěte, co toleruje, každý máme určité hodnoty, které ctíme, a tento pohled přenášíme i do výchovy. Z toho plynou jasné hranice, co konkrétně ve výchově dítěte prosazujeme,“ je přesvědčena dětská psycholožka a psychoterapeutka Mgr. Irena Beranová.
Naprosto přesně vím, co si pod pojmem důslednost mám představit. A přísahám, že se o její dodržování snažím, jenže nakonec zjistím, že občas z téhle cesty zbaběle uhnu, protože při volbě „čtvrthodinový řev a vztekání, nebo klid a pár minut ticha“ se rozhoduji pro druhou variantu.
Chyba, jistě! Ale – rve mi srdce, když vím, že prostě nesmím povolit, protože pár minut předtím tatínek řekl „ne“ a chytré dítko okamžitě žadoní u mě, objímá mi při tom nohy a mrká smutnýma očičkama – pod kterýma ovšem hraje náznak šibalského úsměvu v očekávání, že řeknu: „Pojď ke mně, miláčku, to víš, že si můžeš vzít ještě jeden bonbonek.“
„Důslednost můžeme chápat a používat jako nástroj, který nám umožní dostat se rychleji tam, kam potřebujeme. Ale pozor, důsledný neznamená přísný. Důsledný rodič si uvědomuje, že on sám je vzorem, učitelem svému dítěti. Jestliže něco řekne, také to dodrží.
Rodiče si často stěžují, že sami mají potíž být důslednými, protože jim z úst vyletí slova, která pak nejsou schopni dodržet (do konce týdne se nebudeš dívat na večerníček).
Tady pomůže jednoduché pravidlo: Říkejte dětem jen to, co můžete a dokážete dodržet. Je potřeba, abyste byli sami k sobě důslední. Jenom tak se budou vaše děti tomuto modelu od vás učit,“ dává inspiraci Iva Kyselá z Akademie rodičovství. Jen dodržováním tohoto pravidla si vybudujete s dětmi důvěryhodný vztah.
Věřte ve své rodičovské schopnosti a pak se vám bude dařit i důslednost. A věřte také dítěti, umožněte mu, aby neslo důsledky svých rozhodnutí a činů, vytvořte mu dynamické hranice, ale s respektem k jeho vývoji a potřebám – předškoláka třeba poproste, ať nachystá snídani pro celou rodinu, a to včetně krájení a mazání pečiva.
„Nezapomínejte s dětmi otevřeně komunikovat (dnes se ti nepodařilo samostatně se obléct, vidím, že jsi unavený, pojď, já ti dnes pomůžu a příště to zase zvládneš sám).
Uvědomte si, že každý dělá chyby a že je to normální. Umožněte je proto i svému potomkovi, nepředhazujte mu vzor dokonalosti, naopak ukažte, jak lze drobné chyby napravit (já vím, že jsem ti slíbila, že ti zkontroluju úkol, ale tak jsem se zabrala do pečení bábovky, že jsem zapomněla – moc mě to mrzí, příště budu pozornější).
Zároveň však dejte jasně najevo, že o některých věcech se nediskutuje. Se staršími dětmi si nastavte pravidla a dopředu si řekněte, co bude následovat při jejich nedodržení,“ doporučuje Iva Kyselá.
I když to tak spousta rodičů často chápe, důslednost není přehnaná přísnost a omezování. Přísný rodič si podle psychologů příliš nevěří a jeho hlavním výchovným prostředkem je vyvolávání strachu, manipulace nebo vydírání.
Nejčastějším donucovacím prostředkem jsou pak odměna a trest. Dítě se potřebuje na své cestě k dospělosti přidržovat zábradlí. Je to pro něj jistější a bezpečnější. Potřebuje od rodičů vědět, co se od něj očekává a jak budeme reagovat, když domluvená pravidla a dohody poruší.
Vzniká tak pro něj bezpečný terén pro sbírání zkušeností a učení se. Někdy se učí věcem po malých drobných krůčcích, jindy skokově. A my bychom na to měli citlivě reagovat pružným posouváním hranic.
Dalším důvodem je, že děti se potřebují naučit překonávat překážky, dosahovat cíle, dokončovat jakýkoli započatý proces – začněte trénink třeba každovečerním uklízením rozházených hraček. Pro život ve společnosti jsou to schopnosti velmi cenné.
Jak dítě začíná postupně objevovat okolní svět, má nové požadavky a potřeby. Touží prozkoumávat vše kolem sebe, a tak přirozeně nastává čas, kdy se častěji zlobí, když mu něco nejde, něco nemůže.
Pak záleží na nás, kde máme nastavené mantinely – co ještě vzhledem k věku dítěte tolerujeme. Podle odborníků nelze vše jen zakazovat, ať ze strachu o mrně nebo o nábytek. Dítě pak totiž nemá možnost úniku, cítí se hodně omezované, to ho nutí proniknout přes zákazy a více se vzpouzí.
„Je dobré ujasnit si, co opravdu budu u dítěte hlídat, co nechci, aby dělalo, bralo a tak dále. Pak mu ale musím vymezit jasně i prostor, co a kde může zkoumat a v čem ho podpoříme.
I za cenu většího nepořádku. Když dítě objeví, že v mnoha směrech (dovednostech) může zkusit jít dál a my ho při tom jistíme, ochotněji pak respektuje i náš zákaz,“ vysvětluje psycholožka a upozorňuje na ještě jedno úskalí:
„Rodiče by se měli připravit i na to, že se budou potkávat s jinými dětmi a rodiči – a s odlišnými výchovnými postupy. Někdy je pak náročné situaci dobře zvládnout, například když dítě učíte, že nesmí trhat kytičky za plotem, a jiné dítě je trhá ve velkém, rozhazuje je a jeho rodič se tomu směje nebo ho dokonce pochválí, že je šikovné.”
Mgr. Irena Beranová, dětská psycholožka, www.psycholog-praha.cz PROČ JSOU PRO VÝVOJ DÍTĚTE DŮLEŽITÁ JASNĚ DANÁ PRAVIDLA A HRANICE? Dítě se tak odmalička učí zodpovědnosti. Hledá si lépe místo v životě, respektuje své povinnosti. Hlavně pak ve zřetelných hranicích získává dostatečný prostor pro sebe, současně pocit bezpečí a jistoty, zná mantinely. Také se seznámí s tím, že něco nejde, že je třeba hledat i jiné možnosti a respektovat druhé lidi. Je potom daleko jistější a odvážnější v hledání nového a ve světě kolem sebe. JAK SE S PROBLÉMEM DŮSLEDNOSTI „PEROU“ ALTERNATIVNÍ VÝCHOVNÉ SMĚRY JAKO NAPŘÍKLAD NEVÝCHOVA, MONTESSORI…? Některé mohou působit jako naprosto nedůsledné a bez hranic, ale není tomu tak. Mohou mít svou filozofii, kde jsou přesně daná pravidla přístupu k dítěti, jasně daný prostor s vymezenou metodikou práce. Dítě pak má prostor pro své zkoumání a vývoj, jen má k tomu jiné prostředky a jinak volené cesty.
Pravda je, že jsou i směry, kde je dítě skutečně necháno samo sobě napospas a očekává se, že se bude rozvíjet dle svého a zcela volně. Vždy je to jen o osobnostech rodičů a jejich smýšlení. Jen by neměli zapomínat, že jsou pro své děti rodiči, tedy vychovateli a vzory – že je potřeba dítěti dát pocit jistoty a bezpečí, vést ho.
Tohle na ně platí: Proč věta "Nezlob" nikdy nezabere?