Fóbie z porodu opravdu existuje

Za měsíc mi bude 60, prožila jsem v mládí asi všechny příznaky tokofobie, manžela byl kardiak na dítěti nijak netrval, a když jsme si to všechno ujasnili, prožili jsme spolu fajn život. Nejvíce se mně natrápila moje vlastní matka, která toužila po tom, abych měla tři děti a ona mi je pomohla vychovávat - hrůza. Ustála jsem to, ale psyché nic moc. Neurózy mne v podstatě přešly až "na stará kolena", kdy už byla máti po úrazu v domově pro seniory. Manžel bohužel zemřel před více než devíti lety, těšila jsem se, že společně prodiskutujeme stáří - hodně jsme si rozuměli. Zůstala jsem sama, ale protože jsem samotářské povahy, tak mi to vyhovuje. Pár dobrých přátel mám a to stačí. Myslím, že člověk - a především v tomto případě žena - by si opravdu měl včas ujasnit, co od života čeká a chce a nenechat si do toho moc mluvit. Jestli se dožiju vyššího věku, docela se těším do nějákého domova pro seniory, kde je dobře pečováno (minimálně 1-2krát jsem s matkou v domově trávila tak 2-3 hodiny, takže mám představu), a dnes je v mnoha klasických domovech opravdu dobře pečováno. Nelituji toho, že jsem zůstala bezdětná ani na vteřinu, na Světě je 7 miliard lidí, asi to fakt stačí a mně je fajn. ZČ

Já jsem to po sobě četla nějak rychle, chtěla jsem napsat, že jsem s mátí trávila čas 1-2x týdně.