[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
To, co bylo za dob našich prababiček smutnou běžností, se dnes, v době, kdy máme vše takzvaně pod kontrolou, stává traumatem na celý zbytek života. Díky ultrazvukovým vyšetřením můžeme své rostoucí děťátko sledovat "on-line". Přitom jde o věc, která byla relativně nedávno ještě hudbou budoucnosti. Díky pravidelným vyšetřením mají mámy jistotu, že dítko prospívá. Jenže i přes to může dojít k potratu nebo porodu mrtvého dítěte. Když žena přijde o své dítě v prvním trimestru, bolí to, ale přece jen nemá doma zařízený pokojíček, nakoupenou výbavu a pod srdcem plně vyvinutého tvorečka, který dá o sobě čas od času vědět nějakým tím šťouchancem.
VIDEO: Jaká jsou základní vyšetření během těhotenství
"Když dojde k potratu později než v prvním trimestru, je všechno ještě složitější. Žena už těhotenství mnohem více prožívá, roste jí bříško, cítí pohyby. Okolí očekává, že bude mít dítě,“ konstatuje smutná fakta porodní asistentka Alžběta Samková v našem článku o téhle kruté zkušenosti.
Přesně v této fázi před pár dny přišel o své první dítě herecký pár Sára Affašová a Martin Donutil. S bolestnou ztrátou se herečka svěřila na svém Instagramu smutným oznámením a fotografií se svým synem.
"Tohle mělo být to nejšťastnější období našich životů. Místo toho přišel tvrdej pád do hluboký propasti, tak hluboký, že i když mám pocit, že už víc na dně být nelze, za chvilku spadnu ještě hlouběji. Ze 17. na 18. v noci jsem přestala cítit pohyby miminka, přestalo mu tlouct srdíčko. Den před oficiálním termínem porodu, 18. 10. večer, jsem po vyvolávání nakonec přirozenou cestou porodila našeho přenádhernýho syna Matyáše Donutila, 3130 g, 50 cm. Bez dušičky. Matyáš byl do poslední chvíle naprosto zdravej. Nikdo neví, co se mohlo stát.
Fyzická bolest porodu je naprosto zanedbatelná… Pořád si představuju, jak krásný asi musí bejt po tý bolesti dostat za odměnu vaši lásku na prsa, do náruče, vidět, že to všechno stálo za to, cítit to propojení. Cítit vaše děťátko. Tohle já jsem nezažila… Jen bolest – hlavně tu duševní. Pociťuju tak silnou, palčivou a drásající bolest každou vteřinu svý existence, každý nadechnutí, že bych nikdy v životě tohle nepřála zažít ani tomu nejhoršímu člověku na světě. Mám pocit, že něco ve mně zemřelo a s tím naším miminkem odešel i kus mě. Nejhorší je se probudit a zjistit, že to nebyl jen zlej sen, že v tom světě prostě musíte dál fungovat..."
I když se může zdát někomu zvláštní a možná i nepochopitelná sdílnost, s jakou se Sára, ale i mnohé další mámy veřejně svěřily, je pochopitelné, že tolik smutku prostě nelze unést.
„U tak velkého dítěte je rozloučení přirozená věc, i když nemusí nastat ihned. Na mém bývalém pracovišti se mrtvě narozená miminka fotila. Taková fotka zůstala v archivu a bylo mnoho rodičů, kteří ji po nějakém čase chtěli. Žena se může třeba až po několika hodinách rozhodnout, že se chce s dítětem rozloučit, během 24 hodin po potratu nebo porodu mrtvého dítěte by jí to mělo být umožněno," říká Alžběta Samková.
Proto je důležité, aby byla rodičům, kteří takto o své dítě přijdou, zajištěna maximální psychická pomoc. Podle Alžběty Samkové je totální katastrofou, že se u nás systémově o takovou ženu nikdo nepostará. I když i tady se blýská na lepší časy, i nemocnice samotné předávají kontakty na psychology, aktivní jsou i různé iniciativy.
„Ženu čeká hormonální bouře, může se jí i spustit laktace, bez pomoci rodiny nebo odborníků se tahle situace asi dobře zvládnout nedá,“ konstatuje Alžběta Samková a zdůrazňuje, kdo všechno může ženě pomoct, pokud tuto pomoc aktivně vyhledá ona nebo rodina: „Dnes fungují třeba duly, které se specializují na toto smutné období, porodní asistentky, které o ženu pečují a kontrolují její zdravotní stav. Měla by být v péči psychologa nebo terapeuta.“
V tak těžkých situacích pomáhá například i dula Anna Vršnik, která byla finalistkou loňského ročníku projektu Maminka roku. Rozhovor s ní najdete zde.
Dostatek času na pláč je důležitý. Jen tak se za pár měsíců může dostavit něco, co mnohdy nenastane nikdy. Smíření. „Nejtěžší zkušenosti mohou v životě nakonec nejvíce posunout. Nepopírat je, nesnažit se na ně zapomenout, ale odžít je, to je zásadní. Po šoku, smutku, depresi může přijít smíření s tím, že jsme ztratily své dítě,“ uzavírá Alžběta Samková.
Sáře, Martinovi a jejich nejbližší rodině přejeme hodně sil.