[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pravidla výchovy si určují rodiče, o tom žádná. A ti, kteří si udělají svá, nemusejí být o nic horší než ti, kteří se řídí trendy ve výchově. Na našem webu maminka.cz jsme před časem vypustily do éteru článek o tom, že spaní s dětmi v jedné posteli má kromě výhod i svoje nevýhody. A připojily pár vlastních zkušeností různého ražení.
Někomu to vyhovuje a přiznává i určitou lenost, kvůli níž dítě uprostřed noci nepošle pryč, aniž by přemýšlel nad tím, že vlastně jde o moderní směr zvaný kontaktní rodičovství. Jedna kolegyně naopak napsala, že by se takhle rozhodně nevyspala a že její dcera odmalička spí ve svém pokojíčku, což jim všem doma prospívá.
Zvláště poslední přiznání vzbudilo vlnu až překvapivě ostrých reakcí. Nechyběl názor, že snad by bylo lepší, kdyby taková matka dítě neměla, protože když někdo chce mít postel především pro sebe a svého muže, je sobec a jeho dítě politováníhodný chudák. Následoval odkaz na knihy o výchově a odborníky, kteří společné spaní, a nejen to, doporučují jako jedinou správnou metodu rodičovství.
Podobně třeba, když se psalo o tom, že nošení dětí v šátcích je fajn, když to maminku nebo tatínka baví a když je tak dítě spokojené. Ale že to není povinnost, i když existují studie, které potvrzují prospěšnost nošení dětí.
Stejně tak není nutné se trápit výčitkami, když žena porodí císařem, protože může být úplně stejně dobrou mámou, jako když přivede potomka na svět v poloze, dejme tomu, lotosového květu. Tady snad jeden vzkaz. Ženy, které nekojí do tří let a nespí s dětmi v posteli, je taky milují. A naopak, samozřejmě.
Jenže, poslední dobou, aby se žena styděla přiznat, že své děti kojila méně než dva roky, že je častěji vozila v kočárku než nosila v šátku, že má doma nedřevěné, nikoli montessori hračky – některé dokonce blikají a hrají! A taky že dětem nekupuje barefoot boty za dva tisíce na tři měsíce, že nedostávají biopotraviny a tak dále.
VIDEO: Deset zásad dobrého rodičovství
Je také trochu ostuda, když nemáte načtené všechny výchovné knihy, jako je třeba svatá bible moderního rodičovství Respektovat a být repektován. Sama jsem taky ledacos přečetla, vyzkoušela a zavrhla. Dospěla jsem totiž k tomu, že většina těchto rad úžasně funguje, pokud máte doma řekněme perfektní dítě a k tomu žádné vlastní nároky třeba na svůj čas. Jakmile je vaše dítě trochu mimo tabulky, což jsou nějakým způsobem skoro všechny, nebo pokud máte potomků více, stejně si musíte hledat vlastní cestu.
Samozřejmě, roli hraje i sociální bublina, v níž se člověk v reálu i na sociálních sítích pohybuje. A určitě existuje velká skupina matek, které nic nepřehánějí, výše zmíněnými směry se jen inspirují a neodsuzují nikoho, komu jsou moderní výchovné směry trochu jedno, a vychovávají děti po svém. V souladu s vlastní intuicí.
Mimochodem, mateřský instinkt a mateřská intuice jsou pojmy, které se dost často zaměňují, ale neznamenají totéž. Instinkt je biologicky vrozená vlastnost, instinktivně například chráníme děti. Kdežto intuice zahrnuje rychlý „soud“, jakýsi vnitřní pocit, který vás přepadne, aniž byste nad něčím složitě dumala. Prostě to víte.
Jak říká Victor Shamas, profesor arizonské univerzity, který vedl rozsáhlé studie právě na tohle téma, mateřská intuice znamená „vědět něco, aniž víme, jak to, že to víme“. Už v roce 1998 zjistil, že 70 procent novopečených matek si je vědomo intuitivního spojení se svými dětmi. Během výzkumu téměř tři čtvrtiny studentů vysokých škol, kteří se zúčastnili zkoumání, tvrdily, že jsou jejich matky schopné číst jejich myšlenky a pocity.
Nemusí přitom jít o nějaké zásadní věci. Becky Wienberg, psycholožka z Pittsburghu, říká, že matky intuitivně vědí, kdy by mělo jejich dítě spát a kolik hodin by mělo spát. „Někdy je důležité nechat plavat různé chytré knihy a pravidla a řídit se při výchově potřebami dítěte a také vlastní intuicí,“ tvrdí. Existují matky, které díky intuici dokázaly zachránit život svým dětem, když správně odhadly zdravotní problém, třeba ještě v těhotenství.
Zvláště matky synů mají podle vědců silnou intuici. Podle nedávné studie zveřejněné v časopise PLOS One to vypadá, že plodová DNA a samčí buňky překračují hematoencefalickou bariéru a zůstávají v mateřském mozku. Zní to jako šílené sci-fi? Možná. Ale další výzkum zjistil, že 63 procent matek má v mozku DNA svých dětí.
Během výzkumu se ukázalo, že pokud je v mozku ženy DNA syna, bývá přítomná ve více oblastech mozku zároveň a zřejmě tam přetrvává dlouho, někdy po celý život. Není pak pochopitelné, že něco jako mateřská intuice prostě musí existovat? Odborníci říkají, že matky by měly svým vnitřním pocitům důvěřovat a taky je kultivovat.
Na sílu intuice věří i rodinná poradkyně Eva Labusová, která zároveň považuje za vhodné kombinovat ji s rozumem. „Myslím, že právě těhotenství, porod a rané rodičovství jsou příležitostí, jak rozum a cit vhodně propojovat. Tedy rozlišovat, kde je lepší nechat rozhodnout evidenci založenou na výzkumu a kdy podlehnout své intuici.“ Jako příklad uvádí například kojení, kdy je dobré případné problémy neřešit jen intuitivně, ale i s odborníkem. Ale toho už můžete vybrat třeba z řad laktačních poradkyň tak, aby vám dotyčná seděla.
Zmatená jako spousta rodičů byla svého času i Petra Janoušková, která tvrdí, že jí pomohla změna přístupu k vlastnímu mateřství, kdy vsadila na vlastní intuici. „S mateřstvím se objevilo obrovské množství radilů. Každý najednou věděl, co bych měla dělat a jak, které období je nejhorší, na co se mám a nemám těšit. Najednou byli všichni odborníci. Bylo to pro mě zmatečné, špatně jsem se v tom orientovala, co tedy mám a nemám dělat. Knížka Koncept kontinua mi dala sílu v tom, že můžu nechat mnoho na své intuici a citu a mohu se nechat vést dítětem,“ popsala svou cestu, která ji dovedla mimo jiné k pořádání seminářů právě o mateřské intuici a k sepsání knihy Šťastné dítě, spokojený rodič.
Osobně chápu všechny rodiče, kteří se snaží být vůči svým dětem otevřenější, chápavější a citlivější, než ve svém dětství zažívali oni sami. Mám to do velké míry podobně, coby dítě vychovávané prušáckou výchovou, která za největší strašáky považovala rozmazlenost a to, že by se snad dítě projevovalo jako silná individualita. Ale někdy to přeháníme. Zaplaveni spoustou výchovné literatury, novými a ještě novějšími poznatky a výrobky firem, které se na téhle vlně vezou, trochu nevíme, čím se vlastně řídit a kdy přestat. Takže, zase ta intuice!