Igor Bareš: „Chlap, když miluje, se často chová hloupě"

Igora Bareše můžeme pravidelně vídat v seriálu televize Prima „Cesty domů“. Zhruba dvacet večerů v měsíci mu zabírají představení odehraná v Národním divadle a dalších, i mimopražských scénách. Je ženatý, má dvě dcery – patnáctiletou Sonju a ze vztahu s herečkou Antonií Talackovou 1,5 letou Toničku.

* Myslíte si, že herectví je nezdravé povolání?

Ano. A přede mnou řeklo totéž vícero lidí. Herectví není pravidelné zaměstnání, což se odráží i na zdraví. Člověk nejí pravidelně, ale tehdy, když je čas, a někdy se vrhne na první jídlo, které má po ruce. V rámci profese se nevyhne stravování a občas i posedávání v různých restauračních zařízeních, což se na zdraví také podepíše. A pak – pokud se této profesi věnujete poctivě, hodně pracujete s emocemi, což se může neblaze promítnout zase na duševní stránce. Na druhou stranu si říkám: Zaplaťpánbůh za různorodost herecké profese, pravidelnost by mě ubíjela.

* Konkrétně na vás se herecká profese podepisuje spíš po psychické, nebo po fyzické stránce?

Spíš po té fyzické. Po psychické jsem skončil fázi prožívání a jsem ve fázi předstírání. Takže už se necítím jako ohrožený druh. Vím, že ze své profese už se nezblázním. Všechny zásadní role, v nichž se hodně pracuje s duší a duchovnem, už mám za sebou. Třeba „Hamleta“. Nebo trilogii rolí „Bratři Karamazovi“, „Běsi“ a „Zločin a trest“ od Dostojevského v Národním divadle v Brně v režii Zdeňka Kaloče. Krásné kusy, které jsem moc rád hrál. Stačí, když budete emoce dobře předstírat. Vždyť situace na divadle se opakují pořád dokola. Láska, smrt, narození, jenom v jiných kulisách a souvislostech. Je dobré zafixovat si ten první pocit a pak už brát z něj, už se jen opakovat. Herectví je vlastně reprodukční práce. Hrajete stokrát, dvěstěkrát jednu roli a nemůžete ji hrát pokaždé tak, jako by to mělo být naposled. Ale divák by to neměl poznat.

* Prožíval jste podobně i role filmové nebo televizní?

Někdy ano. Když má člověk možnost hrát nějakou velkou svini, překvapí ho, jak moc ho to baví. A jaké emoce v sobě díky ní objeví. Takovou roli jsem hrál třeba v „Krvi zmizelého“, funkcionáře Čevoru.

* Co vás baví na Jirkovi Pánkovi z „Cest domů“, když zrovna on není negativní role?

Není, ale přesto není jednoznačně kladná. Ze začátku se jevil jako jasný podpantoflák, který je v područí své manželky i matky. Já mu ale rozumím. Chlap, když miluje, se často chová hloupě. A rozumím i synovské lásce, byl jsem jedináček a pro maminku bych udělal cokoli. Ale Jirka Pánek za tu dobu, co s ním „žiju“, urazil velký kus cesty. Už pustil z hlavy myšlenku, že by mohl slepit své nefunkční manželství, a začíná se stavět na vlastní nohy. Já bych asi tu situaci řešil jinak a nehrnul se do dalšího vztahu. Spíš bych si dal na chvíli pauzu. Jenže to by nebylo pro seriálové diváky zajímavé.

* Máte na něj nějaké ohlasy ze svého okolí?

Když někam přijdu, řeč se stočí spíš na mou seriálovou manželku, kterou hraje Linda Rybová. A protože hraje velmi negativní postavu, od některých známých poslouchám otázky typu: Kdy už ji pošleš do háje? Pár lidí mi taky řeklo, že se na seriál začalo dívat až ve chvíli, kdy jsem v něm začal hrát. To člověka potěší.

* Mluvili jsme o tom, že na vás má herectví dopad i po fyzické stránce. Měl jste zřejmě na mysli Crohnovu chorobu.

Přesně tak. Lékaři mi ji diagnostikovali asi před čtrnácti lety a někdy mi dává trochu zabrat. Svědčí jí pravidelnost, která se ale právě u herecké profese nedá moc dodržovat. Kromě problémů se zažíváním, jež tohle zánětlivé onemocnění tlustého střeva způsobuje, se zánět může promítnout i do jiných částí těla. Někoho začnou zlobit například oči, mě bolí klouby. Takže se někdy neobejdu bez prášků proti bolesti. Žena má kamarádku, která se zabývá alternativní medicínou. Doporučila mi nějakou bylinnou směs a také hodně zelené zeleniny. Tak to zkouším a uvidím, co bude.

* Myslela jsem, že zelenina se při této chorobě nesmí jíst...

Člověk by neměl jíst moc vlákniny a měl by se vyhnout všemu, co zvyšuje peristaltiku tlustého střeva, to znamená luštěninám nebo celozrnnému pečivu. Obojí jsem z jídelníčku vyřadil. A nejím ani smažené věci.

* Našel jste nějaký spouštěcí moment?

Bohužel ne. Ale vím, že je to psychosomatická záležitost. Když mi asi před dvěma lety odpadlo natáčení dvou filmů, měl jsem najednou nečekané volno. A z něj se mi kupodivu udělalo zle. Proto mi dělá dobře, když mám v diáři přesně napsáno, co mám následující dny hrát a točit, kde mám být. Potřebuju mít řád. Když se ponořím do práce, choroba mi dává pokoj.

* Kdy vám v životě doslova „šlo o život“?

Já se moc nešetřil v pití alkoholu a kvůli němu jsem se kolikrát choval hodně hloupě a dělal blbosti.

* Kdy jste s tím přestal?

Neměl jsem žádný konkrétní moment. Prostě mě to přestalo bavit. Tenkrát jsem skoro každé představení končil velkým flámem, teď jsem rád, když můžu jet po představení domů za ženou a dcerou. Se ženou jsme taky v počátcích našeho vztahu společně vypili nejednu lahvinku dobrého vína. Ale všechno má svůj čas. Když se nám pak narodila Tonička, všechno se změnilo. Lituju každé chvíle, kdy nemůžu být s ní. Teď by mě ani nenapadlo jít s kamarády do hospody. Já už si to fanfarónství a bohémství odžil a teď už mě baví spíš taková ta tichá radost. Všimnout si, že je venku krásný den, uvědomit si, že chvíle, kterou právě prožívám, už se nebude opakovat.

* Jste povahou bohém?

Nevím. Mí rodiče s tímto světem nikdy nekoketovali, živili se jinak. Já začal zlobit, až když jsem odešel z domova na vysokou školu. Oni mě drželi docela zkrátka a já si to pak snažil vynahradit. Angažmá v Brně na to pak navázalo. Ale podobné období máme za sebou asi všichni. Dneska je pro mě nejdůležitější rodina. Ovšem nedokážu si představit, že bych nehrál, že bych nechodil do práce. I když herectví se stalo natolik součástí mého života, že ani nemám pocit, že bych pracoval.

* Máte zvláštní smysl pro humor. Měl jste ho vždycky, nebo jste si jej vypěstoval až časem?

Zřejmě ho mám po otci. Často jsem slýchával, třeba od návštěv, které k nám chodily, jak tatínkovi říkají, že vůbec nevědí, kdy si dělá legraci a kdy mluví vážně. Takže humor jsem asi zdědil po něm. A jsem mu taky čím dál víc podobný.

* Přemýšlíte o tom, kam jste v životě došel, co máte za sebou, co byste ještě rád dokázal?

Rozhodně. Uvědomuju si však, že už dál nikam nepůjdu. Jsem rád v Národním divadle, ale vím, že moje zásadní divadelní etapa byla v Brně. A že už se nevrátí. Ostatně já s tím ani nepočítám. Divadelní sny jsem nikdy neměl. Dřív se mi plnily samy, než jsem na ně jen pomyslel, a hned. Teď už žádné nemám. Nedávno zesnulý Bronislav Poloczek v pořadu „Krásný ztráty“ řekl něco ve smyslu, že když si člověk zvykne hrát malé role, tak mu to ani nevadí. Už to doklepe. Neviděl bych to tak kategoricky, ale pravda je, že od divadla už moc nečekám.

* A od života?

Mám dítě, rodinu, měl bych tady být co nejdéle, abych se o ně postaral. Proto bych se ke svému životu a zdraví měl chovat zodpovědně. Ne vždy se mi to daří. Ale jinak ani od života už moc nečekám. Já jsem nikdy nic pořádně neuměl. Nikdy jsem neuměl chytat ryby, protože když jsem se narodil, tatínek už byl starší pán a tyhle věci mě už nenaučil. Neumím lyžovat ani bruslit, pomalu ani pověsit obraz. Vystudoval jsem zemědělskou školu a pak JAMU, začal se živit herectvím a dosáhl v tom jisté úrovně. Takže to je to jediné, o čem snad můžu říct, že to umím. A tak mi to i stačí.

* Říká se: Postav dům, zasaď strom, zploď syna…

Dům nepostavím a právě jsem vysvětlil proč. Stromů jsem zasadil několik. A místo syna mám dvě dcery a jsem vděčný, že jsou obě zdravé. Tu první – patnáctiletou Sonju – jsem si moc neužil, ale teď za ní jezdím, jakmile mám volno. Mladší – patnáctiměsíční Toničce – to doufám vynahradím. Pravda, sice ji nenaučím bruslit nebo lyžovat, to bude muset zvládnout maminka. Ale já budu u toho. Jsem už docela moudrý tatínek, tak doufám, že jí to budu umět rozumně vysvětlit a ona to pochopí. Nejzásadnější je přece předat dětem něco do života. Co bych měl ještě chtít? Dál bych osud nepokoušel.


Igor Bareš se narodil v Olomouci 15. dubna 1966. Vystudoval JAMU v Brně, poté působil v Mahenově divadle a Národním divadle v Brně, od roku 2005 je členem činohry Národního divadla v Praze (z rolí: Revizor, Richard III., Srpen v zemi Indiánů, Kupec Benátský ad.). Diváckou popularitu mu získaly role Harryho v „Pojišťovně štěstí“ a otce Jana v seriálu „Horákovi“.
Filmové role:Výlet, Krev zmizelého, Sluneční stát, Hezké chvilky bez záruky. Televizní: Kruté proměny, Hodný chlapec, Stříbrná vůně mrazu, Znamení koně, Život je ples, Cesty domů ad. Je ženatý, má dvě dcery – patnáctiletou Sonju a ze vztahu s herečkou Antonií Talackovou 1,5 letou Toničku.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Nejdříve vám pracovní plán vadí, skrze Uran si nerozumíte s nadřízenými ženami. Odpoledne se vám však dobře komunikuje se stálými…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci