Ester Janečková: "Nejdůležitější je mít touhu a správného partnera"

Původním zaměřením sestřička, nyní úspěšná moderátorka, zvládá kariéru i péči o své tři děti.

<<< První díl článku

✽ Jste trojnásobnou maminkou. Malá Sára má ještě dva bráchy-ochránce, čtrnáctiletého Krištofa a dvanáctiletého Cyrila. Je těžké „ukočírovat“ období začínající puberty?

S klukama mám úžasně otevřený vztah. Pořád se mi ještě oba svěřují se svými radostmi, trápeními i láskami. Puberta se v jejich věku už samozřejmě objevuje, ale zatím jen tak zlehoučka. Nejvíc je to vidět v emocích. V jednu chvíli hýří vtipem a smějí se a vzápětí přijde zničehonic šílená melancholie. Snažím se jim být nablízku, myslím tím, že je kdykoli vyslechnu. I dětské smutky přece mají velký význam! Vadí mi, že se emoce u dětí tak nějak podceňují, myslím si, že i dítě dokáže mít bolavé srdíčko. Proto beru všechny starosti svých synů vážně, ony přece JSOU vážné!

✽ Co Krištofa a Cyrila baví, jaké mají zájmy?

Krištof se hodně zajímá o historii. Možná je to tím, že začal číst už ve čtyřech letech, měl období, kdy přečetl i tři knížky týdně. Začal teď chodit na seminář historie komunismu. Novodobá historie, to je jeho. Kolikrát se už ani nechytám, když si o ní povídají s manželem. Cyril zatím ještě není tolik profilovaný, je to ten typ studenta, kterému se daří, na co sáhne, všechno mu jde tak nějak přirozeně. Teď jej nadchla čeština, z čehož je nadšená moje maminka, která češtinu učila. Geny se nezapřely! (směje se)

✽ Jak kluci vzali Sáru, projevují se u nich ochranitelské instinkty?

S manželem jsme se těšili, jak je překvapíme, oba totiž sourozence chtěli. Když jsme jim oznamovali, jakou novinu pro ně máme, tak jen řekli: „Prosím tě, mami, jaké překvapení, vždyť jsme pořád někde viděli gravitesty.“ Musím říct, že zas tolik jich ale nebylo, podařilo se mi otěhotnět hned první měsíc, kdy jsme na miminku začali pracovat. Bylo to opravdu velké štěstí. Kluci se na Sáru těšili od začátku a skvěle fungují i teď. Občas na ni dohlíží, když si potřebuju něco udělat, sami doma s ní byli jen jednou, když jsme jeli se Zdeňkem na nákup.

✽ A zvládli to?

Tehdy ano, ale vzpomněla jsem si; jednou jsme se šli se Zdeňkem projít a poprosili jsme Krištofa, jestli by spící Sáru pohlídal. Řekli jsme mu, ať si vezme chůvičku a dohlídne na ni. Když jsme se asi po tři čtvrtě hodině vrátili, našli jsme chůvičku na tom samém místě a Krištofa se sluchátky na uších. Byl z toho chudák vyděšený, omlouval se, že na ni úplně zapomněl.

✽ Nežárlí kluci na sestřičku, třeba proto, že jí teď věnujete víc pozornosti?

Víte, já nechci, aby se doma všechno motalo jen kolem Sáry. Sice někdo může říct, že už jsou kluci skoro dospělí a samostatní a že už s nimi není žádná starost, ale myslím, že právě ve svém věku potřebují, aby na ně měl někdo čas, povídal si s nimi a tak. A to nemluvím o tom, že teď u nás přišlo takové to žravé období, kdy kluci vyžadují teplé večeře. Ale mě to těší, konečně mám pocit, že jsme ta velká rodina, kterou jsem si vždycky přála.

✽ Sára se narodila, když vám bylo osmatřicet. Spousta žen v tomto a mnohdy i v mladším věku má obavy, zda jim nehrozí více komplikací než mladším matkám. Jak tomu bylo u vás?

Třetí dítě jsme se Zdeňkem oba moc chtěli, takže negativní emoce jsem si nepřipouštěla. Každá žena má tu „svou“ dobu, kdy se na mateřství cítí. Nejdůležitější je podle mě mít tu touhu a správného partnera. Ano, šla jsem pro jistotu na ultrazvukové genetické vyšetření, ale třeba na odběr plodové vody ne. Považuji to za velký a nebezpečný zásah a riziko pro to nenarozené miminko. Navíc já mám osobní problém s interrupcí, takže i kdybych se dozvěděla ty nejhorší zprávy, na potrat bych nikdy nešla. Pro někoho možná kontroverzní, pro mě automatické.

✽ A když byste srovnala všechny tři porody?

Jsem velká bojovnice za přirozený porod. Paradoxně se mi to podařilo až napotřetí. Krištofa jsem třeba chtěla rodit alternativně - ne na zádech. Jako mladá jsem byla rok v Anglii dělat au pair a jeden takový porod jsem tam viděla. Paní domu rodila doma na bobku. Já si to představit neuměla a rozhodně bych doma nerodila. Tehdy a vlastně ani teď pro to u nás nebyly moc dobré podmínky. Coby vystudovaná zdravotní sestra jsem té Angličance u porodu asistovala a mohla tak srovnávat s porody u nás. Viděla jsem, jak ta přirozená gravitační poloha skvěle funguje. Porodníci na mě ale koukali jako na blázna. Pak když jsem šla v devátém měsíci na běžnou prohlídku, tak mi dal doktor bez upozornění prostaglandinovou globuli, protože jsem prý přenášela a Krištof byl moc velký. Podle mého názoru to bylo úplně nesmyslné. Porod se mi sice rozběhl, ale neotvírala jsem se. Takže jsem nakonec musela rodit císařem…

✽ Druhý porod byl lepší?

U Cyrila jsem si po těch dvou letech říkala, že už chci opravdu rodit spontánně a ani pan doktor (jiný než u Krištofa) s tím neměl problém. Bohužel, ale ani druhý porod se neobešel bez komplikací… Měla jsem poporodní hematom, ztratila jsem hodně krve, takže jsem musela na operaci. Nebylo to nic příjemného a i druhá zkušenost nebyla nijak zvlášť veselá.

✽ Tak snad to do třetice vyšlo líp.

Třetí porod byl zdaleka ten nejlepší! S paní doktorkou jsme se domluvily, že tentokrát už to musí vyjít za každou cenu přirozeně. Hodně mi třeba pomohla předporodní homeopatika, kterým osobně opravdu věřím. Taky jsem užívala lněné semínko.

✽ Lněné semínko? Myslíte na zácpu?

To taky, ale usnadnilo mi i samotný porod. Tchán-veterinář mi říkal, že se prý dává kravám, protože se jim po něm pak dobře rodí. (směje se) Takže maminkám doporučuju homeopatika, čaj z maliníku a lněné semínko, miminka jsou pak „klouzavější“.

✽ A jak to tedy bylo s tím porodem? Kromě toho, že Sárinka se cestou na svět klouzala...

Do porodnice jsme přijeli ve čtyři ráno, kdy jsem byla otevřená na 8 cm. Před osmou ráno byla Sára na světě, nemuseli mě ani nastřihávat. Rodila jsem na boku a připadala jsem si trochu jako fena. Cítila jsem, jak si Sárinka sama hledá cestu, při každé kontrakci se odrážela nožičkama ven. S předchozími porody to byl opravdu nesrovnatelně krásnější zážitek. S manželem jsme si hned po porodu přiťukli šampaňským. Ale chtěla bych říct ještě jeden postřeh, který je pro mě hodně důležitý…

✽ Sem s ním.

Nevím, jak v jiných porodnicích, ale v pražském Podolí platí, že vám po porodu dítě vezmou na nějakých pět šest hodin, abyste si mohla odpočinout. Já už dopředu hlásila, že odpočívat nepotřebuju, jen aby mi Sáru nevzali. Navíc jsem byla na pokoji se Zdeňkem, takže i když jsem šla na záchod, malá sama nezůstala. To Krištofa mi po císaři hned vzali, já ležela na jipce, odkud vyhodili i Zdeňka, takže nikde nikdo, nevěděla jsem, jestli mám dítě v pořádku. Volala jsem na sestry, ty mi jej ale nepřinesly. Krištof byl navíc přidušený plodovou vodou a já za něj prožívala, jak byl ten jeho příchod na svět nešťastný. Už první minuty po porodu byl chudák opuštěný. Brečela jsem štěstím, když se pak na mě poprvé usmál, říkala jsem si, tak teď už jsi tu asi rád… Je smutné, že si mnohdy maminky připadají, jako by chtěly něco navíc, a mají pocit, že personál otravují. Vždyť je přece normální, když dítě po porodu zůstává s matkou, ne?

✽ Rozhodně! Váš manžel je lékař. Dohlížel na vás nějak striktně v průběhu těhotenství?

Zdeněk byl v pohodě. Nemá to tak, že by úzkostně sledoval svou rodinu a dohlížel na její zdraví. Když jsem čekala Sáru, hodně mi oproti klukům tvrdlo břicho. A i přesto jsme podnikali s rodinou všelijaké túry a výlety až do posledního měsíce.

✽ Moderujete v televizi, do toho vychováváte tři děti. Jak se vám daří skloubit práci s péčí o rodinu?

V pořadu Sama doma, který občas moderuji, mám teď pauzu, vrátila bych se tam ráda od září. Na Poště teď pracuji hlavně doma, kde píšu scénáře. Takže časově to není zas tak náročné zvládnout. Navíc mám oporu ve Zdeňkovi. Miluje miminka a to naše si dokáže maximálně užít. Jezdí s malou na výlety, procházky, je s ní rád. Díky tomu můžu být v klidu, a když pracuji, vím, že se o ni postará. Je to důležité pro oba, že si mezi sebou můžou vytvořit vztah. Navíc Sáru nejpozději každé tři hodiny vidím, kvůli kojení.

✽ Na kterou stranu tábora se stavíte? Na tu, jež zastává názor, že je třeba plačící dítě nechat v postýlce vykřičet, nebo na tu, která reaguje pochováním a své dítě se nestydí rozmazlit?

U kluků jsme si říkali, že je budeme uspávat v postýlce, u Sáry jsme s tím pohořeli. Ta má totiž takovou výdrž, že ji prostě nemůžeme nechat bez povšimnutí. Miminka jsou potvůrky a sama si přijdou na to, co jim dělá nejlíp. Říká se, že se rozmazlit nedají, ale opak je pravdou. Když jsem pracovala jako au pair, tak syn té rodiny byl neuvěřitelně závislý na mamince už jako miminko, uklidnil se jen u mámina prsu. Já jej dokázala utěšit pouze vytrvalým pohupováním na rukou a zpíváním české ukolébavky. Tehdy jsem si říkala, že své děti takhle rozmazlovat nebudu. Ale Sára tu moji blízkost potřebuje natolik, že ji v té své posteli prostě nemůžu nemít. Není pak nad to, když se ráno probudí, nebrečí, a jen tak kouká na svět, usměje se na mě a já se zase koukám na šťastné dítě…

✽ Takže rozmazlování v tom dobrém smyslu doporučujete?

Rodiče by ale měli najít tu správnou míru, protože když si je děti dokonale obtočí kolem prstu a oni pak udělají vše, co jim na očích vidí, to taky není dobře. Když si to tak vezmu, děti mají vlastně těžký život. Jako malé se nemůžou vyjádřit slovy, v pubertě mají zase plnou hlavu svých malých velkých problémů…

✽ Říkáte, že jste toužila po velké rodině. Je možné, že ji třeba ještě rozšíříte?

Nevím, jestli mě pak v televizi nezabijou, až si to přečtou, ale přiznávám, že mě to hodně láká. Kluci možná brzo vyletí z hnízda a já sama vím, jaké to je, zůstat najednou bez sourozenců. Tak aby Sára nebyla sama a nebylo jí smutno. (usmívá se)

✽ Myslíte si, že nový přírůstek do rodiny po delší době může dát vztahu nějakou novou dimenzi, „osvěžit“ ho?

Určitě, je to takový začátek něčeho nového. Ale dítě by rozhodně nemělo být náplastí na vztah, kde to už dlouho nefunguje. Třeba Zdeněk je naprosto nadšený, zvládá všelijaké ústrky, říká, že je teď náš pejsek. Spí totiž na matraci u naší postele…

✽ Proto, že tam máte nového osadníka?

Přesně tak. Máme hodně úzké letiště a tři už bychom se tam prostě nevešli. (směje se)




Co o Ester možná ještě nevíte…

  • Vystudovala střední zdravotnickou školu, po maturitě pak DAMU, obor režie, později přestoupila na herectví.
  • Když jí bylo patnáct, poznala v jednom dětském domově dvouletou romskou holčičku, kterou si později chtěla rodina Ester vzít do pěstounské péče. Kontakt s malou Míšou byl ale přerušen – z vězení si pro ni přišla její matka. Ester tak neměla ani možnost se s ní rozloučit a od té doby se jejich cesty už nesešly… I proto se rozhodla podpořit kampaň Odsouzeni.cz, která si klade za cíl najít opuštěným dětem náhradní rodinu.
  • Pro televizi ji objevila režisérka Helena Třeštíková, která ji už na střední škole natáčela v časoměrném dokumentu Sestřičky. Natáčení teď pokračuje i po letech.
  • Zahrála si ve filmu Jak ulovit miliardáře, kam si ji vybral režisér Tomáš Vorel.
  • Herectví by se ráda věnovala, láká ji nějaký dobrý scénář.
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Nejdříve vám pracovní plán vadí, skrze Uran si nerozumíte s nadřízenými ženami. Odpoledne se vám však dobře komunikuje se stálými…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci