[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
A pak najednou Jana přišla s novinou – otěhotněla. Když mi to oznamovala, zněla spíš rozpačitě než vesele. „Honza už hrozně chtěl, tak jsme to nechali přírodě a šlo to rychleji, než bych čekala,“ krčila rameny. Musela jsem ji pořádně hecovat, abych v ní vůbec vyvolala nějakou radostnou emoci.
V druhém trimestru ale začaly pracovat hormony a Jana se konečně začala těšit. A v posledních měsících před porodem už byla myšlením matkou se vším všudy. Všechno chtěla mít dokonalé, od těhotenského cvičení přes samotný porod až po všechno, co miminku doma chystala. Její ideální představy jí ale narušil akutní císařský řez. Jana to prožívala pomalu jako konec světa, protože to nezapadalo do jejího vysněného plánu.
Malou Žofku jsem poprvé viděla, když jí byly tři týdny. Zajela jsem za Janou domů a nestačila se divit. Jejich byt vypadal úplně jinak. Z Honzovy pracovny se stal pokoj pro dítě, který ale vybavením připomínal spíš lékařskou ordinaci. Jana mi všechno nadšeně ukazovala, do toho si stěžovala na svou nemohoucnost po císařském řezu a zároveň ze sebe chrlila nespočet informací o mateřství, které nasbírala, ani nevím kde.