Maminka.czRodina a vy

Hranice ve výchově? Mají platit nejen pro děti, ale i pro rodiče

Martina Machová 24.  1.  2017
Pojďme se podívat na dnes tolik skloňované výchovné „hranice“ z poněkud jiného úhlu…

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Nepozdraví, nepoděkuje, nepoprosí, neomlouvá se – tak zná skoro čtyřletého Kubu paní učitelka ve školce. Chování Jakuba ostře kontrastuje s chováním jeho maminky, velmi příjemné a korektní dámy.

Paní učitelka je naštěstí rozumná a zkušená. Nedělá z komára velblouda a snaží se Kubu, a samozřejmě i některé další děti, k základním pravidlům etikety již rok všemožně motivovat. Evidentně se snaží i maminka Kubíka, ale pokroky nejsou vidět takřka žádné.

GALERIE: Jak to dělá? Má pět dětí, zvládá vše na jedničku a skvěle vypadá  

Asi před měsícem odjela Kubova maminka na dva týdny na služební cestu a chlapce vodil do školky otec – a bylo jasno! Tatínek vždy strčil Kubu beze slova do třídy a zmizel, na pozdravy nereagoval, dotazy ignoroval, když už náhodou mluvil, tak hlasitě telefonoval.

Paní učitelka se pro sebe pousmála, za ta léta věděla své… Těžko mohou rodiče po dětech vyžadovat dodržování pravidel, které sami nedodržují – tedy vyžadovat je mohou, ale výsledek není zaručen.

Mnohdy po dětech chceme věci, které sami nedodržujeme

„Děti vychováváme vzorem a hranice v rodině platí pro všechny její členy! Těžko můžeme naučit děti dodržovat nějaká pravidla, když je sami neuznáváme a nedodržujeme,“ potvrzuje například autorka knihy o výchově s příznačným názvem „Jak na to?“, Markéta Skládalová.

Nevychovávejte, jděte příkladem

Podobných modelových situací si lze představit mnoho…

Chceme, aby byly děti pořádné, ale pořádek v rodině dodržuje výhradně maminka, která hudruje, ale nakonec uklízí po všech včetně otce? Chceme, aby byly děti dochvilné, ale na všechny schůzky dobíháme se zpožděním?

Chceme, aby děti jedly u stolu, ale sami jíme za poklusu, u televize nebo počítače? Chceme, aby na sebe sourozenci byli hodní a neustále nekřičeli, ale přitom sami ustavičně hubujeme a křičíme? Není to paradox?

Pravidla a hranice lze nastavit i příkladem

„Pravidla by měla být jasná a srozumitelná pro všechny rodinné příslušníky, tedy i pro nejmenší dítě. V takovém případě můžeme pravidla a hranice nastavit právě svým vlastním příkladem,“ tvrdí Markéta Skládalová.

Malé dítě nejlépe naučíme poděkovat a omluvit se (a pochopitelně i další věci), pokud se tak sami chováme. Samozřejmě, že děti někdy potřebují, abychom jim určité věci připomněli, povídali si o nich a vysvětlovali je – avšak pokud budeme jen mluvit, aniž bychom se podle svých slov i chovali, mnoho své děti nenaučíme a naše teoretické poučky se jim jen stěží usadí „pod kůží“.

Hranice nejsou zákazy!

Hranice ve výchově nejsou synonymem pro zákazy, hranice vymezují bezpečný prostor. Hranice by měly být naprosto srozumitelné a jasně definované a není zodpovědností dítěte je hledat a vymezovat – takové konání totiž obvykle ve svých důsledcích bývá pro dítě zdrojem obrovské frustrace.

Jednou ho necháme zajít překvapivě daleko a zdá se, že může všechno, jindy nesmí naprosto nic. Jednou mu určitá věc projde, jindy za ni dostane vynadáno, navíc onu věc naprosto běžně dělají i rodiče… není potom ten svět matoucí a frustrující?

Psycholožka říká: Tohle hrozí dětem, které neznají hranice
Jaká  matka, taká Katka. Dají se vychovávat snadno všechny děti?

 

Témata: Děti, Péče o dítě a jeho výchova, Chování a vztahy, Rodina a vy, Rodiče, Kontrast, Nejmenší dítě, Hra, Poklus, Hraní, Hranice, Plat, NEJ, Bezpečný prostor, Máj, Podobný model, Určitá věc