reklama

Irena Máchová: Na všem si najdu to hezké

V únorovém čísle časopisu Maminka najdete rozhovor se sympatickou herečkou Irenou Máchovou, kterou si jistě pamatujete ze seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Dcerka Antonie je „dítě Ordinace v Růžové zahradě“ – herečka Irena Máchová a asistent režie Štěpán Macháň se totiž seznámili právě při natáčení. Další díl jejich soukromého „seriálu“? Druhé dítě, které se má narodit v březnu…

Kdo myslíte, že na herce dřív „zapomene“ – režiséři, nebo diváci?

Všichni. Hereckých géniů je málo, a pak jsme tady my, „střední třída“, kteří se dají nahradit raz dva. A diváci samozřejmě zapomínají velice rychle, protože televize chrlí tolik seriálů, že už jim herci splývají. Bohužel nejsme Sovákové, Medřické a Janžurky.

Ti se ale taky stali legendami až v určitém věku…

A hlavně v jiné době. Tehdy je škola „odevzdala“ do oblastního divadla, dnes existuje spousta hereckých škol, každá vychrlí absolventy a nikoho už nezajímá co s nimi. Dřív byla užší skupinka herců a jen jedna televizní stanice. Nechci, aby to znělo zahořkle, ale jsem přesvědčená, že dnes už tolik nerozhoduje talent, nejen v naší profesi. Lidský um a šikovnost jsou na druhé koleji, hlavní roli hrají známosti.

Dnes se tedy nosí spíš civilní projev?

Ano. Velké scény, jako je Národní divadlo, jsou dnes v menšině. Na komornějších scénách, které se někdy skoro podobají bytovému divadlu, se „nosí“ minimalistické herectví, ve kterém rozhoduje každé mrknutí. Což by v Národním asi sotva někdo zaznamenal.

Na jevišti nebo před kamerou se musíte spíš krotit?

Záleží na tom, co se v člověku zrovna nastřádá. Herectví je určitý ventil, způsob, jak dostat ven určité emoce. Myslím si, že právě proto jsem se pro něj rozhodla. Díky vzniklým životním situacím jsem přestala emoce ventilovat normálně, „v civilu“, a tady se můžu ukrýt za postavu. Říct si: To vlastně nejsem já! Takže jsou dny, kdy bych trhala kulisy, a jindy mi zase vyhovuje hrát potichu. Jsem schopná obojího, ale režiséři mi většinou říkali „uber“. Takže asi inklinuju spíš k heroickému způsobu herectví. Řecká tragédie…

Jenže u nás je žena, která je emotivnější, hned za hysterku…

To je pravda. V tomhle já obdivuju slovenské herečky. Mají v sobě něco, co nám chybí. My Češky nad sebou máme kontrolu, hned bereme zpátečku, říkáme si – tohle už je moc… Slovenky ne. Proto hned upoutají, a proto jich tu spousta studuje a hraje.

Čím to bude?

Možná je to tím, že mají blízko k Maďarům a k Východu, a my zase k Západu? Ten rozdíl v temperamentu je propastný. Ale třeba moje maminka je Slovenka a nikdy taková nebyla. V každém případě jsou slovenské herečky exponovanější než my. Nebo je to tím, že se na Slovensku víc podporuje umění prodat své schopnosti, zatímco my jsme pořád vedeni spíš ke skromnosti? Vážně netuším, ale třeba jsme právě daly podnět k nějaké studii...

Myslíte, že čeští muži si vědí rady s emocemi, ať už se svými, nebo našimi?

Já si myslím, že v tom někdy tápou. Muži mají obecně problém pochopit náturu ženy. (To je vědecky dokázáno.) Mají rádi zlatou střední cestu a partnerku, která funguje a mluví tak akorát. Když je žena v nějakém ohledu „moc“, třeba moc společenská, hysterická, plačtivá, tak opravdu nevědí co s tím. Netuší, jakou kličku vymyslet, aby tu ženu zkrotili. Pokud to nejsou agresoři, protože ti vědí. Ti nemají žádné kličky. Ale to už je extrém.

Jaký je v tomto ohledu váš partner?

Štěpán, myslím si, mé emoce chápe, ale já žádné velké výlevy nemívám. Ani v prvním těhotenství mě naštěstí nepostihly výkyvy nálad způsobené hormony, jen teď, při druhém dítěti, trochu blbnu.

A jaké to je, potkávat se spolu v práci?

Nejdřív jsem jeho přítomnost neřešila, kromě sympatií, které jsme sdíleli. Ale když jsme spolu začali chodit, měla jsem šílenou trému! Štěpán je totiž můj nevětší kritik. Maminka mě pokaždé chválí, zato on je nelítostný. Takže jsem si vždycky říkala: To bude večer zase nářez…

Řešíte práci i po večerech?

Zase tolik ne, ale řekne mi, co bych mohla zlepšit. Jsem za to ale ráda, mám díky němu stále zpětnou vazbu. Z jeho slov si pro sebe beru to, co je hezké a přínosné do budoucna, ostatní už umím upozadit nebo blokovat. A stejně to dělám i v životě.

Je pravda, že tragické události člověka posunou dál. Jen je umět zpracovat tak, že si z toho vezmete i něco pozitivního…

Jedině pozitiva se z toho musí vytlouct! On by se z toho jinak člověk zbláznil. A hroutit se, to ničemu nepomůže, když máte pro co žít.

Vy jste taky taková?

Ano. Myslím, že v životě i hlavě to mám celkem srovnané. Vím, co je důležité, a co ne.

Pokračování rozhovoru s Irenou Máchovou naleznete v únorovém čísle časopisu Maminka. 

Klepněte pro větší obrázek

A co dalšího v novém čísle najdete? 

  • Za co vše můžete platit v porodnici? 
  • Kojit nebo nekojit
  • Proč se dětem vyšetřují kyčle 
  • Tipy jak v domácnosti ušetřit a jak si zorganizovat čas, abyste vše stihla

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Skrze Neptun i Lunu můžete mít výhrady ke spolupracovníkům a situacím okolo firemních IT problémů, nesmíte ale vypadat, jako by to byl…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama