[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Sice jsou Češi jedním z nejateističtějších národů v Evropě, přesto na svého Ježíška nedají dopustit. I když většina z nás na své křesťanské kořeny již dávno zapomněla, jsme ochotní zajít na Vánoce na půlnoční mši, vyprávět dětem o narození Ježíška, jít se společně podívat do kostela na jesličky a dodržovat některé vánoční zvyky vycházející z křesťanských tradic.
Podobně je na tom i Ester, která má sice krásné biblické jméno, ale věřící není. Vánoce jsou pro ni svátkem rodiny, pospolitosti, rozzářených dětských očí, vznešených legend a vzpomínek na blízké, kteří už tu nejsou. Ester Vánoce miluje, milují je i její děti – ale tím jejich radostné rodinné sdílení svátečního času končí. Manžel Ester Vánoce kvůli dětem přetrpí, rodiče Ester již nežijí a manželovi rodiče Vánoce z náboženských důvodů neslaví (a to velmi striktně).
Mám dvě děti, dvojvaječná dvojčata – holčičku a kluka. Když byly děti miminka a batolata, moc jsem vztah manželových rodičů k Vánocům neřešila, byla jsem ráda, že vše zvládám; že jsem upekla trochu cukroví, poklidila jsem, koupila dárky, uvařila slavnostní večeři a slastně se zhroutila ke štědrovečerní pohádce.
I přes všechen shon byly Vánoce prodchnuté zvláštní atmosférou a vzpomínkami na mé tragicky zesnulé rodiče. Jenže nyní bude dětem 5 let, kreslí už několikátý dopis Ježíškovi a na Vánoce se moc těší. Manžel tiše trpí a děda s babičkou, kteří bydlí ve vedlejším domě, vše doslova sabotují. „A ty jsi Ježíška někdy viděl, jak nosí dárky? Jak vypadá? A proč za tebou chodí jen o Vánocích, ty jsi hodný jen v zimě?“
S takovými otázkami chodí děti už od poloviny listopadu od prarodičů! Děda a babička nejsou zatvrzelí ateisté, naopak, jsou cizinci žijící v Čechách a jsou velmi nábožensky založení! Bohužel jejich víra Vánoce neuznává. Proč to ale odnášejí děti?!
Manželovi rodiče nám pomáhají, děti hlídají, kdykoliv je o to požádáme, což je vzhledem k mé a manželově náročné práci a mému souběžnému dálkovému studiu neocenitelné – bez nich bychom vše zvládali mnohem hůř.
I proto mám stále obrovské zábrany s nimi o mých výhradách důrazněji mluvit (po dobrém jsem to zkoušela). Navíc jsou oba velmi vzdělaní a dětem se opravdu věnují, kreslí s nimi, čtou, vyrábějí, berou je na dovolené a výlety, povídají si – televize i počítač jsou u nich tabu (což mi zatím vyhovuje).
Jelikož i manžel vyrůstal v podobném duchu (a v jiné zemi), přístup rodičů chápe. On sám však nábožensky založený není, ale kvůli dětem vánoční tradice zachovává. Jednoduše chápe, kolik radosti bychom jim vzali.
Smutné je, že čím jsou děti i prarodiče starší, tím je u nás vánoční čas vyhrocenější. „Proč nemá babička s dědou doma stromek? Proč k nim Ježíšek nechodí, oni nebyli hodní? Proč nepeče babička cukroví? Proč nepřijde na vánoční besídku?“ ptají se vytrvale dvojčata a já vysvětluji, někdy i mlžím a je mi smutno. Děti situaci nerozumí a já ji nechápu lidsky. Nicméně jsem pochopila, proč moje maminka říkávala: „Esterko, nebereš si jen jeho, ale celou jeho rodinu!“
To, že mají manželovi rodiče pichlavé poznámky směrem ke mně, nějak rozdýchám – jsem od přírody kliďas. Ale naprosto nechápu, jak mohou zpochybňovat dětskou víru a sváteční očekávání! To je jejich osobní víra opravdu cennější než láska k vnoučatům?