Hejlíkovi: Vojta je takové přizpůsobivé miminko

Ona byla dřív mírně cynická, on až přehnaně alternativní. Mateřství je však oba změnilo. Na svět se teď Veronika a Lukáš Hejlíkovi dívají jinýma očima právě díky malému Vojtovi. „Máme přizpůsobivé a strašně hodné miminko,“ pochvalují si navíc jednohlasně…

Veronika je modelka, známá především v zahraničí, kde několik let působila jako „živá krejčovská panna“. Lukáš je nejen oblíbený herec, ale i bloger a autor jednoho literárního projektu. Oba navíc spojuje cestování za dobrým jídlem. A od září minulého roku i syn Vojtíšek. Nejen o něm jsme si povídali jedno nezvykle teplé zimní odpoledne v jejich domku na Moravě, kam nás pozvali. 

Jaké je Vojtíšek miminko? 

Veronika: Naprosto dokonalé. Ale to vám řekne o svém dítěti asi každá máma. Je strašně hodný, pláče opravdu jen minimálně, v noci se budí maximálně třikrát na kojení a pak hned zase usíná. Ze začátku se mnou spával v posteli, ale to od jeho druhého měsíce skončilo a po každém kojení jsem začala Vojtu vracet do postýlky. Měla jsem strach, že bude protestovat, ale stačí ho pohladit, dát pusinku, popřát dobrou noc a hotovo. Chvilku si něco žvatlá a do deseti minut usíná. Přes den si spolu hrajeme, povídáme, jdeme na procházku… Je to takový můj parťák. 

Lukáš: Je velký. 

Veronika: No po kom asi! 

Vždycky mě zajímalo, jak to dělají modelky, které se stanou mámami, že už pár dnů po porodu vypadají, jako by ani nerodily. Jak se tak na vás, Veroniko, dívám, vy budete tou pravou adeptkou na odpověď. 

Veronika: Děkuju! Bříško mi pořád ještě trochu zůstalo, ale víte co? No a!? Já to prostě neřeším. Ano, jsem zpět na své velikosti, ale nijak cíleně jsem se o to nesnažila. Je pravda, že někdy dám před večeří přednost spánku, ale pravidlem to není. Já měla vždycky přirozeně štíhlou postavu. V těhotenství jsem nabrala přes dvacet kilo a trochu měla obavu, jestli nebudu muset po porodu komplet obnovit šatník, ale tělo si s tím poradilo samo a už během šestinedělí se vrátilo zpět do své původní velikosti.

 Lukáš: Já jsem taky zhubnul! (smích) 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

 

Takže jste se v jídle nijak neomezovala? 

Veronika: Ani ne. Spíš jsem řešila, co jíst, aby to neublížilo miminku. Někdy možná až moc fanaticky, takže když jsem si na jedné farmě dala kus sýra z nepasterovaného mléka, měsíc jsem kvůli tomu měla výčitky a „googlila“, jak se projevuje listerióza. (smích) Během třetího měsíce jsem měla asi čtrnáct dní nevolnosti a pomáhalo jen jídlo. Takže jsem si objednávala domů kulajdy, kančí guláše, svíčkové… Během týdne, který jsme strávili v únoru na horách, byl mým nejoblíbenějším jídlem řízek a šťouchačky. 

Lukáš: Jo, dodnes tě vidím, jak jsi u toho funěla! 

Je to skutečně jen o dobrých genech, nebo i o pohybu a „dření“ na sobě? 

Veronika: To vůbec. Já vlastně nikdy pravidelně necvičila. Sem tam jsem měla takový záchvat, to ještě když jsem žila v Londýně, a chodila do fitka, ale brzo mě to přestalo bavit. Teď často doháním chybějící energii sladkostmi, což určitě není ideální. Ale já se prostě neumím ovládnout a ty chutě jsou silnější než já. 

Lukáš: Jo, vždycky se snažím, když mám čas, Verunce pořádně dobře navařit, protože se teď dost šidí. Já to chápu, opravdu není čas na žádný „slow cooking“. To jen Vojta má nárok na svůj „fine dining“ u prsu. Veru, můžu říct, jak tomu říkáme? 

Veronika: Jasně. 

Lukáš: Znáte brněnskou restauraci Koishi? Jestli ne, měli byste ji poznat. Tak takový kulinářský zážitek si teď užívá Vojtin, má „kojši z prsu“ sedmkrát osmkrát denně. 

Čeho všeho, co vás do té doby míjelo, jste si kromě kanců a řízků v těhotenství ještě dopřávala? 

Veronika: Právě ty řízky, omáčky, knedlíky. Přes rok si je dám určitě taky ráda, ale ne třikrát týdně. Já měla prostě pořád hlad a chuť na tato těžká jídla. 

Měla jste i to obligátní „hnízdící období“, nebo vás minulo

Veronika: Myslím, že každý se cítí na něco jiného. Já zvolila tu aktivnější formu čekání. Navíc jsme nikdy nebyli dál než maximálně dvě hodiny od Prahy a ty poslední dny už zůstávali jen v Praze. Vyloženě hnízdící období jsem neměla. Vojtíkův pokojíček jsme vybavili tak nějak postupně a oblečení jsem mu kupovala snad až ve třetím trimestru. Navíc jsme dostali spoustu dárků od rodiny a přátel. 

Chcete se ještě vrátit k modelingu? 

Veronika: Asi ne. Nebo určitě ne v té míře, jako tomu bývalo. Nedovedu si představit, že bych někam na několik dní odjela a Vojtíška tady nechala. Moje práce je teď domlouvání dopoledních představení pro LiStOVáNí, což je velmi úspěšný projekt mého manžela. Takže jednám s tisícovkou učitelek a knihovnic. 
A to mě po pracovní stránce naplňuje, navíc to zvládám i teď, co se Vojta narodil. Vždycky počkám, až usne, usednu k notebooku a začnu vyřizovat, co je potřeba. Už druhý den po porodu jsem odesílala nabídku představení pro nový školní rok. 

Lukáš: Jo, Verunka mě tak trochu pase. Když mě chce doma, nikde mě neprodá, když se mě chce zbavit, tak mě pošle hezky daleko. Takže teď, když je doma s Vojtou v náročnější chvíli sama, neví, komu to vlastně vyčítat, jestli mně, nebo sobě. (smích) 

Každou nastávající maminku, která přenáší, bude rozhodně zajímat, jak ty poslední dny přežít. Ptám se proto, že s přenášením máte zkušenost. 

Veronika: Já vlastně ani nevím, jestli jsem opravdu přenášela. Původní termín jsem měla 9. září. Ten mi pak na ultrazvuku předsunuli na 31. srpna. No a rodila jsem právě toho 9. 9. Je pravda, že břicho jsem měla vážně obří a ke konci jsem si říkala, že budu nosit na zádech batoh, abych to vyvážila. Ony tomu pak odpovídaly i ty Vojtovy míry: 54 cm a 4,3 kg. Horší pro mě spíše byla ta neustále se opakující otázka: Tak co, už? 

Lukáš: Jojo, vydal jsem rodinám a kamarádům jasnou zprávu: Prosím vás, už se neptejte, my vám dáme vědět. A když to rodiny pochopily, začal zrovna Prague Fashion Weekend, kde jsme se byli tři dny po sobě podívat na přehlídky našich kamarádů, spoustu dalších kamarádů tam potkali a ta otázka zase začala padat. To už byla ale Veru docela v pohodě, bylo vidět, že to chce mít už za sebou. 

Zkoušeli jste nějaké „vychytávky“, jak příchod Vojtíška urychlit? 

Veronika: Zkoušela jsem horkou vanu, chůzi do schodů a ze schodů, skleničku červeného vína, vyrazili jsme s Lukášem na výlet na Hrubou Skálu a na Ještěd a nesmím opomenout ani naše intimnosti. Podle mého nezabralo vůbec nic a Vojtík si prostě počkal na svůj termín, který mi můj skvělý olomoucký gynekolog, pan doktor Gebauer, stanovil úplně na začátku. Nevím, odkud se vzal ten časový údaj o třítýdenním přenášení. Myslím, že jednou to někde napsali a všichni to pak už jen kopírovali. 

Lukáš: Za to může ten Fashion Week. 
Tam jsme dali pár rozhovorů a bulvár z toho udělal trochu situaci, že přenášíme tři týdny (!) a obrážíme večírky. No, aspoň byla sranda. A je vlastně dodnes, jsem sice chlap, ale přenášet tři týdny je přece kravina, ne? 

Vidíte, a uznávaný pediatr Harvey Karp polemizuje, zda není devět měsíců pro vývoj dítěte málo a zda mu nechybí takzvaný čtvrtý trimestr. Doporučuje v prvních třech měsících života dítě hodně chovat, nenechat ho zbytečně plakat… 

Veronika: Nedokážu si představit, že bych Vojtu ještě měsíc nosila v bříšku, s ohledem na ty jeho míry. Měla jsem co dělat i tak. A co se vyplakání týče, tak to není úplně náš případ. Po pravdě, já bych na to neměla nervy. Nejsem si jistá, jestli je to v dnešní době ještě tak běžné, jako tomu bývávalo dřív. Přece jen naše maminky byly v průměru o nějakých deset let mladší, když měly své první dítě, tak si myslím, že i ten přístup k mateřství byl možná trošku jiný. Co si o tom myslíš ty, lásko? 

Lukáš: No, já spoléhal na tvůj cynismus, ale hormony v těhotenství ho rozpustily jako vitacit na jazyku. Po pravdě, taky nemám nervy na to, slyšet malého plakat. Radši to řeším, než bych nechal být. Zároveň cítím, jací jsou z nás denní otroci. Tedy jen proto, že v noci spí. 

Lukáši, vy jste už dvojnásobným tatínkem, z předchozího vztahu máte dceru. Byl jste u obou porodů? 

Lukáš: Jasná páka, byl jsem s Verunkou poslední dva měsíce před porodem každý den a je pravda, že jsme je trávili velmi aktivně. Vedeme spolu blog Gastromapa Lukáše Hejlíka a myslím, že jsme dávali až tři čtyři návštěvy zajímavých kaváren a restaurací denně. Vojtík tak byl už prenatálně velmi dobře živený. Porod byl super, já byl za termín šťastný. Přišlo to, jak mělo, šlo to skvěle a rychle. To Verunka ale určitě nepotvrdí, že? 

Veronika: Teď zpětně musím uznat, že to asi rychlé bylo, ale že bych si to nějak extra užívala, to bohužel říct nemůžu. Ale rychlé to asi bylo, když mi ani nestihli dát epidurál! 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek


Jak jste dceru na příchod brášky připravil?

Lukáš: Nechtěl jsem na Klárku tlačit, nechtěl jsem jí vsugerovávat, že se musí těšit. Nechal jsem to na ní, na jejím postoji, a ten se stále zlepšoval. Musí to být pro ni těžké, na druhou stranu, už má taky malou sestřičku, takže je v tom vlastně zkušenější než já. 

A co na Vojtu říká? Pomáhá, chová, vozí...? 

Veronika: To víte, že ano. Vozí ráda, i chová, ale to jen chvilku, protože Vojta je kus chlapa, takže se dost pronese i mně. 

Lukáš: A hlavně, jak trochu kníkne, hned ho zase předá. (smích)

Co vás na samotném porodu překvapilo nejvíc? 

Veronika: Těžko říct, já měla vše tak nastudováno, že jsem byla připravená na jakoukoli variantu a možnost porodu. Uznávám, nečekala jsem, že to bude až taková bolest, ale teď zpětně si ji už vlastně ani nepamatuji. Tím, že to byl můj první porod, jsem neměla srovnání a tím pádem nevěděla, co od toho čekat. Dojímala jsem se u porodů, které jsem sledovala na YouTube, znovu koukala na pořad České televize Čtyři v tom a těšila se na ten moment, až budu mít toho našeho chlapečka u sebe. A pak to najednou bylo a já byla ta nejšťastnější žena na světě. A ten pocit trvá doteď, protože mám dva nejúžasnější muže, kteří jsou pro mě vším. Co mě ale překvapilo opravdu hodně, je ten permanentní strach, který o Vojtu mám. Čím víc ho miluju, tím víc se o něj bojím. Lukáš už si kolikrát klepe na čelo, že nejsem normální. 

Lukáš: Jak jsem říkal, je krásný sledovat, jak ten Verunčin cynismus, kterým byla dříve tak zdatně okovaná, rezaví. Ale to je vlastně hezký. Ano, někdy trochu blázní, přehání. Ale i to je pochopitelné. Kdybych kojil a byl s Vojtou dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu, taky by mi hrabalo. První dva měsíce jsem byl s nimi doma a snažil se co nejvíc pomáhat. Od listopadu jsem zpět v práci a ten zápřah je neskutečný. Měl jsem osmdesát představení a moderoval osm velkých akcí. Ale i když člověk přijede v noci ztrhaný po šesti představeních ve čtyřech městech a má za sebou šest set uřízených uřícených kilometrů, nemá nárok kníknout. Uvědomuju si totiž, že to pořád není tak náročné jako právě být doma s dítětem. Tuhle fázi na ženách upřímně obdivuju! 

Zmínili jste se, že vaším koníčkem je putování za dobrým jídlem. Nakolik je pro vás kvalitní strava zásadní? 

Lukáš: Nehrotím to nijak. Už nechci být v ničem tolik ortodoxní. Dělám to, co radí ten blog. Někdy si prostě radši trochu zajedu, než abych se pořádně spálil. Měli bychom se zase pomalu vrátit ke gastrokroužkům. Teď i jednám o televizní podobě tohoto formátu. To jsme vlastně taky s Verunkou vymysleli a nejvíc se zasloužili o to, aby tohle setkávání lidí, kde je stěžejní bod právě něco si navzájem uvařit, pravidelně fungovalo. 

Dnešní matky řeší, zda svým potomkům kupovat lahvičky s příkrmy, nebo si raději vše uvařit doma. Jak se na to díváte vy? 

Veronika: Zrovna nedávno jsme se o tom s Lukášem bavili. Mám pocit, že v dnešní době musí dětská výživa splňovat tak přísná kritéria, že se není čeho obávat. Ale samozřejmě záleží na každé mámě, co jí vyhovuje lépe. Já proti kupovaným lahvičkám rozhodně nic nemám. Určitě to ale je finančně náročnější než ty doma připravované. Takže ať si každý rozhodne, co je pro něj lépe vyhovující. 

Něco jiného je koupit „domácí“ mrkev v supermarketu, či podusit mrkev, kterou jste si vyryli na své zahrádce… 

Veronika: No právě. My na chalupě na jaře zasejeme a zasadíme několik druhů zeleniny, takže když budu chtít, můžu ji Vojtíkovi připravit. Máme tu i několik jabloní. Z letošní úrody mi Lukáš zavařil spoustu skleniček našich domácích přesnídávek, které si přidávám ráno do jogurtu. Ale jak říkám, těm kupovaným příkrmům se nebráním. 

Co když ale rodiče nemají možnost pěstovat si vlastní ovoce a zeleninu? 

Veronika: Těžko říct, každý to má nastaveno jinak. Já tedy nevím, jakou zeleninu a ovoce pro mě a mé sestry kupovala a připravovala naše máma, ale jako panelákové dítě jsme zahrádku neměli, tudíž musela vše kupovat. A taky žijeme. Já teda jen taktak, protože mám až smrtelnou alergii na některé druhy ovoce a ještě donedávna jsem nejedla ani jeden druh. Na druhou stranu, dnes je možností, jak dobře jíst, tolik, že i bez vlastní zahrádky můžete svému dítěti dopřát kvalitní stravu. 

Lukáš: Jasně, trhy jsou teď přece mánie. Další velký trend je nakupování přes internet, takže sehnat nějakou věc je už vlastně úplně jednoduché. Já stále však nejvíc miluju to, když si jíme své. Máme maso z našich ovcí, husy, kohouty, kačeny a králíky od pana Tvarůžka, ryby z rybníka od vedle nebo ty, které chytil táta v Norsku, vypěstujeme i nějakou zeleninu. Jíme hodně ořechů a to je taky z naší úrody. 

A do toho všeho navštěvujeme restaurace a za jídlem cestujeme. Tedy myslím, že jíme kvalitně. Ale jak už jsem se zmiňoval, vím, že to není třeba hrotit. Občas nás ve škole po představení pozvou do jídelny na oběd a já se těším jako pes. A musím mimochodem říct, že i tam se to docela hýbe. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek
Klepněte pro větší obrázek


Žijete střídavě v Praze a na Moravě. To vyžaduje poměrně velkou logistiku, ne? 

Veronika: Ano, dřív jsme mezi Prahou a Moravou jezdili většinou pouze vlakem. Teď to bohužel tolik nejde, protože těch věcí s sebou vozíme opravdu hodně. Ale hned, jak bude Vojta větší, bych se k cestám vlakem chtěla vrátit. Teď se toho ještě trochu bojím, třeba jak budou lidé reagovat, když si dám na sedadlo korbu a zaberu tak další dvě místa. 

Lukáš: Jsem do vlaků trochu magor. Mám dvě auta a přejíždím vlakem ty delší distance. Je to pohoda a chvíle, kdy můžu spát či si číst, na něco se připravovat, prostě si odpočinout. 

Kde se Vojtíškovi líbí víc? 

Veronika: Asi je mu to jedno. On je takové přizpůsobivé miminko. Režim se mu snažím dodržovat stejný jak v Praze, tak na chalupě. Všude má svoje zázemí, svůj pokojíček. Uvidíme, až bude starší, třeba se to změní. 

A chtěli byste jej vychovávat stranou velkoměsta? 

Veronika: Za mě asi úplně ne. Líbí se mi ta rovnováha. Chvíli město, chvíli venkov. Já sama jsem spíše městský člověk. Pocházím z Olomouce, nicméně víkendy jsme v dobách mého dětství pravidelně trávili na chalupě, což jsem tenkrát nedokázala tak úplně ocenit. 

Lukáš: Jasně, hlavně už žádná izolace. Myslím, že kdyby teď někdo vyhrabal z archivu časopisu Maminka můj rozhovor z dob, kdy jsem měl přesně tyhle alternativní dogmatické záchvěvy, myslel by si, že jsou to dva rozdílní Hejlíci. Snažil jsem si z těch věcí uchovat zdravý náhled, ale také k tomu získat nadhled. 

Lukáš pendluje na trase Brno–Praha, nepatříte tak mezi klasický model rodiny, kdy je táta každý den doma a může pomoct s péčí o dítě. Jak to, Veroniko, zvládáte? 

Veronika: Kdyby jen Brno–Praha! Den kolikrát začíná Lukáš například v Litovli, večer končí v Jeseníku a druhý den v osm ráno hraje v Dobříši, aby se vrátil zpátky na Moravu. To je skoro stejně tak náročné jako péče o dítě. Já jsem byla vždycky hodně samostatná jednotka. Samozřejmě že s miminkem je to něco úplně jiného. Od začátku jsem věděla, že budou dny, kdy bude Lukáš muset být na cestách. On nám to pak ale vždycky po návratu vrchovatě vynahradí. 

Lukáš: Když už, lásko, zmiňuješ tenhle případ, tak jsem se ještě z Moravy vracel na noc do Prahy nočním autobusem. (smích) Naše republika je krásná. Je dostatečně velká, aby byla rozmanitá, a přitom je dostatečně malá na to, aby se dala napříč přejet i dvakrát denně. 

Jsou typy žen, které by se bez pomoci partnera neobešly, a takové, které jsou občas rády i samy, jen se svými dětmi. Vy patříte mezi jaký? 

Veronika: Jsem moc ráda, když je Lukáš s námi, ale když to nejde, tak se nedá nic dělat a určitě si umím poradit. Nedávno jsem pekla bábovku, a když jsem ji dávala do trouby, tak jsem na ni mluvila: „Táááák, a šup, teď půjdeš hezky do trouby.“ Když jsem si uvědomila, že mluvím na bábovku tónem, jakým se bavím s Vojtou, vyděsilo mě to a přemýšlela jsem, kdy jsem naposledy mluvila s někým dospělým. 

Vzali jste se ještě před narozením syna. Bylo to pro vás důležité právě kvůli němu? 

Veronika: Já osobně jsem nad tím takto ne uvažovala. Spíš jsme chtěli stihnout svatbu ještě před narozením syna, abychom si ji mohli náležitě užít. 

Lukáš: Jo, byl to NÁŠ den. 

Vy dva spolu nejste sice dlouho, ale přesto se zeptám. Co podle vás utužuje vztah? Kromě dítěte ovšem. 

Veronika: To, že spolu ti dva mluví, a když se jednomu z nich něco nelíbí, dokáže to tomu druhému zavčas říct a nenechat to zajít až do momentu, kdy je pozdě. Já to taky ještě donedávna neuměla, pak se to ve mně vždycky nahromadilo a to nebylo dobře. 

Lukáš: Absolutně souhlasím. Jen si říkám, jestli to není jen jedna z mnoha věcí, které jsem do Verunky naprogramoval v rámci své dominantní povahy. Nicméně, tohle je přesně můj postoj. 

Foto IVY E. MORWEN

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

S radostí zařídíte hodně praktického pro svou nebo rodičovskou domácnost. Dopoledne byste se měly skrze Slunce chovat aktivně a…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci