[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pravdou je, že se doma nenudíme. Pořád posloucháme příhody, co Katka s Bárou dělají. Dcera jim často něco vysvětluje, ukazuje nebo je cosi učí. Pokud to máte stejně, zachovejte klid, vaše dítě je naprosto normální! Odborné zdroje uvádějí, že více než polovina sedmiletých dětí měla nebo má někdy imaginárního společníka. „U předškolních dětí je to naprosto obvyklé. Dítě pouze reaguje na určitou situaci. Imaginární postavy mají v jeho světě místo a pomáhají mu překlenout krátké životní období. Někdy řeší i závažnější problémy, které jsou pro dítě těžší a které nedokáže prokomunikovat,“ vysvětluje psycholožka Irena Beranová z Psychoterapeutického centra Řipská.
Podle psycholožky se o tomto jevu moc nemluví, protože vzbuzuje tak trochu hrůzu. „Lidé si myslí, že dítě má halucinace, když vidí a slyší něco, co neexistuje,“ říká a dodává, že rodiče by měli zůstat naprosto v klidu. „Je potřeba brát to jako záležitost, která patří k dětskému věku a jeho fantazijnímu světu. Není to děsivé, ale kouzelné.“ V dětském pohádkovém světě žijí přece víly a skřítci, tak proč by tam nemohli být tihle kamarádi?
Neviditelný kamarád má vždy své opodstatnění, přestože se dítěti nemusí stát nic dramatického či zásadního. „Může to být jen drobná nespokojenost v jeho životě, například stěhování či nový kolektiv,“ vysvětluje Irena Beranová. Stejně jako u naší dcery. Tam byl zřejmě spouštěč nástup do školky. Strašně se tam těšila, ovšem následovalo zklamání a netrvalo dlouho a domů si přistěhovala své dvě vymyšlené kamarádky – Katku a Báru Benešovou.
„To je typická situace. Dcera si neuměla hned získat kamarády ve školce, dělalo jí problém zadaptovat se a zapadnout do kolektivu. Začala pracovat obrovská fantazie, kterou děti v tomhle věku mají. Mnohdy se jim pak i míchá realita se skutečností,“ vysvětluje Irena Beranová.
Imaginárního kamaráda si kupodivu vymýšlejí především děti společenské, tedy nikoli primárně děti osamělé, které mají problém s navazováním vztahů. „Rozhodně to nejsou osamělé děti, nejsou to ani jedináčci. Částečně to roli hrát může, ale není to pravidlo,“ říká psycholožka. Bylo zjištěno, že děti, které mají imaginárního kamaráda, lépe zvládají zátěž, mohou se za něj takzvaně „schovat“.
„Kamarád jim dává útěchu při potížích, pomáhá, když je dítě osamělé nebo se nudí. Pomáhá dětem orientovat se ve světě a zkoušet si nové chování,“ doplňuje Hana Ptáčková z Institutu dětské psychologie. Studie dokonce uvádějí, že děti ve věku 3–6 let s imaginárním kamarádem jsou kreativnější a sociálně pokročilejší. Mají bohatou fantazii a jsou vnímavější na dění kolem.
Rodiče mohou být často vyděšení a nechtějí připustit to, aby jejich dítě fantazírovalo nebo si takhle vymýšlelo. Sama vím, o čem mluvím. Když přijde návštěva a dcera řekne, že Katka je ve sprše, ale že za námi za chvilku přijde, dostávám se mnohdy do trapných, až komických situací. Co teď? Hlavní zásada podle psychologů zní: respektovat. Rodiče by měli své děti poslouchat, pokud o svých imaginárních kamarádech mluví. Mít takového přítele může být podle odborníků velké plus, okolí se může o dítěti leccos dozvědět. „Důležité je hned nepanikařit, můžete si s dítětem povídat, zjistit, jak se kamarád jmenuje, co dělá, a hezky v klidu to s ním probrat,“ radí Irena Beranová.
Obě psycholožky se shodují, že rodiče by rozhodně neměli dětem vymyšlené kamarády vymlouvat, tedy říkat jim, že nikdo takový neexistuje. „Když půjdeme proti tomu, tak dítěti vůbec nepomůžeme. Půjde do úzkosti, začne být plačtivé a bude si hájit svoje,“ vysvětluje psycholožka. Bude mít pocit, že mu rodiče nevěří a nedůvěřují. A to je veliké zklamání. „Začne se více uzavírat a naopak se bude role imaginárního kamaráda posilovat,“ varuje. Je to tak. Mně samotné jednou ruply nervy a na dceru jsem vykřikla, že tady nikdo není a Katka a Bára prostě neexistují. Výsledek? Neutišitelný pláč!
„Tady nemůžeš sedět, tady sedí Katka,“ říká nám často dcera. Když se muž další den zeptal, zda si může do křesla sednout, jestli tam není zase Katka, naše holčička mu odpověděla: „Katka je přece na horách.“ Podobné situace jsou u nás na denním pořádku. „Nastavte si pravidla,“ radí odbornice. „Ať má každý svoje místo. Klidně na židle udělejte cedulky, ať si každý sedá tam, kam má,“ nabádá Irena Beranová. „Můžete jí na rovinu říct, že Katku nevidíte, ale že jí věříte, že tam je. Třeba se i na něco zeptat.“
Často se stává, že děti na svého vymyšleného kamaráda něco svádějí, například to, že rozházel hračky po pokoji. „V tomto případě je potřeba dítě usměrnit například slovy: Ano, rozházel je tvůj kamarád, ale uklidit to budeš muset ty,“ radí Hana Ptáčková z Institutu dětské psychologie. Co když se ale dítě setká s nepochopením okolí? „Zkuste mu tyhle dva světy oddělit. „Řekněte mu, že je báječné, že tyhle kamarády má, ale že by bylo dobré, kdyby je nechávalo doma. Povězte mu třeba, že do školky nepatří, že už je tam dětiček hodně.“
Najít si přátele není složité. Proč jsou tedy dospělí osamělí?
Jak kamarád přijde, tak také odejde. Uvidíte, že za čas si na něj dítě ani nevzpomene. Sama můžu říct, že postupem času se to u nás zlepšuje, už nemusím čekat na schodišti, až nás Katka a Bára doběhnou, dokonce už si můžu sedat, kam chci. „Najednou přestane dítě vymyšleného přítele potřebovat,“ tvrdí psycholožka. „Buď se skutečně objeví reálný kamarád, nebo dítě dozraje natolik, že se posune vývojově a začne mít jinou životní náplň, jiné úkoly a starosti.“ S nástupem do školy by ale mělo jasně umět odlišit, co je realita a co fantazie.