[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Trend „body positivity“, tedy kladného vztahu ke svému tělu, konečně dorazil i do mateřství. Přinášíme vám 15 autoportrétů žen, které se rozhodly pozoruhodnou těhotenskou a poporodní proměnu svého těla zveřejnit na Instagramu. Beze studu a s vděkem. Cílem má být normalizace a oslava těla po porodu ve všech jeho podobách – beze studu, souzení, odsuzování a kritiky. Důvod je prostý, ale důležitý: dodat ostatním ženám odvahu a prolomit stigma toho, jak by žena „měla vypadat".
Fotografie jsou plné syrových emocí. Podobně jako komentáře, v nichž ženy popisují, jak se vyvíjelo jejich vnímání vlastního těla. A že to často nebyla jednoduchá cesta... U poslední, patnácté fotografie dokonce popisuje muž, jak on tělesné změny u své partnerky vnímá – jeho komentář vás asi hodně překvapí.
„Pevně věřím, že je třeba prolomit zažité představy o tom, jak by měla naše poporodní těla vypadat. Po porodu Rhyse jsem se opravdu těžko smiřovala s tím, jak vypadám. Břicho a stehna mi pokrývaly strie. Vlasy jsem měla zacuchané a vypadávaly, jak jsem je neustále svazovala do drdolu. Měla jsem na těle hodně povolené, povislé kůže, které jsem se nemohla zbavit bez ohledu na to, jak moc jsem cvičila nebo jak zdravě jsem jedla. Tak moc jsem potřebovala změnu, že jsem si obarvila vlasy na černo barvou z krabičky. Bůh ví, co mě to napadlo… Moje šestnáctileté já by umřelo při pomyšlení, že tuhle fotku zveřejním. Dnes jsem na ty strie a povolenou kůži pyšná. Mám tu čest vidět vyrůstat dvě úžasné lidské bytosti. Jistě, pokusím se shodit nějaké to kilo, začnu znovu cvičit a budu se snažit jíst zdravě... Ale tentokrát mi už nebude vadit vám to ukazovat.“
„Být matkou dvou dětí je neuvěřitelné požehnání a já svému tělu každý den děkuji. Děkuji za to, že mi umožňuje být se svými dětmi přítomná..."
„Myslíte si, že vypadáte jako umělecké dílo. Vypadáte. Zveřejněte to! Prostě buďte.“
„Tento týden jsem dostala ty nejmilejší komentáře o tom, že když ostatní ženy vidí, jak se cítím sebejistá ve svém těle – se striemi i bříškem – mají pocit, že mohou být také sebejisté.“
„Moje patnáctileté já potřebovalo hlas, který by mu řekl, že všechny tělesné a duševní změny, které budu jako máma po porodu zažívat, jsou naprosto normální. Léta jsem měla poporodní depresi kombinovanou s úzkostí a společensky jsem se distancovala, což u mě způsobily nedostatek sebelásky a absence hranic. To je moje ‚proč‘. Je potřeba hodně léčení a hledání vnitřního klidu, abyste se z toho vyhrabala. Vezměte to den po dni. Všechny s tím bojujeme. Nejste v tom sama.“
„Vzpomínám si, jak jsem tuhle fotku pořídila a myslela si, že ji nikdy nezveřejním. Teď je to jedna z mých nejoblíbenějších fotek z mého těhotenství s dvojčaty. Vidím na ní ten chaos života s batoletem. Díky velkému břichu vidím příběh růstu svých dětí. Vidím radost na našich tvářích. Stále slyším hrát hudbu, na kterou jsme tančily. Cítím vůni večeře, která se pekla v troubě. Na tento okamžik si vzpomínám tak živě. Okamžik, o kterém jsem si myslela, že na něj zapomenu. Zamrzlý v čase...“
„Co se pamatuji, snila jsem o tom, že si koupím oblečení, do kterého zhubnu: menší džíny, těsnější šaty, kratší topy. Když jsem před téměř třemi lety souhlasila s koučováním, byla jsem psychicky na velmi temném místě. Ani v nejdivočejších snech jsem si nepředstavovala, že bych se dnes mohla cítit takhle smířená se svým tělem po porodu. S více než 30 kily navíc a s břichem potaženým desítkami tygřích pruhů. Bez ohledu na extrémní změny, kterými mé tělo prošlo, jsem se nikdy necítila silnější.“
„Malá připomínka: Nenávist ke svému tělu vás nikdy nedostane tak daleko jako láska k němu.“
„Na poporodní období vás nepřipraví. Strávíme tolik času soustředěním se na těhotenství, dětský pokoj, porod a fotky z porodnice. Lékaři nás připravují na těhotenství a porod, ale někde po cestě zapomínají na přípravu na život po příchodu dítěte. Na to, že vaše tělo bude vypadat a cítit se úplně jinak než kdykoli předtím. Právě jste vytlačila (nebo si nechala vyříznout) ze svého těla dítě, tak jistěže to bude jiné! Ale nepřipraví vás na to. Nepřipraví vás na proces hojení a na to, že pro některé z nás, jako jsem já, to může být pomalý, zvláštní a bolestivý proces. Nebo na to, že se vám po těhotenství mohou udělat strie, až se břicho zmenší. Nikdo vám neřekne, co je normální a co ne. Prostě se o tom nemluví. Lékaři, přátelé a rodina s vámi stráví tolik času povídáním o těhotenství a nadcházejícím porodu – a ano, je velmi důležité, abyste se na to připravila. Ale stejně tak i na období po porodu. Někde cestou jsme zapomněli, že ženy potřebují vedení a podporu i po porodu. Slyšela jsem to říkat už dřív, ale nevěřila jsem, že je to možné, dokud jsem to nezažila. Čtvrtý trimestr je bezpochyby ten nejtěžší.“
„Tyto fotografie byly pořízeny jen několik hodin před porodem a ukazují čistou sílu a moc ženského těla.“
„Moji kluci nevidí jizvy po dvou operacích, které mi je pomohly přivést na svět. Nevidí ani strie. Co ale vidí, je rostoucí bříško jejich maminky, které se mění v basketbalový míč. Vidí pohyby jejich brášky a smějí se nadšením. Nemám ráda jizvy a strie, ale mám ráda to, že mi bylo dopřáno odnosit čtyři lidi během tří let. Není to neuvěřitelné?“
„Včera večer jsem odpočívala a cítila, jak moje miminko kope a kroutí se, světlo dopadalo na mé strie a já si nemohla pomoct a poděkovala jsem svému tělu za všechno, co dokázalo. Vzpomínám si, jak se mi v prvním těhotenství udělala první strie. Hluboká, karmínová stopa, která mě strašně trápila. Mazala jsem si tělo olejem, krémem, vším možným, co jsem mohla sehnat, a přesto se s rostoucím bříškem objevily další strie. Nic nepomáhalo. A když se Jaxon narodil, měla jsem břicho pokryté červenými skvrnami. Vybledly do stříbrna. A to, co jsem kdysi nenáviděla, teď miluju. Moje známky mateřství: kopance, křeče, bezesné noci, pálení žáhy, bolesti těla, kontroly krevního cukru, inzulinové injekce. Známky života. Mám bříško plné pruhů a tlustou bílou jizvu, kterou přišel na svět život. Před pěti lety bych byla zklamaná, kdybych věděla, že ty pruhy nikdy nezmizí. Ale teď jsou součástí mé identity. Moje tělo dvakrát vyrostlo, aby mi dalo dvě krásné děti, a teď to dělá znovu pro naši nejnovější lásku. Kráčím ke konci posledního trimestru těhotenství a snažím se dát si v období růstu trpělivost, milost a lásku. Děkuji ti, tělo.“
„Její tělo se natahovalo. Její tělo rostlo. Její tělo dělalo vše, co mělo. Její kůže byla poznamenaná. Její břicho se prověsilo. Její tělo už nebylo takové, jaké bývalo. Občas pro ni bylo těžké ho milovat. Srovnávala se, a někdy se dokonce nenáviděla. Její tělo se stalo nepřítelem klasických norem ‚krásy‘, a ještě větším nepřítelem jí samotné. Nadávala mu. Cupovala ho na kousky. Schovávala ho. Přála si, aby zmizelo, a propadla se do díry sebenenávisti. A brzy ji to přestalo bavit. Unavená z nenávisti k sobě samé. Unavená ponižováním sebe sama. Unavená snahou změnit se a být někým jiným než sama sebou. Unavená z útěku před myšlenkou milovat tělo, ze kterého vzešly její děti. Chtěla zažít pocit lásky k sobě samé uvnitř i navenek. Začala tedy měnit způsob svého nastavení a přemýšlení. Při popisu sebe sama používala laskavá slova. Oblékala si to, co chtěla, i když ji to děsilo. Hledala drobnosti, kterých by si na svém těle mohla vážit, a těch se držela i v těžších dnech. Víc se usmívala a začala sebe samu skutečně vidět v novém světle. Celé její tělo se přeuspořádalo, zvnitřku i zvenku – samozřejmě že teď bylo jiné! Její kůže byla zvrásněná a povolená, protože kdysi tvořila ochrannou bariéru pro její rostoucí děti. Její břicho se zvětšilo a rozšířilo, aby se dokonale každému z dětí přizpůsobilo. Znaménka a jizvy se staly připomínkou jejích dětí a vstupu do mateřství. Její tělo bylo domovem. Její tělo je silné a jedinečné. Její tělo jí přineslo ty největší dary, a proto ho opravdu miluje. Nikdy nebyla zlomená ani ošklivá. Nikdy se nepotřebovala měnit nebo formovat. Vždy byla tou krásnou silou. Jen se na sebe potřebovala dívat trochu jinak.“
„Žena větvící se v matku.“
„Nebyl jsem si jistý, jak bude tělo mé ženy vypadat po dvou těhotenstvích, protože mi to bylo upřímně jedno. Vidět svou ženu procházet dramatickými tělesnými změnami bylo neuvěřitelné. Mohl jsem být svědkem extrémů jejího těla a sledovat, jak roste a jizví se. Vím, že ne každý okamžik byl pro ni fajn. Viděl jsem, jak zažívá emoční vzestupy a pády. Její sebedůvěra stoupala a pak zas klesala sakra nízko. Moje láska k ní ale rostla s tím, jak rostla ona. Cítit, jak moji synové kopou a převalují se v jejím bříšku, bylo neskutečné. Sledovat ji při porodu našich synů a vidět, jak moc musela ona i její tělo pracovat, aby je přivedla na svět, bude navždy to nejskvělejší, čeho kdy budu svědkem. Jsem na ni – ženu, manželku a matku, kterou se stala – tak pyšný. Je víc než jen skvělá partnerka. Dává mému životu smysl. Jak můžu její tělo vnímat jinak než jako krásné? Každý centimetr jejího těla je krásný. Každá jizva. Každá boule. Každá křivka. Miluji ji za to, jaká je, a za to, kým se stává.“