[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Synovy jsou 3 roky, dcerce 5. Oba nikdy nebývali častěji nemocní, možná i proto, že jsme hodně sportovně založená rodina; víkendy trávíme od jara do zimy venku. Jezdíme na kolech, chodíme na výlety, lyžujeme. Sezónně pomáháme rodičům na rozlehlém hospodářství. S manželem milujeme saunování, děti se už saunují také, jsou otužilé, velmi „pečlivě živené“ – vzděláním jsem totiž dietní sestra. Minulý rok po prázdninách si obě děti začaly velmi často stěžovat na bolesti břicha a nevolnost, zvláště po jídle.
Později se přidala i bolest hlavy, svalů, bledost, únava, neustálá žízeň a u dcerky i změny nálad. Děti často pokašlávaly, mívaly bolesti na hrudníku. Jednou měly zácpu, jindy průjem, zkrátka nebyl týden, kdy by si na něco nestěžovaly. Teploty neměly. Takové problémy jsem u nich do té doby neznala! Dokonce nikdy před tím neměly ani antibiotika, natož nějakou vážnější nemoc. Cítila jsem, že se muselo něco stát, že je něco „jinak“. Lékaři mé obavy bohužel nesdíleli, mnohdy je i zlehčovali. Jeden „odborník“ mě nakonec označil za hysterickou matku.
Jelikož jsem zdravotník. Nenechala jsem se po dvou měsících neustálých zdravotních problémů odbýt a požádala naší pediatričku o odeslání k dalším vyšetřením. Diagnózy a lékaři se střídali, jak na běžícím pásu, nikdo nám ale nepomohl. Prokázána byla jen chudokrevnost. Děti byly neustále na hromádce, občas odmítaly chodit ven, polehávaly a koukaly na pohádky. Já byla zoufalá, manžel nás začal podezřívat z „kolektivní hypochondrie“, příbuzní říkali, že to mám z toho zdravého jídla.
Pominu-li první diagnózy jako střevní viróza a dietní chyba, vystřídalo se u nás hned několik podezření na závažnější nemoci od celiakie, přes mononukleózu, zánět slepého střeva (nikomu nepřišlo divné, že by jej měly obě děti…) apod. V době kdy byly děti odeslány k psychologovi a uvažovalo se o CT dutiny břišní (na sonografii děti byly), jsem se „chytla“ stébla a zašla k léčiteli.
Čekala jsem podivína s virgulemi a kyvadlem, ale starý pán byl kupodivu docela normální. Oslovoval mě sice „miláčku“, ale velmi klidně a nenuceně se mě i dětí vyptal na problémy, na vyšetření i jejich výsledky, ptal se i na naše zájmy, způsob života. A pak mi s úsměvem sdělil: „Miláčku, to bude červ jak prase. Koukej prťatům do stolice a za 14 dní brnkni, cos našla.“
Samozřejmě jsem s pediatričkou řešila, zda se nejedná např. o roupy, ale nic se nenašlo, byla jsem tedy vůči diagnóze „tasemnice“ hodně skeptická. Starému pánovi jsem ale volala hned 3 den, ve stolici dcerky jsem našla cosi, co připomínalo placatá zrnka rýže, zrnka se však hýbala! „Miláčku, vem to do sklínky a jdi to ukázat té vaší vědkyni, napíše vám chemii, moje léčba by se malejm nelíbila.“
Paní doktorka byla značně nejistá, přiznala se, že s tasemnicí nemá zkušenosti a poslala nás na infekční ambulanci. Dětem byl ihned předepsán lék Vermox, doporučeny vitamíny, pečlivý pitný režim a klid. Celé byla rodině zdůrazněna úzkostlivá hygiena. Vyšetřena jsem byla i já, manžel a prarodiče; rozbory naštěstí nic nepotvrdily (i tak se raději stále „cpeme“ českým česnekem). Děti se léčily asi měsíc, z počátku se jim problémy vracely, tak jim byl objednán nějaký lék ze zahraničí, který jsme si museli zaplatit. Naše problémy bych nikomu nepřála, nejhorší byla dlouhý čas trvající nejistota.