"Kitchenette" Markéta Pavleje: Někdy si vyčítám, že jsem moc přísná máma, jindy, že děti nestihnu pomazlit

Pamatujete si na svůj úplně první recept, podle kterého jste vařila? 

Určitě si nevzpomenu na recept, který jsem poprvé vařila, protože jsem se v kuchyni motala, co si pamatuji, takže by se jednalo opravdu o vzpomínky z hlubokého dětství. Ale vzpomínám si, co jsem nejčastěji vařila. Byly to různé bábovky bez receptu. Sladké pečení, cukroví, perník do formy, sušenky.

Co nejvíc milují vaše děti?

Dcera Gréta ze všeho nejvíc miluje butter chicken. U Rubena nemám tak úplně jedno jasné jídlo. Má rád pečivo, je obecně dobrý jedlík a má už rozvinuté chutě, tedy má rád i všelijakou exotiku. O maso ale moc nestojí. Isáček má asi ze všeho nejraději ovocné knedlíky, ale sní vždy jen těsto (směje se). Jinak ten je asi nejvíc vybíravý.

VIDEO: RECEPT PO BABIČCE - SULC

Existuje u vás doma nějaký potravinový zákaz, myslím tím fast food a podobně?

Ne úplně radikálně. Doma vědí, že nemám ráda například umělá barviva, a mají už celkem představu o tom, co je nezdravé jídlo. Fast food si dáme občas na cestách, ale opět je to spíš výjimka. Sladké a různé jiné "junk food" nemohou před obědem nebo večeří. Slazené nápoje nekupujeme. Ale pokud jsem na dětské oslavě a všechny děti dostanou colu a barevný dort z fondánu, dovolím to výjimečně i těm našim.

Předpokládám, že na váš Instagram píšou také maminky, tak by mě zajímalo, jaké rady si žádají, případně jestli vás na oplátku také něčím inspirují.

Ano, skupina „mých“ lidí je hlavně v podobném věku jako já a trochu mladší, tedy skoro samé mámy. Přicházejí s různorodými otázkami. Samozřejmě občas o jídle, o školách, hodně o cestování, sourozeneckých vztazích. A ano, inspirují i ony mě. Často se já ptám na něco jich.

V jednom rozhovoru jste řekla, že vás uklidňuje zjištění, že zas až takový vliv na charakter dětí jako matka nemáte. Proč si to myslíte?

Když jsem se stala mámou, brala jsem svou roli až příliš vážně a strachovala se, jestli dělám vše perfektně a maximálně stimuluji potenciál mé dcery. Její úspěchy jsem považovala trochu za svou zásluhu, ale stejně i ty propady. To uvědomění přišlo s příchodem druhého a třetího dítěte. Kdy jsem zjistila, že přesto, že aplikuji stejné výchovné metody, děti jsou úplně, ale úplně jiné. Začali chodit, nebo odbourali plínku, či psali a četli úplně v jiném období, pro příklad.
Samozřejmě, že máme vliv na své děti, ale mnohem menší, než jsem si myslela. Pokud to přeženu, dítě, které budete týrat, ovlivníte samozřejmě extrémním způsobem. Ale mluvím-li tu o dětech vychovaných ve stabilních láskyplných podmínkách, dalo by se říci, že si jdou svou cestou.

Jaké tedy jsou?

Dvanáctiletá Gétka je vlídná, empatická, pečující, trochu introvertní ale se smyslem pro humor. Pořádná, praktická i zodpovědná. Chytrá, talentovaná na jazyky. Má výtvarný talent, také na hudbu i sport.

Ruben, kterému je devět, je snílek, který tráví většinu času ve svém světě. Je trpělivý, samotářský. Velmi citlivý a celkově pomalejší a přemýšlivý, někdy melancholický. Milující. S velkou fantazií. Má moc rád zvířata. Praktický a zodpovědný zatím moc není, ale je to otázka vývoje, tak uvidíme, kam nám dozraje.

Nejmladší šestiletý Issac je naopak extrovert, který rád baví všechny kolem a je věčně dobře naladěný. Je šikovný, rychlý jak fyzicky, tak intelektuálně. Je vychytralý. Zajímá se hodně o materiální svět. Fascinují ho investice všeho druhu. K Vánocům si od nás přeje zlaté cihly, zlaté mince, diamanty (směje se). Má neuvěřitelnou vytrvalost i důvtip. Nikdy se nevzdává.

Opravdu v žádném z nich nevidíte svou aspoň mini kopii sebe samé?

Pokud ano, přikládám to spíš souhře náhod. Že podědily geneticky nějaké povahové rysy, než že bych je vychovala k obrazu svému. Někdy bych ráda, ale nejde to. Mají svou cestu. Jsou koktejlem všelijakých faktorů a každý jsou unikátní.

Dcera Grétka je ve věku dospívaní. Projevuje se u ní puberta?

Víte, celkem se puberty bojím, aby mě příliš nebolela. A také vidím příklady, které bych nechtěla doma zažívat. Zatím to máme s Grétkou úžasné. Samozřejmě se osamostatňuje a má svůj názor, ale vztah máme krásný. Jde se mnou ráda za ruku, obejme mě, dá mi pusu, řekne mi, že mě má ráda i v přítomnosti vrstevníků, atakdále. To ovšem neznamená, že se to nemůže změnit. Ale je to krásné a moc si toho vážím. Osobně mi moc pomohl několikadílný seminář o pubertě, který vedla Iva Kyselá  z Akademie rodičovství u nás ve škole. Trochu mě připravil na to, co by se mohlo dít a proč. A pokud něčemu rozumím, dokáži to lépe přijmout. A pak mi taky pomohl lépe pochopit, jak s dětmi v tomto věku mluvit. Co neříkat a co naopak říkat. Moc doporučuji.

Brzo spatří světlo světa vaše další kniha. Co v ní najdeme a komu je určená?

Ano, je to tak, vyjde v polovině listopadu. Ani tomu nemůžu uvěřit. Vydávám ji osm let od té první. Je určena každému kdo vaří. Jsou v ní recepty ze všech kategorií. Jídla jsou jednoduchá, vařitelná ze základních a dostupných surovin. Přesto moderní, nápaditá, zdravá i rychlá. Cílem je čtenáře opravdu inspirovat něčím novým, ale dovolit jim a cíleně je i motivovat, aby našli svůj vlastní rukopis. Recepty jsou tam okrajově masové, ale protože se snažím učit lidi jíst více rostlinou stravu, najdete tam i velkou inspiraci na vegetariánské a veganské recepty.  Jmenuje se Kitchenette – O svobodě a SVOBODA se opravdu prolíná atmosférou celé knihy. Zachycuje zrnka z našeho života, ale spíše jen podprahově. Obsah je z 99 % receptový.

Můžou podle ní vařit i chlapi - tátové?

Určitě ano, i ti ne-tátové!

Váš nejmladší syn Isaac nastoupil letos do 1.třídy. Markéto, řekněte mi, nemáte náhodou recept na nějaký lektvar, který vám pomáhá zvládat školáka debutanta, dva starší školáky, péči o domácnost, blog a k tomu psaní knihy a to všechno přežít bez ztráty kytičky?

Tím "lektvarem" je naše hospodyně. Opravdu to není v lidských silách zvládat všechno. Zaměstnat hospodyni bylo jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí. Dělá všechnu práci, kterou nemusím nezbytně dělat já. Primárně jde tedy o úklid, prádlo, asistuje mi při focení, uklízí pak po něm i ten výbuch, který vždy nastane a já mohu mezitím vyrazit třeba pro děti. Přebírá zásilky, vybaluje nákup. Postará se o zvířata, když jedeme pryč. Když byly děti menší, pohlídala i je. Navíc mluví anglicky, tak to byl vždy edukativní bonus navíc. Ale primárně nešlo nikdy o péči o děti. Vyzvedávat a rozvážet je do školy považuji za důležitý článek u nás doma. Ráda s nimi proberu všechny čerstvé aktuality a obecně je to skvělý čas, kdy si můžeme hodně popovídat. Učím se s nimi já. Vařím také já.
Zároveň mi její přítomnost umožňuje podnikat. A uchovat si tak zdravý rozum, protože naše domácnost mezitím nestrádá a je hezky čistá a uklizená.

Rodina a vy

Jak si užít (a přežít) vaření s dětmi? Stačí znát tyhle triky!

 Jak dobíjíte po nabitém dni baterky?

U koní. Oni jsou moji terapeuti. Tam zapomenu na všechny starosti. Budu jim na vždy dlužníkem.

Nedávno jste sdílela na Instagramu příspěvek s fotografií vašich objímajících se dětí, kdy jste si ale zároveň postěžovala, že každý den u vás není zalitý sluncem. „Jsou dny, kdy to nezvládám. Mám pocit, že dělám mraky chyb. Kdy jsem unavená. Kdy se děti hádají atd… kdy se nám nedaří. Kdy mám pocit, že má výchova selhala... Zajímá mě ten váš pocit selhání. Respektive, co vám pomůže pustit ho z hlavy?

Jsou to takové ty každodenní drobnosti. Někdy si vyčítám, že jsem byla moc přísná, jindy, že jsem na ně ten den měla málo času. Že třeba jeden usnul dřív, než jsem se s ním pomazlila. To, že se tím tak trápíme, snad znamená, že nám na nich opravdu moc záleží a chceme být lepší. Asi ani není dobré to pustit z hlavy, spíš si to procítit, zanalyzovat, vzít si z toho to nejlepší a uvědomit si, že všechno nemůžeme dělat dokonale. Osobně si říkám, že si nás děti pro něco vybraly a mají naše společné cesty smysl. Těžko říct, jestli to tak je, ale pomáhá to.