Maminka.czVaše příběhy

Hádkám před dětmi se chci vyhnout. Manžel je ale považuje za výchovné

25.  5.  2019
Nejsem konfliktní typ a hádám se z principu nerada. Občas se tomu ale vyhnout nedá, hlavně po letech manželství. Na čem si ale trvám, je názor, že děti by měly být hádek rodičů ušetřeny. Můj muž si myslí pravý opak.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

S manželem jsme spolu deset let a máme sedmiletého syna a pětiletou dceru. Než jsme měli děti, hádali jsme se minimálně a dovedli všechny spory rychle urovnat. Co máme děti, náš vztah se samozřejmě proměnil. Hlavně v posledních dvou letech konfliktů docela přibylo.

Je to určitě dáno více věcmi, ale nemyslím, že se nějak lišíme od jiných rodin. Zkrátka jsme partneři řadu let a ke vztahu patří i hádky. Natož když domácnost často vypadá jako po výbuchu, peněz se stále nějak nedostává, hypotéka se sama nesplatí, nároky dětí rostou, oba chodíme do práce a máme pocit, že pořád něco nestíháme.

Tablet dětem? S manželem se kvůli tomu hádáme jako psi

Muž je konfliktní typ

Já a Petr jsme úplně odlišné povahy. Já se snažím konflikty řešit spíš smírně, často mu vyjdu vstříc i za cenu toho, že s ním nesouhlasím nebo se dokonce cítím ukřivděná. Vím, že je to špatně, ale hádky se mi příčí a snažím se je co nejrychleji ukončit. Problém je, že pak se to ve mně stejně hromadí a nakonec jednou za čas vybuchnu o to víc.

To Petr je cholerik, který se hádá vlastně docela rád, jak jsem s překvapením zjistila až v posledních letech. Pro něj je hádka druh sportu a možnost „tříbení argumentace“, jak mi jednou sám řekl. Stačí celkem málo, aby vyletěl a pustil se do konfrontace. Často jsou to opravdu hlouposti, kolikrát ho podezřívám, že jen hledá záminku, aby se do hádky mohl pustit. Na druhou stranu se zase poměrně rychle uklidní a především obvykle hádkou upustí páru a nic v sobě nehromadí.  

Víc než samotné hádky mi začala vadit jiná věc – to, že k nim dochází před dětmi. Opakovaně. Dokud byl starší Míša miminko, veškeré spory se řešily šeptem. Pak trochu povyrostl a Petr se přestal kontrolovat, protože už nebylo potřeba být půl dne jako myšky a zároveň byl podle něj Míša malý a ničemu nerozuměl. Já jsem si už tehdy myslela svoje, ale koneckonců hádky byly sporadické a docházelo k nim málo.

Opakované záněty uší dcery měly překvapivý důvod – naše manželské hádky

Chci, aby děti u hádek nebyly

Pak s narozením Klárky už to bylo trochu jinak. Druhé dítě je „bité“ na všem, netočí se kolem něj svět jako kolem prvorozeného, takže ani míru hlučnosti už jsme moc neřešili.

Jenže já se aspoň snažím, aby děti u našich sporů nebyly. Samozřejmě to ne úplně pokaždé jde, ale jakmile je to jen trochu možné, snažím se to řešit. Buď před nimi hádku vůbec nezačít, nebo, je-li to možné, odtáhnout Petra třeba do jiného pokoje nebo naopak děti poslat do pokojíčku.

Problém je, že se mi to moc nedaří. Petr naopak řekne: „Kdepak, jen ať tu zůstanou. Jsou součástí rodiny, tak musí být u všeho.“ Podle něj hádky do života patří a tím, že před nimi budu děti chránit, je jen rozmazluju. Koneckonců se prý nejčastěji hádáme kvůli nim.

A to mi právě vadí. Z mého pohledu je to špatně, protože si myslím, že děti se pak můžou cítit provinile. Myslí si, že se hádáme kvůli nim a že něco provedly, i když to vůbec není pravda. Toho je chci ušetřit.

Vnouče mělo do rodiny přinést radost, místo toho je zdrojem konfliktů

Před dětmi o dětech!

Něco jiného je, když se v autě trochu poštěkáme, protože Petr někde zapomene odbočit a pak půlhodiny bloudíme, jelikož se odmítá zeptat na cestu. To beru. Ale ono se to pak často zvrtne a najednou nás přistihnu, že řešíme, kdo může za to, že je Míša nepořádník a neuklízí a že Klárka nechce nic jíst. Petr by se takovou debatou zabavil klidně celou cestu, já se ji snažím utnout, protože děti na zadních sedačkách jsou jedno velké ucho.

Petr se přepne do režimu, kdy o nich klidně mluví tak, jako by tam vůbec nebyly. Kolikrát jsem mu říkala – představ si, že by někdo mluvil o tobě, ty jsi stál dva metry vedle a nikdo by si tě nevšímal! A co teprve kdyby se kvůli tobě ti dva hádali, bylo by ti to příjemné?

Mlátí se a hádají? Osvědčené rady, jak omezit neustálé soupeření mezi sourozenci

V lepších chvilkách uzná, že na tom něco je, ale taky to není vždycky. Jenže problém je podle mě i tehdy, když se hádka dětí netýká. Podle mě nemají být svědky toho, že na sebe rodiče zvyšují hlas, rozčilují se nebo dokonce použijí nějaká sprostá slova. Samozřejmě, že křik i nadávky znají a nemyslím to tak, že by se s nimi setkat neměly, to ani nejde. Jen by neměly v tomhle věku vidět, že je rodiče používají v komunikaci mezi sebou.

10 zásad dobrého rodiče

Možná jsem zbytečně přecitlivělá. Když vidím, jak každá hádka otřese se mnou, říkám si vždycky, jakou paseku to musí nadělat v hlavičkách těch dvou. Klárka se mě občas přijde zeptat, proč jsme s tatínkem křičeli, a já jí vždycky vysvětluju, jak nejlíp umím, že to holt dospělí někdy dělají, ale že to neznamená, že by se neměli rádi. No, nevím, jak moc mi v tu chvíli věří. Míša se neptá na nic, spíš se obvykle na chvíli úplně stáhne a já na něm poznám, že si s tím taky moc neví rady.

Takže se opravdu snažím hádkám co nejvíc vyhýbat a děti jich ušetřit. Ale ne vždycky to jde a navíc, jak jsem psala už výše, ve mně se pak frustrace hromadí a o to větší výbuch jednou za čas přijde. A to mi vadí úplně stejně.

Radka, 37 let

 

Témata: Děti, Rodina, Rodina a vztahy, Péče o dítě a jeho výchova, Výchova, Vaše příběhy, Rodiče, Hypotéka, Míša, Hádek, Had, Hádka, Výchovné, Manžel