Hafík se ztratil aneb Psí známka pro plyšáka není hloupost

Deník šílené matky (12. díl): O vševědoucí prozřetelnosti, o velké porci štěstí a náhody a o tom, jak jedna původně hloupá poznámka zachránila moje a manželovo duševní zdraví.

Na úvod mi dovolte představit mé tři děti: dvojčata Alex a Niki a malého Petrose. Holkám budou v listopadu tři a Péťa oslavil začátkem května rok. Mezi sebou mají 17 měsíců.

Prohlížíme si takhle jednou s holkama staré fotky našeho pejska, když je upoutá malý přívěsek na jeho obojku. „Co to je?“ ptá se Niki. „To je taková krabička, kam se napíše adresa a telefonní číslo, a vždycky když se Kubíček ztratil, díky tomuhle jsme ho našli,“ vysvětluju.
Po obědě se vypravujeme ven a těsně před odchodem už prakticky ve dveřích Ali zahalasí obligátní: „Ale kde je ten můj milovanej druhej hafík?“

Nastává horečná sháňka po obou pejscích, protože Niki svého samozřejmě taky hned potřebuje. Pejskové jsou nalezeni, holky již skoro vystrkány ze dveří, Péťa vzpouzející se v kočáře vříská, protože být v kočáře mu od jistého věku přijde vrcholně nedůstojné,. Já kontroluju, jestli mám peníze, mobil, sahám po klíčích a bezmyšlenkovitě prohodím „Musíme těm vašim hafíkům taky pořídit takovou krabičku s telefonním číslem, aby se neztratili.“ V půlce věty mi dochází, na jak tenký led vstupuju, ale už to nejde vzít zpátky. Zabouchávám dveře, dělám, jako že nic, a doufám, že mě holky třeba neposlouchaly. Omyl. Poslouchaly. „Chcete jim takovou krabičku taky pořídit? Prima, tak až se vrátíme, jo? Ne, teď už ne. Ne, ne. Ok, tak jo, tak teď.“

Odemykám, zpocená ze sebe shazuju bundu a boty a zatím co v šuplíku pod televizí lovím centrofix, v duchu se proklínám. Hafíci jsou naštěstí opatřeni plyšovými obojky i s plyšovou známkou, jež v očích mých dcer onu krabičku dostatečně supluje. Jediné, co musím udělat, je naškrábat na látku své telefonní číslo a voilà hotovo. V předsíni vrstva písku (zapomněla jsem vyklepat boty včera z pískoviště, uff). Péťa uřícený v kočáře už naštěstí klimbá, holky spokojený s plyšákama v rukách stojí u výtahu, nabrané zpoždění zhruba 10 minut.

(A teď klik, o několik týdnů později.)

Do Prahy přijeli naši kamarádi z Maďarska. Sešli jsme se u Letohrádku královny Anny, prošli jsme zámecké zahrady, obešli Víta, sedli si na kafe s výhledem jak z turistického prospektu a volným tempem se zastávkami na zmrzlinu a máčením se v každé kašně a fontánce po cestě jsme to sešli dolů na Malostranskou. Tam jsme se rozloučili a vydali se ke svým domovům - my s dětmi tramvají číslo 22. Po 20 minutách jízdy Ali spí na sedadle, Péťa se mermomocí snaží vyprostit ze sevření kočáru a Niki chce každou zastávku seskakovat ze sedadla a mačkat knoflík na otvírání dveří. Konečně vystupujeme. S jedním dítětem spícím, s jedním řvoucím, s jedním plným energie… a o jednoho plyšáka lehčí. Chudák hafík zůstává ležet nepovšimnut na sedadle.

Osudová ztráta, které si ovšem nepovšimneme až do doby, než těsně před usnutím Ali zahlásí svoje: „Ale kde je ten můj milovanej druhej hafík?“ Naštěstí zatímco my s manželem se pouštíme do hledání, Alinka usíná, a tak spolu s námi nemusí čelit hrozivému zjištění: Hafík zůstal ve dvaadvacítce.

Informační linka pražské integrované dopravy funguje nepřetržitě a jsou na ní velmi milí a ochotní. Do dvou minut mám čtyři telefonní čísla na čtyři vozovny, kde dneska točila tramvaj číslo 22. Pracovníci vozoven jsou také velmi milí, ale dozvídám se, že tramvaje se uklízí (a případné ztráty a nálezy se shromažďují) až na konci směny, tedy zhruba kolem půl druhé ráno. Co teď? Alex bez pejska prakticky nevytáhne paty z domu. Co na tom, že má na posteli ještě jednoho, úplně stejného. Ven bere jedině toho svého „milovaného druhého“ hafíka. Manžel se obléká a vyráží na hon nízkých dvaadvacítek. Tu noc jich projde 7 a kdo ví, do kolika by ještě v plané naději nastoupil a vzápětí zklamaně vystoupil, kdyby neobdržel telefonát:

Já: „Hafík se našel!“
Manžel: „No to mi neříkej! Kde byl?“
Já: „Je v Kobylisích v baru U Vypitýho Voka.“
Manžel: „Prosím???"
Já: „Můžem si ho do hodiny vyzvednout, pak zavíraj.“

Celá věc se udála asi takhle: Nějaký týpek v tramvaji ho shrábnul a pak se s ním U Vypitýho Voka pokoušel zaplatit dvě piva. Pohotová paní barmanka (mimochodem máma od dvou dětí) nemeškala a zavolala na telefonní číslo na jeho známce. A tak se náš „milovanej druhej“ hafík zase vrátil k nám do rodiny a znovu nastolil lásku, klid a mír v našich srdcích.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Merkur má velmi dobré navázání na Pluto, což by pro vás znamenalo schopnost komunikace, ale také je dobře umístěná Luna, což vám může…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci